13. kapitola

NĚMECKÁ POLITIKA SMLUV PO VÁLCE


Rozervanost zahraničně politického vedení Říše v sestavování základních principů účelové politiky spojeneckých smluv po revoluci nejenom že pokračovala, nýbrž byla dokonce předstižena. Neboť jestliže před válkou mohlo v první řadě, jako příčina našeho pochybného státního vedení, platit všeobecné pomatení pojmů, pak to byl po válce nedostatek skutečné vůle. Bylo samozřejmé, že kruhy, které v revoluci spatřovaly dosažení svých destruktivních cílů, nemohly mít zájem na žádné svazové politice, jejíž výsledkem by muselo zákonitě být znovu vybudování nového svobodného německého státu. Nejenže by tento vývoj naprosto odporoval vnitřnímu smyslu listopadových zločinců, nejenom že by měli přerušit, či přímo ukončit zmezinárodňováni německého hospodářství a jeho pracovních sil. Také vnitřní politický dopad, coby důsledek zahraničně politického boje za svobodu, by byl pro nositele dnešní říšské moci v budoucnosti osudný. Člověk si totiž nedokáže představit povstání národa, aniž by nejprve proběhlo jeho předchozí znárodnění, stejně jako naopak každý násilný zahraničně politický úspěch nutně vede ke zpětné reakci v tom samém smyslu. Každý boj za svobodu vede ze zkušenosti k posílení národního soucítění, sebevědomí, ale taky k ostřejší nedůtklivosti všech antinárodních elementů a jim podobné činnosti. Režimy a osoby, které v klidných časech trpěny, ba dokonce často zůstanou bez povšimnutí, se v časech rozbouřeného národního nadšení setkají nejenom s odmítnutím, nýbrž přímo s odporem, který se jim pak stane osudným. Jen si vzpomeňme například na všeobecný strach ze špionů, který po vypuknutí války náhle propukl ve vřavě lidské vášně, a vedl k nejbrutálnějšímu, a často k nespravedlivému pronásledování, ačkoliv si každý mohl říci, že nebezpečí špionáže je daleko větší během dlouhé mírové doby, i když se z přirozených důvodů nesetká s takovou odezvou ve stejném všeobecném rozměru.
     Neboť instinkt státních parazitů, kteří byli na povrch vyplaveni listopadovými událostmi, moc dobře tuší, že chytrou svazovou politikou by podporovali svobodné povznesení našeho národa, a národní smýšlení, které by na tomto základě vzniklo, by mohlo znamenat zničení jeho vlastní zločinecké existence.
     Tím je pochopitelné, proč od roku 1918 rozhodující vládní místa zklamala v zahraničněpolitickém směru, a proč vedení státu skoro neustále plánovitě pracovalo proti jakýmkoliv skutečným zájmům německého národa. Neboť to, co se na první pohled zdálo být nepromyšlené, se při bližším prozkoumání odhalilo jako důsledné pokračování trendu, který poprvé zcela veřejně nastolila listopadová revoluce roku 1918.
     Samozřejmé, že je zde nutno rozlišovat mezi zodpovědnými vůdci našich státních úřadů, průměrem našich parlamentních politikářů a mezi velkým stupidním stádem našeho snášenlivého obyvatelstva.
     Ti jedni vědí, co chtějí. Ti druzí spolupracují, buďto proto, jelikož to vědí, nebo jsou skutečně tak zbabělí, postavit se bezohledně na odpor této rozpoznané a jako škodlivě vnímané skutečnosti. Ti ostatní se přizpůsobují z neporozumění a hlouposti.
     Dokud byla Nacionálně Socialistická Německá Strana Pracujících pouze malým a neznámým spolkem, mohli mít zahraničně-politické problémy v očích mnohých přívrženců pouze podřadnější význam. A to především proto, že právě naše hnutí vždy zastupovalo ten názor, a zastupovat ho vždy bude, že vnější svoboda ani nespadne z čistého nebe, ani nám nebude jako dar věnována pozemskými mocnostmi, nýbrž že může být pouze plodem vnitřního mocenského vzrůstu. Pouze odstraněni příčin našeho rozvratu, stejně jako zničení poživatelů téhož samého, může být předpokladem vnějšího boje za svobodu.
     Nyní se dá tedy pochopit, že z těchto důvodů byl v počátcích mladého hnutí význam zahraničně-politické otázky potlačen do pozadí na úkor významu jeho vnitřních reformátorských úmyslů.
     Jakmile však byl rámec malého, bezvýznamného hnutí překonán a konečně rozšířen, a mladé hnutí dostalo význam velkého svazu, vyplynula z toho také nutnost, zaujmout pozici k otázce zahraničně-politického vývoje. Bylo nutno vytyčit směrnice, které by se svými základními názory nejenom že neprotivili našemu světonázoru, nýbrž aby dokonce znázorňovali projev těchto názorů.
     Právě z nedostatku zahraničně-politického vzdělání našeho národa vyplývá pro naše hnutí povinnost zprostředkovat jednotlivým vůdcům a stejně tak i širokým masám určitou formu zahraničně-politického myšlení, a to velkorysými směrnicemi, které je do budoucna předpokladem každého praktického provádění zahraničně-politické přípravy ke znovu-získání svobody našeho národ, stejně jako skutečné suverenity Říše.
     Vlastní zásada a směrnice, kterou musíme mít během posuzování této otázky neustále na vědomí je ta, že také zahraniční politika je pouze účelovým prostředkem, jehož účelem je výhradně podpora naší vlastní národní pospolitosti. Žádná zahraničně-politická úvaha nemůže být vedena z jiného stanoviska, než z následujícího:
     Je to k nynějšímu, nebo budoucímu užitku našeho národa, a nebo mu to může být ku škodě?
     Toto je jediný předsudek, který je platný při zpracovávání této otázky. Stranicko politické, religiózní, humánní, a vůbec jakékoliv jiné hlediska beze zbytku odpadají.
     Pakliže před válkou bylo úkolem německé zahraniční politiky zajištění obživy našeho národa a jeho dětí na této zeměkouli přípravou cesty, která by mohla vést k tomuto cíli, stejně jako získání k tomu potřebných pracovních sil formou vhodných spojenců, je to dnes naprosto stejné, pouze s následující výjimkou: Před válkou platilo sloužit udržení německé národní pospolitosti s přihlédnutím na stávající síly nezávislého mocenského státu, zatímco dnes platí nejprve vrátit národu opět sílu ve formě svobodného mocenského státu, který je předpokladem pro pozdější prováděni praktické zahraniční politiky ve smyslu budoucího zachování, podpory a výživy našeho národa.
     Jinými slovy tedy: cílem dnešní německé zahraniční politiky by měla být příprava k opětovnému získání zítřejší svobody.
     Přitom je třeba mít neustále na zřeteli základní pravidlo: Možnost opětovné získáni nezávislosti dané národní pospolitosti není absolutně vázána na celistvost určitého státního útvaru, nýbrž spíše na existenci alespoň minimálního zbytku tohoto národa a státu, který v državě potřebné svobody bude nejenom nositelem duchovního společenství celé národní pospolitosti, nýbrž bude i iniciátorem vojenského osvobozovacího boje.
     Pokud stamilionový národ snáší jho otroctví, jen aby zachoval státní celistvost, je to horší, než kdyby byl takový stát a takový národ roztříštěn a pouze jeho malá část by si zachovala naprostou svobodu. Samozřejmě za předpokladu, že by tento zbytek byl naplněn svatým posláním, nejenom neustále prohlašovat svou duchovní a kulturní neoddělitelnost, nýbrž i ze zbrojního hlediska připravovat konečné osvobození a sjednocení nešťastně utlačovaných částí.
     Dále je nutno zvážit, jestli otázka znovu získání ztracených teritorií národa a státu je v první řadě otázkou znovu nabytí politické moci a nezávislosti rodné země, zda v tomto případě nebudou muset být zájmy ztracených území bezohledně potlačeny do pozadí vůči jednotným zájmům znovu získáni svobody celého území. Neboť osvobození utiskované, oddělené části národní pospolitosti, nebo provincie nějaké říše se neděje na základě přání utlačovaných, nebo z protestu pozůstalých, nýbrž pouze pomocí mocenských prostředků více či méně suverénních zbytků někdejší společné vlasti. Proto je předpokladem pro znovu získání ztracených území intenzivní podpora a posilování zbylé části státu, stejně jako v srdcích dřímajícího neotřesitelného odhodlání obětovat se v rozhodující hodinu do služeb osvobození a sjednocení celé národní pospolitosti. Tedy podstoupení zájmů oddělených území onomu jedinému zájmu, vybojovat zbylé části onu míru politické moci a síly, která by byla předpokladem pro korekturu vůle nepřátelských vítězů. Neboť utlačované země nebudou do lůna společné říše přivedeny ohnivými protesty, nýbrž pouze průbojným mečem. Ukovat tento meč je úkolem vnitropolitického vedení daného národa. Zajistit materiál pro kování a nalézt válečné spojence je úkolem zahraničně-politickým.
     V první části tohoto díla jsem se zaobíral polovičatostí naší předválečné politiky spojeneckých smluv. Z oněch čtyř cest pro budoucí udržení naší národní pospolitosti a její následné obživy byla zvolena ta čtvrtá, nejnevhodnější. Namísto zdravé evropské politiky se sáhlo ke koloniální a obchodní politice. To bylo o to chybnější, domnívat se, že se tím dá uniknout střetu zbraní. Výsledkem tohoto pokusu, posadit se na všechny židle, byl onen známý pád mezi ně, a světová válka pak byl poslední účet předložený říši za chybný zahraničně politický výkon.
     Správnou cestou by byla již tehdy cesta třetí: Posílení kontinentální moci pomoci získání nové půdy v Evropě, přičemž právě tím se zdálo být na dosah doplnění pozdějších koloniálních území v rozsahu přírodních možností. Tato politika by však byla proveditelná pouze v případě spojenectví s Anglií, nebo za tak obrovských požadavků vojenských mocenských prostředků, že by na čtyřicet až padesát let byli do pozadí zcela zatlačeny veškeré kulturní úkoly. To by se ještě dalo zodpovědět. Kulturní význam daného národa je stejně skoro vždy svázán s jeho politickou svobodou a nezávislostí, přičemž ta je předpokladem pro existenci nebo spíše vznik toho prvního. Pro zajištění svobody proto nesmí být žádná oběť příliš drahá. To, co bude odebráno všeobecným kulturním potřebám díky enormním požadavkům ze strany vojenských prostředků daného státu, bude moci být později vráceno o to bohatšími prostředky. Ano, dá se dokonce říci, že po podobném zhuštěném napětí sil jedním směrem, a sice za udržení státní nezávislosti, přichází určité uvolnění nebo kompenzace, a to právě neobyčejným a překvapivým rozkvětem do té doby zanedbávaných kulturních sil příslušného národa. Z bídy perských válek vzešel rozkvět periklejské éry, a ze starostí punských válek se římský stát začal oddávat do služeb vyšší kultury.
     Ovšem podobné naprosté podrobení všech ostatních zájmů národní pospolitosti jedinému úkolu, totiž přípravě budoucího zbrojení k pozdějšímu zajištění státu, nesmí být rozhodnosti většiny svěřeno do rukou parlamentním hlupákům a darmošlapům. Vyzbrojit během tvorby ostatních hodnot dokázal otec Friedricha Velikého, ovšem otcové našeho demokratického parlamentního nesmyslu židovského ražení to nedokážou.
     Již z tohoto důvodu mohlo být předválečné zbrojení za účelem získání nové půdy v Evropě pouze přiměřené, neboť jenom těžko se dalo obejít bez podpory vhodných spojenců.
     A jelikož nikdo nechtěl nic slyšet o plánovité přípravě války, bylo upuštěno od získávání pozemků v Evropě. A tím že se přiklonilo ke koloniální a obchodní politice, bylo obětováno jinak možné spojenectví s Anglií, aniž by se člověk přitom zcela logicky opřel o Rusko, vklopýtal pak, opuštěn všemi, kromě chorobného habsburského dědictví, do světové války.
     K charakteristice dnešní zahraniční politiky je nutno ještě říci, že neexistuje naprosto žádná nějak zřetelně viditelná a srozumitelná směrnice. Pakliže jsme se před válkou pochybeným způsobem vydali čtvrtou cestou, po které jsme se beztoho pohybovali pouze napolovic, nelze, již od revoluce, tuto cestu spatřit ani tím nejostřejším zrakem. Ještě více než před válkou schází jakékoliv plánovité uvažování. Je to, jako by se někdo pokoušel zhatit i poslední možnost opětovného povstání našeho národa.
     Střízlivé prostudování dnešních evropských mocenských poměrů vede k následujícímu rezultátu:
     Již po tři sta let je historie našeho kontinentu určována pokusy Anglie zajistit si, pomocí vyvážených, vzájemně propletených mocenských vztahů evropských zemí, nutné krytí svých světově mocenských britských cílů.
     Tradiční tendence britské diplomacie, která v Německu dokáže pouze zpochybňovat tradici pruské armády, se již od časů královny Alžběty plánovitě zaměřuje na to, zabránit, a pokud to bude nutné vojenskými prostředky zničit jakékoliv vystupování nějaké evropské velmoci nad rámec všeobecného mocenského řádu. Mocenské prostředky, které Anglie v tomto případě používá, jsou různé, vždy dle stávající situace, nebo daného úkolu. Rozhodnost a síla vůle pro jejich použití je stále stejná. A čím horší byla situace Anglie v průběhu doby, tím nutnější připadalo britskému říšskému vedení udržování stavu vzájemného ochromování sil jednotlivých evropských států. Politické uvolnění bývalých severoamerických koloniálních území vedlo v následné době k vskutku obrovskému úsilí bezpodmínečného zachování evropského krytí zad. A tak se veškerá síla anglického státu, po zničení Španělska a Holandska coby námořních mocností, koncentrovala tak dlouho na vzrůstající Francii, až konečně mohlo být, pádem Napoleona I., nebezpečí této mocné vojenské mocnosti pro Anglii prohlášeno za zlomené.
      Přeorientování britské státní zručnosti proti Německu probíhalo pouze pozvolna, a to nejenom proto, že zprvu z důvodu nedostatku národní jednoty německého národa nehrozilo Anglii od Německa žádné přímé nebezpečí, nýbrž i proto, že veřejné mínění, které bylo vychováváno propagandisticky za určitým státním účelem, se jen pomalu přeorientovávalo na nové cíle. Střízlivé poznání státníků se zde zdálo být přeměněno do emočních hodnot, které jsou nejenom plodnější, nýbrž i stabilnější z hlediska dlouhodobosti. Když státník naplní úmysl svých myšlenkových pochodů, obrátí se okamžitě na další cíle. Toho však není schopna široká masa, které to určitou dobu trvá. A proto musí být propagandistická práce na tomto poli schopna emocionálně přetvořit tuto masu na nástroj nových úmyslů jejích vůdců.
     Již v letech 1870/71 v tomto Anglie vytyčila své nové postoje. Zakolísání, která byla způsobena jak světově hospodářským významem Ameriky, tak i politickým vývojem v Rusku, bohužel nebyla Německem využita, takže zákonitě muselo dojít k upevnění původních tendencí britského státnictví.
     Anglie spatřovala v Německu mocnost, jejíž hospodářský, a tím i světově politický význam vzrůstal v tak hrozivém rozsahu, a to nejenom z důvodu jeho ohromné industrializace, že se dalo zvažovat sílu obou mocností ve stejných oblastech. Hospodářské porobení světa, které se našim státním šoférům zdálo být největší moudrostí nejvyšších vrcholů, byl oproti tomu pro anglického politika důvod k organizování odporu. Že se tento odpor oděl do roucha rozsáhle organizovaného útoku, zcela odpovídal státnickému umění, jehož cíle nespočívali v udržení pochybného světového míru, nýbrž pouze v upevnění britského světového panství. Že si přitom Anglie posloužila spojenectvím všech států, které vojensky přicházely alespoň jen trochu do úvahy, odpovídalo právě tak jeho tradiční opatrnosti v odhadu protivníkových sil, jako i v pochopení své vlastní momentální slabosti. Nedá se to označit jako bezskrupulóznost, jelikož podobná obrovská organizace nemůže hodnotit válku z hrdinského hlediska, nýbrž pouze dle účelnosti. Diplomacie se musí starat o to, aby národ hrdinsky nezanikl, nýbrž aby byl prakticky zachován. Každá cesta, která k tomu vede, je pak účelnou, a každé nenásledování jí musí být označeno za zločinecké zanedbáni svých povinnosti.
     S revolucí v Německu byla pro anglické státní umění spásně zažehnána britská starost o hrozící germánskou světovládu.
     Od té doby také přestaly existovat snahy Anglie o naprosté vymazání Německa z mapy Evropy. Ba naopak, právě odporné zhroucení, ke kterému došlo v listopadových dnech roku 1918, postavilo britskou diplomacii do zcela nové, zprvu skoro naprosto neuvěřitelné situace:
     Čtyři a půl roku bojovalo britské světové impérium za přemožení domnělé převahy kontinentální mocnosti. A náhle se dostavilo zhroucení, kdy se zdálo, že tato mocnost zcela zmizí ze zorného pole. Ukázal se takový nedostatek vlastního základního pudu sebezáchovy, že se zdálo, že tento necelých osmačtyřicet hodin trvající čin otřese celou evropskou rovnováhou. Totiž že zničí Německo a Francie se stane první kontinentální mocnosti Evropy.
     Ohromná propaganda, kterou byl britský národ během této války udržován při smyslech, nesmírně štvavá, rozjitřena ve všech prainstinktech a vášních, musela nyní spočívat jako závaží na rozhodnutí britských státníků. Pomocí koloniálně-hospodářského a obchodně-politického zničení Německa bylo dosaženo britských válečných cílů, a to co z toho vyšlo, bylo pouze zredukování anglických zájmů. Zničením německého mocenského státu v kontinentální Evropě mohli mít užitek pouze nepřátelé Anglie. V listopadových dnech roku 1918 a následně až do pozdního léta 1919 již přesto bylo na možné přeorientování anglické diplomacie, která v této dlouhé válce využila emocionálních sil širokých mas více než kdy předtím, příliš pozdě. Nebyla možná z hlediska jednou daného postoje vlastního národa, a nebyla možná ani z hlediska rozvrženi vojenských mocenských poměrů. Francie na sebe strhla zákon obchodování, a mohla tak diktovat ostatním. Jediná mocnost, která byla s to v těchto měsících provést změnu v sjednávání a obchodováni, totiž samotné Německo, leželo v záchvěvech vnitřní občanské války a ústy vlastních takzvaných státníků neustále prohlašovalo připravenost k přijetí jakéhokoliv diktátu. Pokud v národním životě národ přestává být, z důvodu nedostatku vlastního pudu sebezáchovy, možným aktivním spojencem, stává se otrockým národem a jeho země osudově upadá do pozice kolonie.
     Jedinou formu k zamezeni přílišného nárůstu moci Francie, byla účast Anglie na rozdělováni kořisti.
     Ve skutečnosti Anglie svého válečného cíle nikdy nedosáhla. Převážení evropské mocnosti přes mocenské poměry kontinentálního státního systému bylo nejenom že zabráněno, nýbrž i valnou měrou opodstatněno.
     Německo jako vojenská mocnost bylo v roce 1914 vklíněno mezi dvě země, z nichž jedna disponovala stejnou, a druhá dokonce větší silou. K tomu přicházela ještě námořní převaha Anglie. Francie a Rusko kladlo překážky a odpor jakémukoliv přílišnému rozvoji německé moci. Neobyčejně nevýhodná geografická poloha Říše se také dala započítat mezi další bezpečnostní koeficienty proti přílišnému nárůstu moci této země. Především pobřežní území bylo z vojenského hlediska nevhodné k boji proti Anglií, malé a ztížené, fronta na pevnině oproti tomu nadměrně široká a otevřená.
     Jiné bylo postavení dnešní Francie: vojensky první mocnost, bez jakéhokoliv zřetelnějšího protivníka na kontinentu. Svou hranicí směrem na jih proti Španělsku a Itálii byla lépe než chráněna. Proti Německu byla ochráněno jeho vlastní bezmocností. Na svém pobřeží spočívala dlouhou frontou proti zdroji životní síly britského impéria. Nejenom anglická životní centra tvořila snadný cíl pro letadla a dalekonosné baterie, ale i životně důležité britské námořní obchodní trasy byly vydány na milost francouzským ponorkám. Ponorková válka, opírající se o dlouhé atlantské pobřeží, stejně jako o obrovské francouzské okrajové oblasti středozemního moře v Evropě a severní Africe, by vedla ke zhoubným účinkům.
     A tak bylo plodem boje proti mocenskému vývoji Německa politické působeni francouzské nadvlády na kontinentu. Vojenský výsledek: upevnění Francie coby první nadvlády v zemi a uznáni unie coby rovnocenné námořní mocnosti. Hospodářsko-politicky: vydání největších britských zájmových území bývalým spojencům. Stejné jako si nyní tradiční anglické politické cíle přály a vyžadovaly určitou balkanizaci Evropy, stejným způsobem si cíle francouzské přály balkanizaci Německa.
     Anglickou snahou vždy bylo a bude zabránění přílišnému nárůstu kontinentální mocnosti do světově politického významu, to znamená udržení jakési určité vyváženosti v mocenských poměrech jednotlivých evropských států. Neboť to se zdá být předpokladem britské světové nadvlády.
     Francouzskou snahou vždy bylo a bude zabránit vytvoření rozhodné německé mocnosti, udržení systému německých, ve svých mocenských poměrech vyrovnaných malých států, bez jednotného vedení, při obsazení levého břehu Rýna coby předpokladu pro vytvoření a zajištění své nadvlády v Evropě.
     Poslední cíl francouzské diplomacie bude na věky v protikladu k poslední tendenci britského státnického umění.
     Kdo se pokusí z výše uvedeného hlediska zhodnotit dnešní německou politiku spojeneckých smluv, musí dojít k přesvědčení, že jako poslední proveditelné spojenectví zůstává pouze styk s Anglií. Ať již byly následky anglické válečné politiky pro Německo sebestrašlivější, člověk přesto nesmí propadnou dojmu, že by dnes již neexistoval žádný nutkavý zájem Anglie na zničení Německa, a že se naopak anglická politika rok od roku musí více zaměřovat na oslabení nesmírné francouzské snahy o nadvládu. Nyní však již není politika spojeneckých smluv provozována z hlediska zpětného rozladění, nýbrž spíše z plodných poznatků minulých zkušeností. Zkušenost by nás však měla poučit o tom, že spojenectví za účelem uskutečnění negativních cílů trpí vnitřní slabostí. Osudy národů jsou skovávány pouze díky vyhlídce na společný úspěch ve smyslu společného zisku, podrobeni, zkrátka oboustranné rozšíření moci.
     Jak nedostatečně přemýšlí náš národ ve směru zahraničně-politickém, lze nejlépe spatřit v neustálých tiskových zprávách o obrovské německé náklonnosti toho či onoho cizího státníka, přičemž v tomto domnělém chování takové osobnosti k našemu národu lze spatřovat zvláštní záruku nápomocné politiky vůči nám. Je to však pouze neuvěřitelný nesmysl, spekulace neslýchané omezenosti obyčejných politizujících německých maloměšťáků. Neexistuje ani anglický, ani americký nebo italský státník, který by byl někdy orientován proněmecky. Každý anglický státník bude v první řadě skutečny Angličan, americký Američan, a jistě nenaleznete tak snadno Itala,který by prováděl jinou politiku, než proitalskou. Kdo by tedy chtěl uzavírat spojenectví s cizími národy, a věří v proněmeckou orientaci tamních politiků, je bďto osel nebo podvodník. Předpoklad pro provázání osudů dvou různých národů nikdy nespočívá ve vážení si jednoho druhým, nebo dokonce ve společné náklonnosti, nýbrž pouze v tušení účelnosti pro obě smluvní strany. To tedy znamená, čím více bude anglicky státník prosazovat proanglickou politiku, a nikdy ne proněmeckou, tím větší mohou, tyto zcela určité zájmy proanglické politiky, z rozličných důvodů přinášet výhody proněmeckým zájmům. Toto platí samozřejmě pouze do určitého stupně, a jednoho dne se to může změnit v pravý opak. Samotné uměni vůdčího státníka se projevuje právě tím, že za účelem provedení vlastních potřeb dokáže v určitém časovém rozsahu nalézt vždy takové partnery, kteří musí jít zastupováním vlastních zájmů stejnou cestou.
     Praktické využití pro současnost tedy může vyplynout pouze ze zodpovězení následujících otázek: Které státy momentálně nemají žádný životni zájem na tom, aby naprostým vyřazením německé střední Evropy bylo dosaženo francouzské bezpodmínečné hospodářské a vojenské panovačné převahy? A které státy by mohly, na základě vlastních existenčních podmínek a svých dosavadních tradičních politických vlád, v takovémto vývoji spatřovat ohroženi své vlastni budoucnosti?
     Neboť v jednom musí mít člověk konečně naprosto jasno. Totiž že neúprosnějším úhlavním nepřítelem německého národa je a zůstane vždy Francie. Je zcela jedno, kdo bude ve Francii vládnout, zda Bourboni nebo Jakobíni, Napoleonisté nebo občanští demokraté, klerikální republikáni či bolševici. Konečným cílem jejich zahraničně politické činnosti bude vždy pokus o obsazení rýnské hranice, a zajištění této řeky pro Francií, a to pomocí zničeného a roztříštěného Německa.
     Anglie si nepřeje Německo coby světovou velmoc, Francie však žádnou mocnost, která se nazývá Německo. To je přeci jenom značný rozdíl! Dnes však nebojujeme za své postavení ve světě, nýbrž za existenci naší vlasti, za jednotu našeho národa, a za denní chléb pro naše děti. Pokud bychom z tohoto hlediska měli mít vyhlídku na nějaké případné evropské spojenectví, zůstanou nám pouze dva státy: Anglie a Itálie.
     Anglie si nepřeje žádnou Francií, jejíž vojenská pěst, nezadržená zbytkem Evropy, se snaží převzít ochranu politiky, která se tak nebo tak jednoho dne musí zkřížit s anglickými zájmy. Anglie si nikdy nemůže přát Francii, která jako vlastník obrovských západoevropských železnorudných a uhelných dolů, má ty nelepší předpoklady k ohrožující světové hospodářské pozici. A déle si Anglie nikdy nemůže přát Francií, jejíž kontinentálně politická pozice se zdá být upevněna roztříštěním zbytku Evropy, takže je tím nejenom umožněno, nýbrž přímo vynuceno opětovné upevnění vyššího směru francouzské světové politiky. Bombové vzducholodě se mohou každou noc ztisícinásobit, vojenská převaha Francie klepe těžkými údery na dveře britského světového impéria.
     Avšak také Itálie si nepřeje a ani nemůže přát další upevňování francouzských pozic v Evropě. Budoucnost Itálie bude vždy podmíněna vývojem, který se územně seskupuje kolem Středozemního moře. To, o co se Itálie během války snažila, skutečně nebyla dychtivost po rozšíření Francie, nýbrž spíše snaha zasadit nenáviděnému jaderskému protivníkovi smrtelný úder. Každé kontinentální posílení Francie znamená do budoucna oslabení Itálie, přičemž by bylo chybné domnívat se, že příbuzenské vztahy mezi jednotlivými národy by vylučovali jejich vzájemnou rivalitu.
     Při nejstřízlivějším a nejchladnějším uvažování jsou to dnes v první linii právě tyto dva státy, Anglie a Itálie, jejichž vlastní přirozené zájmy se alespoň v tom nejpodstatnějším nepříčí existenčním předpokladům německého národa, ba dokonce se s nimi určitou měrou i ztotožňují.
     Avšak při hodnocení podobných spojeneckých možností nesmíme přehlédnout tři faktory. První spočívá u nás, další dva pak v otázce možný států jako takových.
     Je vůbec možné s dnešním Německem vstoupit do spojeneckého svazku? Může se mocnost, která chce ve svém spojenectví spatřovat pomoc při provedení vlastních ofenzivních cílů, spojit se státem, jehož výsledky po celá dlouhá léta vykazují pouze obraz směšné neschopnosti, pacifistické zbabělosti, a jehož větší část národa v demokraticko marxistickém zaslepení nebetyčným způsobem zrazuje zájmy vlastního národa a státu? Může jakákoliv dnešní mocnost vůbec doufat v hodnotný vztah k druhému státu, ve víře, že jednou společně vybojují své společné zájmy, když tento stát očividně nemá ani odvahu ani chuť, pohnout byť prstem pro zachováni vlastního holého života? Zaručí se nějaká mocnost, pro kterou je spojenectví něco více než jen garanční smlouva k zachování stavu pomalého trouchnivění, podobně významu starého zhoubného trojspolečenství, na život a na smrt státu, jehož charakteristickým projevem života je pouze podlézavá pokora směrem navenek a hanebný útlak národní ctnosti dovnitř, státu, který již nevlastni žádnou velkolepost, neboť si jí na základě vlastního chování nezaslouží, vládám, které neprojevují naprosto žádnou úctu vůči svým státním přívržencům, takže v zahraničí k nim nikdo nemůže chovat naprosto žádný obdiv?
     Ne, žádná mocnost, které záleží na vlastní existenci a která si od spojenectví slibuje více, než provize pro po kořisti lačné parlamentáře, se s dnešním Německem nespojí, neboť ani nemůže. V naši součastné spojenecké neschopnosti spočívá také nejhlubší důvod pro solidaritu s nepřátelskými zloději. Jelikož se Německo nikdy nebrání, až na několik plamenných "protestů" našich parlamentních výborů, a zbytek světa nemá naprosto žádný důvod bojovat za naši ochranu, a dobrý Bůh zbabělým národům principiálně nepřeje - i přes fňukání našich vlasteneckých svazů - nezbude tedy samotným státům, které nemají přímý zájem na našem naprostém zničení, nic jiného, než se zúčastnit francouzských loupežných výprav, byť by tato spoluúčast na plenění měla výhradně sloužit k zabránění posílení francouzských mocenských pozic.
     Za druhé nesmí být přehlédnuta ta potíž, která se týká přeorientování propagandou vytyčeného směru, který ovlivňuje široké vrstvy obyvatelstva v nám doposud nepřátelských státech. U národa, který je po celá léta označován za hunský, zločinecký, vandalský atd., nemůže být přes noc objeven pravý opak a bývalý nepřítel pak doporučen za budoucího spojence.
     Ještě větší pozornost však musí být věnována třetí skutečnosti, která bude mít nejpodstatnější význam pro uspořádání budoucího evropského spojenectví:
     Stejně jako je z britského hlediska minimální zájem na další zničení Německa, o to větší má na takovém vývoji událostí zájem mezinárodní burzovní židovstvo. Rozpor mezi oficiálním, nebo lépe řečeno tradičním britským státnictvím a rozhodujícími židovskými burzovními silami je nejvýrazněji možno spatřit v rozdílných postojích k otázkám britské zahraniční politiky. Finanční židovstvo si přeje, oproti zájmům britské státní vůle, nejenom naprosté hospodářské zničeni Německa, nýbrž i naprosté politické zotročení. Zmezinárodňování našeho německého hospodářství, to znamená přebírání německé pracovní síly do vlastnictví židovského světového finančnictví, se bezezbytku dá provést pouze v politicky zbolševizovaném státě.
     Pokud by se však marxistické bojové svazy mezinárodního židovského burzovního kapitálu pokusily zlomit definitivně páteř německému národnímu státu, mohlo by se to stát pouze za vydatné pomoci zvenčí. Francouzská armáda by proto musela tak dlouho dobývat německé státní území, až by vnitrně rozdrolená říše podlehla bolševickým bojovým svazům mezinárodního světového židovského finančnictví.
     Proto je Žid dnes ten největší štváč za naprosté zničení Německa. Ať již čteme kdekoliv na světě útočné články proti Německu, vždycky jsou jejich tvůrci Židé. Stejně jako v míru, tak i během války rozdmychával židovský burzovní a marxistický tisk tak dlouho a plánovitě nenávist proti Německu, až se postupně jeden stát za druhým vzdával své neutrality, a za zřeknutí se skutečných zájmů svého národa pak vstoupil do služeb světové válečné koalice.
     Myšlenkové pochody židovstva jsou přitom naprosto jasné. Bolševizace Německa, to znamená vyhlazení národně lidové německé inteligence a tím umožněné vyždímání německé pracovní síly v poddanství židovského světového finančnictví je myšleno jen jako předehra pro další šíření této židovské tendence dobytí světa. Jako často v historii je Německo v tomto obrovském zápolení styčným bodem. Stanou-li se náš národ a náš stát obětí této krvavé a hamižné židovské národní tyranie, spadne posléze celý svět do osidel těchto polypů. Osvobodí-li se Německo z tohoto sevření, bude možno toto obrovské nebezpečí všech národů považováno za zlomené na celém širém světě.
     S jistotou, s jakou židovstvo zahájí svou podvratnou činnost, aby nejenom udrželo nepřátelství národů vůči Německu, nýbrž aby ho ještě vystupňovalo, s tou samou jistotou se tato činnost bude jenom z nepatrné části krýt se skutečnými zájmy tím zamořených národů. Všeobecně nyní bude židovstvo v rámci jednotlivých národů bojovat vždy s těmi zbraněmi, které se zdají být z důvodu poznané mentality tohoto národa nejúčinnější a které zaručuji největší úspěch. V našem neobyčejně krvavě rozervaném národě jsou to proto tyto vypučelé, více či méně kosmopolitní pacifisticky-ideologické myšlenky, krátce mezinárodní tendence, které používají při svém boji za uchopení moci. Ve Francii se pracuje s rozpoznaným a dobře odhadnutým šovinismem, v Anglii pak s hospodářskými a světově politickými hledisky. Zkrátka používají se vždy skutečné vlastnosti, které představují mentalitu daného národa. A teprve když se tímto způsobem dosáhne určitého závěru hospodářského a politického naplnění moci, stáhne pouta této přemožené masy a obrátí se nyní touto měrou na skutečné vnitřní úmysly svého chtíče a svého boje. Nyní ničí stále rychleji, až postupně přemění jeden stát za druhým v hromadu trosek, na které by pak měla být vybudována suverenita věčné židovské říše.
     V Anglií, stejně jako v Itálii, je rozpor v názorech lepšího původního státnictví a chtíčem židovského světového burzovnictví jasný, ba často dokonce pálí v očích.
     Pouze ve Francii dnes existuje více než kdy jindy určitá vnitřní shoda mezi snahami židovské burzy a přáním šovinisticky naladěného národního státního uměni. Již samo v této identitě spočívá obrovské nebezpečí pro Německo. Právě z tohoto důvodu Francie je a zůstane největším a nejstrašnějším nepřítelem. Tento národ, který čím dál tím více propadá ponegřování, znamená ve své vazbě na židovské ovládnuti světa číhavé nebezpečí pro zachováni bíle rasy v Evropě. Neboť toto zamořování negerskou krví na Rýnu v srdci Evropy odpovídá jak sadisticko-perverzní pomstychtivosti tohoto úhlavního šovinistického nepřítele našeho národa, tak i ocelově chladnému uvažování Židů, začít tímto způsobem s míšenectvím ve středu evropského kontinentu, a infikací nižším lidstvím a odebrat tak bíle rase základ její existence.
     To, co dnes Francie provádí v Evropě, pobízena vlastní pomstychtivosti, plánovitě vedena Židem, je hříchem proti existenci bílého plemene lidi, a to proti jejímu národ jednou poštve všechny duchy pomsty bílého plemena, které v této rasové potupě rozeznalo dědičný hřích lidstva.
     Pro Německo však francouzské nebezpečí znamená povinnost, s potlačením všech citových momentů, podat ruku všem, kteří jsou ohroženi stejně jako my, a kteří nechtějí trpět a snášet francouzské panovačné choutky.
     V Evropě pro Německo v dohledné době přicházejí do úvahy pouze dva spojenci: Anglie a Itálie.
     Kdo si dá snahu vysledovat dnes zpětně zahraničně politické vedení Německa od dob revoluce, ten se bude muset na základě neustálého nepochopitelného selhávání našich vlád chytit za hlavu, aby buďto jednoduše klesl na mysli, a nebo aby plamennou nevolí tomuto režimu vypověděl válku. S nerozumem tyto činy nemají nic společného, neboť to, co by se každému myslícímu mozku zdálo jako nemyslitelné, dokázali naši Kyklopové listopadových stran, škemrali o přízeň Francie. Ano, během těchto let se s tklivou prostotou nenapravitelného fantasty neustále prováděli pokusy o bratříčkováni se s Francií, neustále se šaškovalo před oním obrovským národem a v každému fíkanému triku francouzských pochopů se spatřovala první znamení zřetelné změny smýšlení. Skuteční zákulisní podněcovatelé naši politiky samozřejmě této nesmyslné víře nikdy neholdoval. Pro ně bylo podbízeni se Francii pouze přirozeným prostředkem, jak tímto způsobem sabotovat každou praktickou politiku spojeneckých smluv. O Francii a jejích zákulisních cílech měli vždy jasno. Co je nutilo jednat tak, jako by skutečně věřili v možnost změny německého osudu, bylo střízlivé poznání, že v jiném případě by se zřejmě náš národ sám vydal jinou cestou.
     Také pro nás je samozřejmě těžké postavit do řad našeho hnutí Anglii coby potencionálního budoucího spojence. Náš židovský tisk tomu neustále dobře rozuměl, koncentrovat nenávist obzvláště na Anglií, přičemž spousta dobrých německých hlupáku Židům dobrovolně sedla na lep. Tyto noviny žvanili o znovuposílení německé námořní moci, protestovali proti obětování našich kolonií, doporučovali jejich opětovné získání a pomáhali tak ve sbírání materiálu, který pak židovský lump převáděl svým stavovským kolegům v Anglií, k praktickému propagandistickému zhodnocení. Neboť že dnes nebojujeme za námořní platnost atd., o tom by se mělo rozsvítit v hlavách našich politikujících měšťanských naivek. Zaměření německé národní síly na tyto cíle, bez předběžného podrobného zajištění naší pozice v Evropě, bylo již před válkou naprostým nesmyslem. Dnes patří podobné naděje k oněm hloupostem, které se v říši politiky označují slovem zločin.
     Bylo to často k zbláznění, když člověk musel přihlížet, kterak židovští zákulisní podněcovatelé dokázali náš národ zaměstnat dnes velmi bezvýznamnými věcmi, jak svolávali shromáždění a protesty, zatímco ve stejném okamžiku si Francie ukrojovala po kouscích z těla naší národní pospolitosti, a jak nám byli plánovitě odebírány podklady naší nezávislosti.
     Při této příležitosti nemůžu nevzpomenout zvláštního koníčka, kterého Žid v těchto letech provozoval s obzvláštní pečlivosti: jižní Tyrolsko.
     Ano, jižní Tyrolsko. Jestliže se touto otázkou zaobírám právě na tomto místě, pak to není jenom proto, abych zde zúčtoval s tím nejprolhanějším svazkem, který, postaven na zapomnětlivosti a hlouposti našich širokých vrstev, se zde opovažuje tvářit se jako národní povstání, ke kterému mají právě parlamentní podvodnici stejně daleko, jako straka k vlastnickým představám.
     Chtěl bych zdůraznit, že osobně patřím k lidem, kteří, když se rozhodovalo o osudu jižního Tyrolska - to znamená od srpna 1914 do listopadu 1918 - se dostavili tam, kde se odehrávala praktická obrana také tohoto území, totiž do armády. Během oněch let jsem spolubojoval ne za ztrátu jižního Tyrolska, nýbrž naopak právě za to, aby jako ostatní německé země zůstalo zachováno své vlasti.
     Kdo tehdy nebojoval, byli právě ti parlamentní zloduchové, celá tato politizující stranická chátra. Ba právě naopak, zatímco my jsme bojovali s přesvědčením, že pouze vítězstvím v této válce může být jižní Tyrolsko udrženo u německé národní pospolitosti, hecovala a štvala tato verbež tak dlouho proti tomuto vítězství, až skutečně bojující vítězové podlehli zákeřnému bodnutí dýkou do vlastních zad. Neboť udrženi jižního Tyrolska v německé državě samozřejmě nemohlo být zajištěno lživým tlacháním rázných parlamentářů na vídeňském Radničním náměstí, nebo z mnichovského sálu vojevůdců, nýbrž pouze pomoci pluků bojujících na frontě. A ten, kdo tyto rozbil, zradil také jižní Tyrolsko, stejně jako všechny ostatní německá uzemí. Kdo však dnes věří, že se jihotyrolská otázka dala vyřešit pomocí protestů, prohlášení, správní výměnou, atd., ten je buď naprosto zvláštní darebák, anebo německý maloměšťák.
     V jednom by měl mít každý naprosto jasno, totiž že znovuzískáni ztracených území se neděje slavnostním vzýváni Pánaboha, a nebo pomoci zbožných naději v národní svazek, nýbrž pouze silou zbraní. Je tedy otázkou, kdo je přípraven vyvzdorovat pomocí síly zbraní opětovné získání těchto ztracených území. Co se mé osoby týče, mohu zde s klidným svědomím ubezpečit všechny, že mám ještě dostatek odvahy, abych se zúčastnil tohoto vítězného dobytí jižního Tyrolska, a to v čele příkladného parlamentního pluku, sestávajícího se z parlamentních tlachalů a jiných stranických vůdců, stejně jako i z různých dvorních radů. A ví ďábel, že by mne těšilo, kdyby nad těmito vůdci ohnivých protestních shromáždění náhle vybuchlo pár tříštivých granátů. Myslím, že když se liška dostala mezi houf slepic, že by bylo kdákání horší a úprk do bezpečí jednotlivých slepic rychlejší, než u tohoto skvostného protestního spolku.
     Avšak nejhanebnější na celé věci je to, že tito pánové sami nevěří, že by se touto cestou dalo něčeho dosáhnout. Sami nejlépe totiž znají nemožnost a prostotu svého okázalého jednání. Avšak dělají to tak, neboť dnes je samozřejmě o něco snadnější žvanit o znovuzískání jižního Tyrolska, než bylo kdysi bojovat za jeho udržení. Každý odvádí právě svůj díl. Tehdy jsme obětovali svou krev, a dnes tato společnost brousí své zobáky.
     Obzvláště lahodné je pak pozorovat, jak se vídeňským legitimním kruhům během dnešní snahy o znovuzískání jižního Tyrolska nadouvá hřebínek. Přitom jejich vznešený a urozený panovnický dvůr před sedmi lety dopomohl pomocí padoušského činu křivopřísežné zrady k tomu, aby se světová koalice jako vítěz zmocnila také jižního Tyrolska. Tehdy tyto kruhy podporovali politiku své zrádcovské dynastie, a o jižní Tyrolsko se nestarali ani za mák. Samozřejmě, dnes je to jednodušší, opět za tuto oblast zápasit, neboť nyní se bojuje pouze duchovními zbraněmi, a je přece mnohem snadnější, podráždit si z vnitřních pohnutek hlasivky na nějakém protestním shromáždění, a nebo si ušpinit prsty psaním nějakého novinového článku, než například během obsazování Porýní, řekněme vyhazovat do vzduchu mosty.
     Důvod, proč se během posledních let v určitých kruzích učinil z jihotyrolské otázky styčný bod německo-italských vztahů, nám leží na dlani. Židé a habsburští legitimisté mají největší zájem na tom, aby zabránili německé politice spojeneckých smluv, která by mohla jednoho dne vést ke znovuobnovení svobodné německé vlasti. Ne z lásky k jižnímu Tyrolsku je dnes vedeno toto okázalé jednání, - neboť tím mu není pomáháno, nýbrž naopak škozeno -, nýbrž pouze z obavy možného německo-italského spojenectví.
     A je to jenom součástí prolhanosti a pomlouvačných tendencí těchto kruhů, když se s chladným a drzým čelem snaží skutečnost postavit tak, jako kdybychom jižní Tyrolsko zradili snad my. Těmto pánům je nutno s vším důrazem říci toto: jižní Tyrolsko zradil především každý Němec, který v letech 1914-1918 se zdravými údy stál někde jinde, než na frontě, a nedal vlasti k dispozici své služby. Za druhé, každý, kdo v těchto letech nepomáhal posilovat odolnost našeho národního celku ve vedení války a kdo neupevňoval výdrž našeho národa během těchto bojů. Za třetí, jižní Tyrolsko zradil ten, kdo se podílel na vypuknuti listopadové revoluce, ač již aktivními činy, nebo neaktivní tolerancí, čímž rozbil masu, která sama mohla zachránit jižní Tyrolsko. A za čtvrté, jižní Tyrolsko zradily všechny strany a jejich přívrženci, kteří připojili svůj podpis pod hanebné smlouvy z Versailles a ze St. Cermainu. Ano, tak se věci mají, mi odvážní páni protestovatelé!
     Dnes jsem veden pouze střízlivým poznáním, že ztracená území nelze zpět získat hbitosti jazyka nabroušených parlamentních tlachalů, nýbrž pouze naostřeným mečem, a tedy krvavým bojem. Zajisté zde nemusím vysvětlovat, že za nynější situace, kdy kostky jsou dávno vrženy, považuji znovu získáni jižního Tyrolska pomoci války nejenom za nemožné, nýbrž bych tuto možnost osobně odmítl s tím přesvědčením, že pro tuto otázku nebylo dosaženo potřebného ohnivého nadšení celého německého národa do té míry, která je potřebná pro dosaženi potřebného vítězství. Naopak si myslím, že když už jednou byla tato krev obětována, bylo by zločinem, riskovat kvůli dvě stě tisícům Němců, zatímco jinde strádá přes sedm milionů pod cizí nadvládou, a životni tepnou německého národa probíhá rejdiště afrických negrovských tlup.
     Pakliže chce německý národ ukončit stav hrozícího vyhlazeni v Evropě, nesmí podlehnout předválečným chybám, a učinit si z Boha a celého světa nepřátele, nýbrž musí rozeznat pouze toho nejnebezpečnějšího protivníka, aby na něho mohl udeřit celou svou koncentrovanou silou. A pakliže toto vítězství bude vybojováno pomoci obětí na jiných místech, jistě nám to následující generace našeho národního potomstva nebudou mít za zlé. A čím zářivější bude vzniklý úspěch, tím menší budou mít starosti s těžkou nouzí, která z těchto závěrů pramení.
     Nás dnes neustále musí vést onen základní názor, že znovu-získáni ztracených území dané říše je v první řadě otázkou znovu-nabytí politické nezávislosti a moci rodné země.
     Tuto pak zajistit chytrou politikou spojeneckých smluv je prvotním úkolem silného vedení naší zahraniční politiky.
      A právě nacionální socialisté nás musí chránit, abychom se nedostali do závěsu našich občanských slovních patriotů, kteří jsou řízení Židy. Běda, a byť i našemu hnutí, pakliže se namísto bojováni bude připravovat na řečnické protesty.
     Díky fantastickému pojetí Nibelunského spojenectví s habsburskými státnickými mršinami zhynulo Německo. Fantastickou sentimentalitou našeho dnešního zpracovávání zahraničně-politických možnosti jsme na nejlepší cestě k definitivnímu zamezení našeho opětovného povstání.
     Je nutné, abych se zde ještě v krátkosti zaobíral oněmi námitkami, které se předběžně budou vztahovat na ony již vyřčené tři otázky, totiž na otázky, zda se: za prvé, s dnešním, všem naprosto zřetelně oslabeným Německem, bude chtít vůbec kdo spojit, za druhé, zda se nepřátelské národy zdají být vůbec vhodné pro tuto reorganizaci, a za třetí, zda dnešní stávající vliv židovstva nebude větší než všechny poznatky a veškerá dobrá vůle, a nezhatí a nezničí tak veškeré plány.
     První otázku jsem myslím, alespoň z poloviny, již dostatečně zodpověděl. Samozřejmě, že se s dnešním Německem nikdo nespojí. Žádná mocnost na tomto světě se neodváží svázat se státem, jehož vláda musí zničit jakoukoliv důvěru. A co se tedy týče pokusů našich lidových soudruhů, promíjet, nebo dokonce ospravedlňovat této vládě jejich jednání z důvodu žalostné mentality našeho národa, k tomu je nutno zaujmouti naprosto ostré stanovisko.
     Samozřejmé, bezcharakternost našeho národa v posledních šesti letech je žalostná, lhostejnost vůči důležitým zájmům národní pospolitosti skutečně skličující, a zbabělost dokonce mnohdy do nebe volající. Avšak nikdy nesmíme zapomínat, že se přitom jedná o národ, který před pár lety nabízel celému světu na obdiv svou nejvyšší bezpříkladnou lidskou mravní čistotu. Od počátku srpnových dnů roku 1914 až do konce obrovského zápolení národů neprojevil žádný národ tolik mužné odvahy, tuhé výdrže a trpělivé snášenlivosti, než dnes tak zbědovaný německý národ. Nikdo nemůže tvrdit, že by pohana dnešní doby byla charakteristickým obrazem naší národní pospolitosti. To, co dnes musíme prožívat kolem sebe a okolo sebe, je pouze ten nejpříšernější, smysly a rozum ničící důsledek křivopřísežného státu z 9. Listopadu 1918. Víc než kdy jindy platí slova básníkova o zlu, které plodí další zlo. Avšak ani v těchto zlých časech se zcela nevytratily základní dobré prvky našeho národa, pouze dřímají někde v hlubině, a občas je možno spatřit na černotou potažené obloze, jako světélka zářící ctnosti, na které si budoucí Německo vzpomene jako na první záblesky začínajícího uzdravení. Více než jednou se našlo tisíce a tisíce mladých Němců odhodlaných přinést svůj mladý život, stejně jako v roce 1914, dobrovolně a s radostí jako obět na oltář naší milované vlasti. A miliony a miliony lidí opět pilně a poctivě pracují, jako by nikdy nebylo zhouby zaviněné listopadovou revolucí. Kovář opět stojí u své kovadliny, za pluhem kráčí sedlák, a ve studovně sedí učenec, všichni se stejnou snahou a se stejnou oddaností plní své povinnosti.
     Utlačování ze strany našich nepřátel již nevyvolává soudný úsměv jako kdysi, nýbrž roztrpčené a sklíčené grimasy. Bezesporu došlo k obrovské změně smýšlení. Pakliže se toto vše dnes neodráží v znovuzrození politických mocenských myšlenek a pudu sebezáchovy našeho národa, pak za to můžou ti samozvanci, kteří náš národ vedou svou vládou od roku 1918 do záhuby.
     Ano, pakliže někdo pomlouvá náš národ, můžeme se ho zeptat, co udělal pro jeho nápravu? Je mizivá podpora závěrů naší vlády, které ve skutečnosti sotva kdy existovaly, naším národem znamení malé životní síly naší národní pospolitosti, nebo snad znamení naprostého selhání se zacházením s tímto nejcennějším statkem? Co učinily naše vlády pro to, aby byl do tohoto národa opět zaset duch hrdé majestátnosti, mužné vzdorovitosti a hněvivé nenávisti?
     Když byla v roce 1919 německému národu vnucena mírová smlouva, byli jsme oprávněni očekávat, že právě tímto nástrojem bezměrného útlaku bude nesmírně podpořen výkřik po německé svobodě. Mírové smlouvy, jejichž požadavky trefí národy jako šlehnutí biče, jsou nejednou prvním vířením bubnů pozdějšího povstání.
     Co vše se dalo udělat z mírové smlouvy z Versailles! Jak se mohl tento nástroj nesmírného útlaku a ponižování stát prostředkem, který vybičovává mezinárodní vášně až do nejvyššího bodu varu? Jak jen mohl pomocí geniálního propagandistického zpracování této sadistické krutosti povýšit lhostejnost daného národa na rozhořčení, a rozhořčení pak v naprostou zuřivost! Jak se dala každému jednotlivci z tohoto hlediska tak dlouho zapalovat jiskra v mozku a ve vnímání celého národa, až by u šedesáti milionů jedinců, u mužů, stejně jako u žen, objevil jednoho dne ohnivý plamen společně vnímaného studu a společné nenávisti, z jehož žáru by pak vzešla zářivá vůle a jeden společný ohromný výkřik: My chceme opět zbraně!
     Ano, k tomu mohla posloužit tato mírová smlouva. V jejím nesmírném útlaku, v nestydatosti z ní vzešlých nároků, spočívá nejsilnější propagandistická zbraň k opětovnému vyburcování potlačeného životního ducha daného národa.
     Potom ovšem musí být do služeb této jedinečného velkého poslání být postaveno vše, počínaje dětským slabikářem až po poslední noviny, každé divadlo a kino, každý plakátový sloup a dřevěná ohrada, dokud se modlitba našich dnešních spolkových patriotů "Bože, osvoboď nás!" nepřemění v mozcích i těch nejmenších chlapců ve vroucí prosbu: "Všemohoucí Bože, posvěť naše zbraně, a buď spravedlivý, jako si doposud vždy byl, rozhodni nyní, zda si zasloužíme svobodu, Bože posvěť náš boj!"
     Vše bylo propásnuto, neučinilo se zhola nic.
     Kdo by se nyní chtěl divit, že náš národ není tím, čím by být chtěl a být mohl? Když v nás zbytek světa spatřuje pouze pochopy, poddajného psa, který vděčně olizuje ruku těm, kteří ho předtím zmlátili?
     Zajisté budou naše spojenecké možnosti zatíženy naším národem, avšak ještě větší vinu na tom budou mít naše vlády. Ty jsou ve své zkaženosti vinni za to, že po osmi letech nesmírného útlaku existuje tak málo vůle po svobodě.
     Jestliže je tedy aktivní politika spojeneckých smluv tolik vázána na patřičné ocenění našeho národa, pak je o to více podmíněna existencí vládnoucí moci, která nechce být pouhým přisluhovačem cizích států, porobeným místodržitelem vlastní moci, nýbrž naopak heroldem národního svědomí.
     Bude-li však náš národ mít státní vedení, které bude své poslání spatřovat právě v tom, neuběhne ani šest let a smělé zahraničně politické vedení Říše bude mít k dispozici stejně smělou vůli po svobodě prahnoucího národa. Druhou námitku ohledně velkých potíží s přeorientováním nepřátelského národa ohledně přátelského spojenectví, může být zodpovězena takto:
     Všeobecná protiněmecká psychóza, která byla v ostatních státech vypěstována pomocí soustavné válečné propagandy, bude trvat do té doby, dokud nebude existovat všem zřetelná německá říše, která muže vzejít pouze z německé vůle po sebezáchově, a která bude nést charakteristické znaky mocného státu, který hraje, a hlavně je schopen hrát na všeobecné evropské šachovnici. Teprve když se vládě a národu zdá, že existují předpoklady pro možné spojenectví, může jedna nebo druhá mocnost začít uvažovat o tom, propagandistickými prostředky přeorientovávat názory veřejného mínění. To také přirozeně vyžaduje zručnou práci trvající dlouhá léta. Právě v nutnosti tohoto dlouhodobého přeladění daného národa je zdůvodněna opatrnost při jeho vykonávání. To znamená, nikdo se do této činnosti nepustí, dokud nebude mít do budoucna naprosté přesvědčení o hodnotě této práce a jejích plodů. Nikdo nebude chtít pouze kvůli prázdnému tlachání, byť vtipného ministra zahraničí, měnit duchovní zaměření celého národa, aniž by měl nějaké garance o reálných hodnotách daného národa. To by jinak vedlo k naprostému roztříštění veřejného mínění. Nejhodnověrnější jistota možného, pozdějšího spojenectví s daným státem však nespočívá v nabubřelých projevech jednotlivých členů vlády, nýbrž spíše ve zřetelné stabilitě určité, účelně vypadající vládní tendence, stejně jako k tomu analogicky orientovaného veřejného mínění. Víra v to bude o to pevnější, čím větší bude viditelná činnost státní moci na poli propagandistické přípravy a podpory její činnosti, a čím zřetelněji se naopak bude ve vládní tendenci odrážet vůle veřejného mínění.
     Národ tedy bude shledán schopným spojenectví tehdy, bude-li vláda a veřejné mínění rovnoměrně fanaticky prosazovat a podporovat vůli k boji za vlastni svobodu. To je tedy předpoklad přeorientování veřejného mínění ostatních států, které jsou na základě patřičných poznatků ochotni jít, za účelem jejich prapůvodních zájmů, cestou po boku pro ně vhodného partnera, tedy uzavřít spojenectví. K tomu však nyní náleží ještě jedna věc: Jelikož přeorientováni určitých duchovních názorů daného národa vyžaduje ohromnou píli, a mnohými jedinci zprvu vůbec není akceptována, bylo by zločinem a hloupostí zároveň vlastními chybami dodávat zbraně těmto jinak smýšlejícím elementům.
     Je nutno pochopit, že to bude pochopitelně nějakou dobu trvat, než národ bezezbytku pochopí vnitřní úmysly své vlády. Jen těžko může být podáno vysvětlení o konečných cílech určité politické přípravy, spíše je nutno se spoléhat buďto na slepou víru širokých mas nebo na intuitivní úsudek duševně výše postavených vedoucích vrstev. Jelikož však spousta lidi tyto politicko-jasnovidné schopnosti postrádá, a vysvětlení nemůže být z politických důvodu podáno, bude se vždy určitá část intelektuální vedoucí vrstvy stavět proti novým tendencím, které pak z důvodu jejich neprůhlednosti můžou být chápány jako čisté experimenty. A tak bude vyburcován odpor starostlivých konzervativních státníků.
     Avšak právě z tohoto důvodu je největším úkolem postarat se o to, aby těmto narušitelům navazování oboustranného porozumění byly dle možnosti z paží odebrány všechny zužitkovatelné zbraně, a to především tehdiy, jako v našem případě, kdy se jedná o naprosto nerealizovatelné, čistě fantastické tlachání nafoukaných spolkových patriotů a maloměšťáckých kavárenských politiků. Neboť že výkřiky po nové námořní flotile, znovuzískání našich kolonii, atd., jsou skutečně pouze prázdným tlacháním, bez jakékoliv myšlenky praktické proveditelnosti, se dá zjistit po velice krátkém zdravém uvažování. Ovšem jak se v Anglii politicky využívají tyto nesmyslné výlevy dílem bezelstných, dílem šílených, vždy však v tiché službě našich úhlavních nepřátel stojících protestních oportunistů, nemůže být žádných pochyb, a pro Německo to nebude nikterak příznivé. A tak se člověk vyčerpává ve škodlivých protestech proti Bohu a celému zbytku světa a zapomíná na základní princip, který je předpokladem každého úspěchu, totiž: Děláš-li něco, dělej to pořádné. Tím, že člověk reptá proti pěti,či deseti státům, zanedbává koncentraci celkových duchovních a fyzických sil na úder do srdce toho nejzlořečenějšího nepřítele a obětuje možnost spojeneckého posílení tohoto střetnut.
     Také v tom spočívá poslání nacionálně socialistického hnutí. Musí náš národ naučit přehlížet drobnosti, a hledět si pouze důležitých věcí, netříštit se na vedlejších záležitostech, a nezapomínat, že cíl, za který dnes bojujeme, je holá existence našeho národa, a že jediný nepřítel, kterého musíme zničit je a vždy zůstane ona moc, která nás chce okrást o naši existenci.
     Mnohé nás může hořce bolet. To však ještě dlouho nebude důvodem k tomu, abychom se zříkali zdravého rozumu, a v nesmyslném řevu se hašteřili s celým světem, místo abychom koncentrovali sílu proti našemu nejúhlavnějšímu nepříteli.
     Ve zbytku nemá německý národ do té doby žádné morální právo ztěžovat si na chováni ostatního světa, dokud nebudou k zodpovědnosti pohnáni ti zločinci, kteří prodali a zradili vlastni zemi. Není to žádná posvátná vážnost, když se z dálky pomlouvá a protestuje proti Anglií, Itálií, atd., a mezi námi se procházejí ničemové, kteří nám za zlato nepřátelské propagandy vyrazili z paži naše zbraně, zlomili páteř naši morálce a ochromenou říši pak zaprodali za třicet stříbrných.
     Nepřítel činí pouze to, co se dalo očekávat. Z jeho chováni a jednáni bychom se měli poučit.
     Kdo se přesto nechce ztotožnit s tímto názorem, měl by v neposlední řadě pomyslet na to, že pak zbývá už jen rezignace, neboť pak je do budoucna konec jakékoliv politiky spojeneckých smluv. Neboť pokud se nespojíme s Anglií, protože nám uzmula naše kolonie, ani s Itálií, protože obsadila jižní Tyrolsko, Polsko a Československo nepřichází do úvahy, pak nám kromě Francie, která nám uloupila Alsasko-Lotrinsko, v Evropě nezbude nikdo jiný.
     Jestli tím německému národu bude poslouženo, o tom nemůže být naprosto žádných pochyb. Pochybné je na tom vždy pouze to, jestli je takové mínění zastupováno nějakým naivkou, nebo prohnaným ničemou.
     Pokud se v takovém to případě jedná o vůdce, věřil bych spíše v to druhé.
     Tak může dle lidského uvážení proběhnout přeorientování ducha jednotlivých, dosud nepřátelských národů, jejichž skutečné zájmy do budoucna spočívají ve stejném směru jako je náš, pouze tehdy, pakliže vnitřní síla našeho státu, stejně jako zřetelná vůle k zachování naší existence, bude pozitivně působit na možného spojence, a pokud eventuálnímu spojenci nebude dána našim nevhodným chováním, nebo zločineckým jednáním potrava pro naprosto protichůdnou činnost.
     Nejhůře zodpověditelná však je třetí námitka.
     Je vůbec myslitelné, aby zástupci skutečného zájmu spojenectví chtivého národa vůbec prosadili své úmysly vůči židovskému úhlavnímu nepříteli všech svobodných lidových a národních států?
     Dokáží například síly tradiční britské politiky ještě zdolat zhoubný židovský vliv, nebo ne?
     Otázka je, jak již bylo řečeno, jen velmi těžce zodpověditelná. Záleží na mnoha faktorech. Jedno je však naprosto jasné: V daném státě může být stávající státní moc prohlášena za stabilní a sloužící výhradně zájmům země pouze tehdy, je-li naprosto vyloučeno jakékoliv možné působení mezinárodních židovských sil.
     Boj, který vede, byť v nejhlubším smyslu nevědomě (čemuž osobně nevěřím) fašistická Itálie proti třem hlavním zbraním světového židovstva, je nejlepším znamením pro to, že se této nadstátní moci, i když nepřímou cestou, dají vylámat její jedovaté zuby. Zákaz zednářských tajných společnosti, pronásledováni zahraničního tisku, stejně jako zlomeni mezinárodního marxismu a naopak neustálé upevňováni fašistického státního smýšlení umožni v průběhu let italské vládě věnovat se stále více zájmům vlastního národa, bez ohledu na syčení židovské světové hydry.
     Hůře se věci mají v Anglií. V této zemi "svobodné demokracie" řídí Žid nepřímou cestou skoro celé veřejné mínění. A přesto i tam probíhá nepřetržitý zápas mezi zástupci britských státních zájmů a zločinci židovské mezinárodní diktatury.
     Jak tvrdě na sebe tyto dva rozdílné názory naráží, bylo možno po válce poprvé spatřit v rozdílném přístupu britského státního vedení na straně jedné a tisku na straně druhé k japonskému problému.
     Okamžitě po skončení války se na světlo opět dostal starý spor mezi Amerikou a Japonskem. Samozřejmě že ani velké evropské mocnosti se k tomuto novému válečnému nebezpečí nemohly postavit zcela lhostejně. Ani všechny příbuzenské vazby nemohly potlačit určitý pocit závistivé obavy z nárůstu Americké unie ve všech oblastech mezinárodního hospodářství a mocenské politiky. Zdálo se, že z bývalé koloniální země, dítěte veliké matky, povstává vládce světa. Je pochopitelné, když Anglie dnes se starostlivým neklidem prověřuje své staré spojenecké smlouvy, a státníci se starostí hledí do budoucna, kdy již nebude platit: "Anglie pánem všech moří ", nýbrž: "Unionistické oceány".
     S obrovským americkým státním kolosem s jeho enormním bohatstvím panenské přírody je držet krok daleko těžší, než se stísněnou Německou říší. Pokud jednou budou vrženy kostky posledního rozhodnutí, bude Anglie nucena učinit osudové rozhodnuti. Bude muset sáhnout po žluté pěsti a uzavřít s ní spojenectví, které bude z rasového hlediska snad nezodpovědné, avšak státnicky jedinou možností posílení britské světové pozice vůči vzrůstajícímu americkému kontinentu.
     Zatímco se tedy britské vedení přes společné boje na evropském válečném bojišti nemohlo rozhodnout, zda svolit svazku s asijským partnerem, vpadl mu do zad veškerý židovský tisk.
     Jak je možné, že židovské orgány, které až do roku 1918 byly věrným zastáncem britského boje proti Německé říši, se nyní náhle dopustily zrady a jdou si vlastní cestou?
     Zničení Německa nebylo anglickým, nýbrž v první řadě židovským zájmem, stejně jako dnešní zničení Japonska neslouží ani tak britským zájmům, jako spíš útočným snahám vůdců toužebně očekávané židovské světové říše. Zatímco Anglie se stará o udržení své pozice ve světě, organizuje Žid svůj útok za jeho ovládnutí.
     V dnešních evropských státech spatřuje bezmocné nástroje své zvůle, ať již nepřímou cestou pomocí takzvané západní demokracie, nebo ve formě přímého ovládnutí mas ruským bolševizmem. Avšak nejenom starý svět má takto spoutaný, nýbrž stejný osud hrozí i tomu novému. Židé ovládají burzovní síly Americké unie. Každým rokem se stávají větším a větším pánem pracovní síly sto dvaceti milionového národa, a nezávislých je, k jejich největší nevoli, již jenom pár jedinců.
     S prohnanou zručností spoutávají veřejné mínění, a formuji z něj nástroj boje za svou vlastní budoucnost.
     Největší židovské mozky již vidí blížit se naplnění jejich testamentárního volebního hesla obrovské lidového žranice.
     V rámci této velké tlupy odnárodněných koloniálních území by jeden jediný nezávislý stát mohl ještě celé dílo zhatit. Neboť bolševický svět může existovat pouze tehdy, pakliže zahrnuje naprosto vše.
     Zůstane-li zachován jeden jediný stát ve své národní síle a velikosti, musí světová atrapa Židovské říše, stejně jako každá tyranie na této zemi, zákonitě podlehnout síle národní myšlenky.
     Žid ví nyní moc dobře, že ve své tisícileté adaptaci musí podemílat evropské národy a dělat z nich bezpohlavní bastardy, avšak nebyl by schopný přinést takový to osud asijskému národnímu státu typu Japonska. Může se dnes vůči Německu, Anglií, Americe a Francii přetvařovat jak chce, že mu ke žlutým Asiatům schází mosty. A tak se v současnosti pokouší, pomocí síly podobného útvaru, zlomit japonský národní stát, aby tak vyřadil vlastního nebezpečného protivníka dříve, než sám svou pěstí přemění poslední státní moc ve svou despotickou tyranii.
     Ve své tisícileté židovské říši se obává japonského národního státu, a proto si přeje jeho zničení ještě před nastolením své vlastní diktatury. A tak štve národy proti Japonsku, jako kdysi proti Německu. A zatímco se britská diplomacie pokouší o vytvoření eventuálního spojenectví s Japonskem, požaduje již britsko židovský tisk boj proti spojencům a za proklamování demokracie, s bojovými výkřiky: "pryč s japonským militarizmem a císařstvím" připravuje zničující válku. Takto vzpurný je dnes Žid v Anglií. A tím započne boj proti světovému židovskému nebezpečí i tam.
     A právě nacionálně socialistické hnutí musí opět naplnit to největší posláni: musí vlastnímu národu otevřít oči ohledně národů cizich, a musí neustále dokola poukazovat na skutečného nepřítele dnešního světa. Namísto nenávisti vůči ostatním Árijcům, od kterých nás může oddělovat vše možné, se kterými však máme společnou krev a se kterými nás spojuje obrovské spojenectví k sobě patřících kultur, musí všeobecnému hněvu zasvětit pravého nepřítele lidstva a skutečného původce všeho utrpení.