9. kapitola
ZÁKLADNÍ MYŠLENKY O SMYSLU A ORGANIZACI SA
Síla starých států spočívala na třech pilířích: na monarchistické státní formě, na správním sboru a na armádě. Revoluce roku 1918 zlikvidovala státní formu, roztrhala armádu a správní sbor vydala do rukou stranické korupci. Tím byli zničeny vlastní opory takzvané státní moci. Tato se sama o sobě skládá ze tří prvků, které jsou ze zásady podkladem jakékoliv autority.
První základ pro vytvořeni autority skýtá vždy popularita. Avšak autorita, která spočívá pouze na tomto základě je stále ještě z vnějšku slabá, nejistá a vratká. Každý nositel takovéto čistě na popularitě postavené autority se musí snažit zpevnit a zabezpečit podklady této autority, a sice vytvořením určité moci. V moci, a tedy v síle, spatřujeme druhý základ každé autority. Nyní je již znatelněji stabilnější, bezpečnější, avšak stále ještě ne o moc silnější, než ten první. Spojí-li se popularita a síla, a přežijí-li společně určitou dobu, může vyvstat autorita na ještě pevnějším základě, totiž autorita tradice. A když se konečně spojí popularita, síla a tradice, může být autorita pokládána za neotřesitelnou.
Díky revoluci byl tento poslední případ zcela eliminován. Ba přestala existovat jakákoliv autorita tradice. Zhroucením staré říše, odstraněním staré státní formy, zrušením dřívějších výsostných znaků a říšských symbolů byla přetržena veškerá tradice. Následkem toho bylo nejtěžší otřesení státní autoritou.
Samotná druhá opora státní autority, síla, již také nebyla k dispozici. Aby mohla být revoluce vůbec provedena, bylo nutno rozervat ztělesnění organizované státní síly a moci, totiž armádu. Bylo dokonce nutno použít rozervané části armády jako revoluční bojové jednotky. I když frontové jednotky tomuto rozložení nepadly za oběť v takové míře, přesto však čím více se vzdalovaly proslaveným místům jejich čtyř a půl ročního hrdinského zápasu, tím více byly nahlodávány kyselinou dezorganizace své vlasti a končily v demobilizačních útvarech a ve zmatku takzvaných dobrovolnických "povelníků" údobí vojenských rad.
O tuto vzpurnou, do očí bijící tlupu vojáků, jejichž vojenská služba byla založena na osmihodinové pracovní době se však nemohla opřít žádná autorita. Tím byl zpacifikován druhý prvek, který zprvu zaručoval stabilitu autority, a revoluce tak vlastnila již jen to původní, totiž popularitu, na které chtěla vybudovat svou autoritu. Avšak právě tento základ byl mimořádně nejistý. Revoluci se sice podařilo jedním mohutným šmahem rozdrtit starou státní budovu, v hlubším smyslu se to však povedlo pouze proto, že vyváženost uvnitř struktury našeho národa byla již narušena válkou.
Každý národní soubor se dá rozčlenit do tří skupin. Na extrém nejlepších lidí na straně jedné, dobrých ve smyslu všech ctností, obzvláště se projevujících odvahou a obětavostí, a na druhé pak extrém nejhorších lidí, špatných ve smyslu existence všech egoistických pudů a přítěží. Mezi oběma extrémy leží jako třetí skupina velká, široká střední vrstva, ve které se neztělesňuje ani zářivé hrdinství, ani nejhorší zločinecké pudy.
Údobí rozmachu národního souboru se vyznačuje existenci a absolutní realizaci té lepší extrémní části.
Údobí normálního, rovnoměrného vývoje nebo stabilní situace se vyznačuje a skládá ze zjevné dominace středního elementu, přičemž oba extrémy se navzájem vyvažují, respektive se eliminují.
Údobí rozvratu národního souboru je určeno převládajícím účinkem špatného elementu.
Pozoruhodné je na tom to, že široká masa, coby střední vrstva, jak bych jí chtěl označit, se zviditelňuje vždy teprve tehdy, kdy se oba extrémy na sebe vážou společným zápolením. V případě vítězství jednoho extrému se pak vždy poddajně podřizují právě vítězné straně. V případě dominance lepšího extrému ho bude široká masa následovat, v případě vzestupu špatného mu minimálně nebude klást žádný odpor. Neboť bojovat sama o sobě tato střední třída nikdy nebude.
Válka tedy během svého čtyř a půlletého krvavého trváni narušila natolik vnitřní vyváženost těchto tří skupin, že to vedlo, při vší úctě k obětem ze střední vrstvy, ke skoro naprostému vykrvácení extrému lepších lidí. Neboť kolik nenahraditelné německé hrdinské krve vyteklo během těchto hrůzných čtyř a půl let, je opravdu příšerné. Pokud se spočtou všechny ty statisíce jednotlivých případů, vyjde nám stejný výsledek, totiž frontoví dobrovolnici. Dobrovolné patroly, dobrovolní telegrafisté, dobrovolní spojaři, dobrovolní letci, dobrovolní ženisté, dobrovolníci pro útočné pluky, atd. - A stále, a stále, po celá ty čtyři a půl léta tisíce důvodů dobrovolnictví a zase dobrovolníci -, se stále stejným výsledkem. Holobradý mladík nebo ostřílený muž, oba s planoucí láskou k vlasti, naplněni obrovskou osobní odvahou, nebo vědomím nejvyšší povinnosti, se přihlásili. Byly to desítky tisíc, ba sta tisíce podobných případů, a postupně tyto lidské řady řídly a řídly. Co nepadlo, stalo se rozstřílenými mrzáky, nebo se rozdrolilo následkem nepatrnosti jejich zbylého počtu. Je nutno mít na zřeteli, že v roce 1914 byly postaveny celé armády dobrovolníků, které díky zločinecké nesvědomitosti našich parlamentních budižkničemů neprodělali v dobách míru žádný řádný vojenský výcvik, čímž byli, takto bezbranní, vydáni napospas nepřátelskému dělostřelectvu. Oněch čtyři sta tisíc vojáků, kteří tehdy v bojích o Flandry padli, nebo se z nich stali mrzáci, již nikdy nemohli být nahrazeni. Jejich ztráta byla něčím větším, než pouhým odepsáním čísla. Jejich smrti se váha, takto odlehčená na dobré straně, naklonila ve prospěch špatných, čímž získal na váze více než kdy jindy element sprostoty, ničemnosti a zbabělosti, zkrátka a dobře masa špatného extrému.
Neboť k tomu přicházel ještě jeden aspekt:
Nejenom že lepší extrém na bojištích během čtyř a půl let neskutečným způsobem prořídl, ale horší extrém se mezitím obdivuhodným způsobem zakonzervoval. Na každého dobrovolně se hlásícího hrdinu, který po posvátné obětní smrti stoupal vzhůru za zvuku
fanfár, zajisté spadal jeden vojenský dezertér, který velmi opatrně ukázal smrti záda, aby se namísto toho více či méně zúčastnil činnosti ve vlasti.
A tak se na konci války skýtal následující obraz. Střední široká vrstva národa svou daň povinné krvavé oběti splnila. Extrém lepších se svým příkladným hrdinstvím v podstatě bezezbytku obětoval. Extrém špatných podporován na jedné straně špatnými zákony, a na straně druhé nenasazením veškerých válečných prostředků, bohužel také zůstal zcela zachován.
Tito dobře zakonzervovaní vyvrhelové našeho národa pak provedli revoluci. A mohli ji provést jenom proto, že jim v protiváze již nestál extrém těch dobrých - nikdo z nich už totiž nežil.
Tím však byla německá revoluce již od počátku podmíněně populární záležitost. Tento Kainův čin neprovedl německý národ, nýbrž světloplachá chátra vojenských dezertérů, pasáků a jim podobných.
Frontový voják přivítal konec krvavého zápasu, byl šťastný, že může opět spatřit svou starou vlast, ženu a děti. Avšak s revolucí jako takovou neměl vnitřně naprosto nic společného. Neměl ji rád, a ještě méně měl rád její tvůrce a organizátory. Během oněch čtyř a půl roků nejkrvavějších bojů zapomněl na ty partajní hyeny a veškeré jejich rozepře mu byly cizí.
Pouze u malé části německého národa byla revoluce skutečně populární, totiž u skupiny těch pomahačů, kteří si toto břímě zvolili jako poznávací znamení čestných občanů tohoto nového státu. Milovali revoluci ne kvůli ji samotné, jak se mnozí mylně domnívají ještě dnes, ale kvůli jejím následkům.
O samotnou popularitu těchto marxistických lupičů se nemohla žádná autorita dlouhodobě opírat. A právě mladá republika potřebovala za každou cenu autoritu, pokud nechtěla být opět po krátkém chaosu spolknuta odvetnou silou, utvářející se z posledních částí lepší strany našeho národa.
Tehdy se již nebáli ani tak nositelů rozvratu, jako spíš toho, že budou ve víru vlastního zmatku vyrváni ze svých základů, a že budou náhle neúprosně uchopeni pěstí, která se v podobných dobách náhle objevuje z ruchu národa, a budou přeneseni na zcela jinou základnu. Republika se za každou cenu musela zkonsolidovat.
Proto byla v podstatě momentálním stavem donucena vytvořit si, vedle kolísavých pilířů její slabé popularity, opět nějakou organizaci moci, aby na ní mohla postavit pevnou autoritu.
Když začala matadorům revoluce v prosinci, lednu a únoru let 1918/19 kolísat půda pod nohama, byli nuceni se poohlédnout po lidech, kteří byli připraveni silou zbraní posílit jejich slabou pozici, která byla způsobena vřelou láskou vlastního národa. Antimilitaristická republika potřebovala vojáky. Jelikož však jediná opora státní moci, totiž její popularita, tkvěla pouze v pasácích, zlodějích, lupičích, dezertérech, ulejvácích a podobných individuích, tedy na té části obyvatelstva, která patřila k onomu špatnému extrému, byla veškerá snaha o získání lidí, kteří byli připraveni obětovat vlastní život ve službách nových ideálů, v těchto kruzích naprosto zbytečným snažením. Nositelé revolučních myšlenek a realizátoři revoluce nebyli ani schopni, ani ochotni shromáždit vojsko k ochraně sebe samých. Neboť tato skupina si v žádném případě nepřála organizaci republikového státního uspořádání, nýbrž pouze dezorganizaci stávajícího stavu, za účelem lepšího uspokojení jejich pudů. Jejich heslo neznělo ani tak "pořádek a výstavba Německé republiky", jako spíš její vyrabování.
A tak museli tyto výkřiky o pomoc, vycházející ve strachu z úst národních zastupitelů, v těchto vrstvách vyznít zcela do prázdna, a naopak vzbudit pouze odvrácení a roztrpčení. Neboť v takovém počinu bylo vnímáno porušení věrnosti a víry. Vždyť v tom byl cítit vznik autority, která se již nebude opírat pouze o svou popularitu, nýbrž i o moc. A to byl začátek boje proti tomu, co pro ně na revoluci bylo to nejpodstatnější, totiž proti právu na krádež a neukázněnému panství hordy zlodějů a plenitelů, zkrátka té nejhorší chátry, která unikla zpoza zdí věznic a zbavila se svých okovů. Národní zplnomocněnci mohli volat jak chtěli, nikdo se do jejich řad nepřihlásil., a pouze ozvěna "zrádci" jim dala najevo smýšlení nositelů jejich popularity.
Tehdy se poprvé objevila celá řada německých mládenců, kteří byli ochotni sloužit "klidu a pořádku", ještě jednou si obléci vojenskou uniformu, přes ramena si pověsit pušku, a s nasazenou ocelovou přilbou se postavit všem destruktorům jejich vlasti. Jako dobrovolní vojáci se sdružovali do svobodných sborů a začali, přesto že tuto revoluci krutě nenáviděli, tu samou revoluci ochraňovat a tím ji prakticky posilovat.
Jednali tak s nejčistším svědomím.
Skutečný organizátor revoluce, a její pravý zákulisní podněcovatel, mezinárodní Žid, tehdy odhadl situaci velice správně. Německý národ doposud nebyl dostatečně zralý na to, aby mohl být zavlečen do bolševického krvavého marastu, jako tomu bylo v Rusku. Velkou měrou to spočívalo ve stále ještě velké rasové jednotnosti mezi německou inteligencí a německým dělnictvem. Dále pak velkým prostoupením tvůrčích elementů v samotných širokých vrstvách, stejně jako je tomu u většiny západoevropských států, avšak v Rusku toto naprosto schází. Tam měla inteligence jako taková z větší části jinou národnost než ruskou, nebo měla alespoň neslovanský rasový charakter. Tenká vrchní vrstva inteligence tehdejšího Ruska mohla být kdykoliv odstraněna z důsledku naprosté absence spojujících mezičlánků k širokým vrstvám obrovského národa. Duchovní a morální úroveň této masy byla děsivě nízká.
Jakmile se v Rusku povedlo popudit nevzdělaný dav širokých mas, který neuměl ani číst, ani psát, a který nebyl v naprosto žádném vztahu a spojení se stávající vrchní tenkou vrstvou inteligence, byl osud země zpečetěn, revoluce se podařila. Ruský analfabet se
tak stal bezbranným otrokem svých židovských diktátorů, kteří však byli natolik vychytralí, aby tuto diktaturu nazvali frází "diktatura lidu".
V Německu se o to zasloužilo ještě následující. Revoluce mohla na svůj úspěch spolehnout pouze v případě postupného rozkladu armády. Skuteční nositelé revoluce a rozvraceči armády se však již nemohli spolehnout na frontové vojáky, nýbrž pouze na ony světloplaché ničemy, kteří se potloukali buďto po týlových kasárnách, nebo byli jako "nepostradatelní" zašiti někde v hospodářských službách. Tato armáda byla ještě posílena o desetitisíce dezertérů, kteří mohli bez jakéhokoliv rizika ukázat frontě záda. Skuteční zbabělci se nikdy nebáli ničeho tak, jako smrti. Smrt však měli na frontě denně před očima v tisíci různých zjeveních. Chce-li člověk za každou cenu udržet slabé, vratké nebo zbabělé jinochy u jejich povinnosti, má pouze jednu jedinou možnost. Dezertér musí vědět, že dezerce sebou přináší to, před čím chtějí utéci. Na frontě člověk může zemřít, dezertér však musí zemřít. Pouze pomocí takového neúprosného ohrožení každého pokusu o dezerci může být dosaženo účinného odstrašujícího účinku, a to nejen u jednotlivců, nýbrž i kompletního celku.
A v tom vězel smysl a účel válečných artikul.
Byla to nádherná víra, smět směle bojovat za existenci svého národa, opírajíce se pouze o dobrovolnou věrnost, která vycházela z rozpoznání nezbytnosti. Dobrovolné splnění povinností bylo vždy určující v jednání těch nejlepších, nikdy však ne v jednání průměrných. Proto jsou takové zákony, jako například proti loupežím, nutné. Neboť nebyli stvořeny kvůli ze zásady slušným lidem, nýbrž právě kvůli vrtkavým, slabým elementům. Tyto zákony mají svým odstrašujícím účinkem zabránit tomu, aby nenastal stav, kdy poctivec bude za hlupáka, pročež bude stále zřetelnější představa, že účelnější je také se podílet na zlodějně, než přihlížet s prázdnýma rukama, nebo se vůbec nechat okrádat.
A proto by bylo chybou domnívat se, že se člověk v boji, který může přes všechnu lidskou obezřetnost zuřit několik let, může obejít bez oněch pomocných prostředků, které ztvárňují zkušenosti několika staletí, ba tisíciletí, a které v časech krize a momentálních obrovských nervových zatížení dokážou přimět slabé a nejisté jedince k plnění svých povinností.
Pro válečného hrdinu z řad dobrovolníků není samozřejmě zapotřebí žádných válečných artikul. Jsou však zapotřebí pro zbabělé egoisty, který si v hodině nouze vlastního národa cení svého života více, než zbytek jednoty. Aby se však takový bezcharakterní slaboch neoddával své zbabělosti, je nutno použít těch nejtvrdších donucovacích prostředků. Pokud muži dlouhodobě zápasí se smrtí, a celé týdny musí bez oddechu a často bez řádné stravy setrvávat v blátivých trychtýřích po granátech, nemůže být znejistělý kantonista u žerdě udržen pod výhružkou uvězněním v káznici, nýbrž pouze pod pohrůžkou bezohledného vykonání trestu smrti. Neboť ze zkušenosti spatřuje v takovém čase vězení tisíckrát klidnějším a bezpečnějším místem, než je válečné pole, jelikož ve vězení přece alespoň není ohrožen jeho neocenitelný život. To, že se za války prakticky trest smrti zrušil, čímž se vlastně ve skutečnosti zrušila platnost válečných artikul, se strašlivě vymstilo. Ve vlasti se především v roce 1918 vytvořila armáda dezertérů, která pomohla vytvořit onu obrovskou zločineckou organizaci, která se posléze po 7.listopadu 1918 stala tvůrcem revoluce.
Fronta jako taková s tím prakticky neměla co do činění. Její příslušníci si pouze toužebné přáli mír. Již v této samotné skutečnosti pro revoluci spočívalo obrovské nebezpečí. Neboť jakmile se po uzavření míru začali německé armády blížit vlasti, vyvstala pro tehdejší revolucionáře úzkostlivá otázka, totiž co učiní frontová vojska? Bude to polní šeď trpět?
V těchto týdnech musela revoluce v Německu minimálně zvnějšku budit zdání umírněnosti, pokud se nechtěla vystavit nebezpečí, že ji některé německé divize náhle a bleskurychle rozdrtí. Neboť kdyby se tehdy jeden jediný velitel divize rozhodl strhnout se svou věrně oddanou divizí rudé hadry a ony krysy postavit ke zdi, a další odpor pak zlomit pomocí minometů a ručních granátů, rozrostla by se tato divize během necelých čtyř týdnů do obrovské armády čítající minimálně šedesát divizi. Před tím se židovští podněcovatelé třásli více než před čím jiným. A aby se tomu zabránilo, musela být revoluci vtisknuta určitá umírněnost. Nesměla se zvrhnout v bolševismus, nýbrž musela se skrýt za snahu po "klidu a pořádku". Proto tolik obrovských ústupků výzva na starý úřednický aparát a na staré vojenské vůdce. Byli zapotřebí alespoň ještě po nějakou dobu, a teprve když mouřeníni splnili svou povinnost, mohl se člověk odvážit dát jim přiměřený kopanec, a republiku vyjmout z rukou starých státních služebníků a vydat ji zlodějským revolučním supům.
Pouze tak se dalo doufat v to, že bude možno podvést staré generály a staré státní úředníky a že, pomocí zdánlivé bezelstnosti a mírnosti nových poměrů, bude zabráněno jakémukoliv odporu z jejich strany.
Nakolik se to zdařilo ukázala praxe.
Samotná revoluce také nebyla prováděna strůjci klidu a pořádku, nýbrž právě naopak oněmi rozsévači vzpoury, zlodějny a drancování. A těm nebyl adekvátní ani vývoj revoluce stran jejich chtíčů, ani jim nemohl být z taktických důvodů vysvětlen a zdůvodněn její průběh.
S postupným nárůstem svých řad ztrácela sociální demokracie stále více charakter brutální revoluční strany. Ne že by snad myšlenkově vyznávala jiné cíl než ony revoluční, nebo že by její vůdci náhle měli jiné úmysly, nic takového. Jediné co nakonec zbylo, byl pouze úmysl a k jeho provedení se nehodící těleso. S desetimilionovou stranou se nedá dělat žádná revoluce. V takovém hnutí již není přítomen žádný extrém aktivity, je tu pouze široká masa středu, tedy pouze nositelé.
V tomto stavu došlo ještě během války ke známému rozštěpení sociální demokracie pomocí Židů. Zatímco sociálně-demokratická strana, přiměřeně nosné funkci její masy, visela jako olověné závaží na národní obraně, byli z ní vytaženy radikálně aktivní prvky, a byly zformovány do obzvláště průbojné, nové útočné kolony. Nezávislé strany a sparťanské svazy byly útočnými pluky revolučních marxistů. Ony vytvořily konečné podmínky k tomu, aby na tuto půdu mohla konečně vstoupit po celá desetiletí na to připravovaná masa sociální demokracie. Zbabělé měšťanstvo přitom bylo marxisty správně ohodnoceno a bylo s ním také nakládáno jednoduše jako "en canaille". Nikdo ho vůbec nebral v potaz, neboť každý si byl vědom toho, že tento pokorný politický útvar staré vysloužilé generace stejně není schopen jakéhokoliv odporu.
Jakmile se revoluce zdařila a hlavní opory starého státu byli prohlášeny za zbořené, musela být revoluce, kvůli vracející se frontové armádě, která se začala zjevovat jako hrůzná sfinga, zbržděna ve svém přirozeném vývoji. většina sociálně demokratické armády obsadila dobyté pozice a nezávislé a sparťanské útočné pluky byly odsunuty ke straně.
To však nešlo bez boje.
A jelikož aktivistické útočné formace nebyly spokojené, cítily se být oklamány, chtěly na vlastní pěst bojovat dál, byl jejich nevázaný povyk zákulisními podněcovateli jen vítán. Neboť sotva bylo po převratu, rozdělily se očividně samy na dva tábory. Na stranu klidu a pořádku, a na skupinu krvavého teroru. Co by však nyní bylo přirozenější, než aby se naše měšťanstvo okamžitě, s vlajícími vlajkami začlenilo do tábora klidu a pořádku? Nyní se opět pro tyto žalostné politické organizace naskytla možnost činnosti, kterou by, aniž by to musely přiznat, opět v plné tichosti našly pevnou zemi pod nohama, a byly určitým způsobem zúčastněny na moci, kterou nenáviděly, a které se především tolik bály. Německé politické měšťanstvo obdrželo nejvyšší čest posadit se za jeden stůl s třikrát zlořečenými marxistickými vůdci, za účelem potírání bolševismu.
A tak vznikla již v prosinci 1918 a lednu 1919 následující situace:
Menšinou horšího elementu byla provedena revoluce, za kterou se okamžitě postavily všechny marxistické strany. Revoluce sama o sobě měla poměrně mírný průběh, což jí přineslo nenávist fanatických extrémistů. Ti kolem sebe začali pálit z kulometů a házet ruční granáty, obsazovat státní úřady, zkrátka ohrožovat mírnou revoluci. Aby bylo zažehnáno zděšení z takového vývoje, bylo mezi nositeli nových podmínek a přívrženci starého pořádku uzavřeno přiměří, aby tito mohli společně vést boj proti extrémistům. Výsledkem tedy bylo, že nepřátelé republiky ukončili boj proti republice jako takové, a pomáhali porazit ty, kteří také byli nepřáteli republiky, i když ze zcela jiných důvodů. Dalším výsledkem však bylo, že boj příslušníků starého státu proti novátorům se zdál být eliminován. O této skutečnosti se ani nedá dost dobře uvažovat. Pouze ten, kdo ji pochopí, porozumí tomu, jak bylo možné, že národu, jehož devět desetin se na revoluci nepodílelo, sedm desetin jí odmítalo, šest desetin nenávidělo, ji jedna jediná desetina mohla takto vnutit.
Pozvolna vykrváceli jak spartanští barikádníci na straně jedné, tak i národní fanatici a idealisté na straně druhé. A právě v té míře, v jaké se tyto dvě extrémní strany navzájem potíraly, nakonec vyhrála, jako vždycky, široká masa středu. měšťanstvo a marxisté se
našli na půdě daných skutečností, a republika se začala konsolidovat. To ovšem občanským stranám stále ještě nebránilo v tom, alespoň před volbami, aby alespoň po nějaký čas nemohly citovat staré monarchistické myšlenky, a aby těmito duchy starých časů nemohly zaklínat a opětovně lovit malé dušičky svých přívrženců.
Čestné to nebylo. Dávno již s monarchii zpřetrhali všechna vnitřní pouta, a špína nových poměrů se začala svůdným účinkem projevovat i v občanském stranickém táboře. Obyčejný občanský politik se dnes cítí v korupčním svinstvu nové republiky příjemněji, než v čisté přísnosti, která mu ještě spočívá ve vzpomínce na minulý stát.
Jak již bylo řečeno, musela se revoluce po roztříštění staré armády, k posílení její státní moci, poohlédnout po nějakém novém mocenském faktoru. Dle stavu věcí se tato moc mohla vytvořit pouze z příslušníků jí vlastně se protivícího světonázoru. Z nich potom mohla postupně vzniknout také nová armáda, která pak během doby musela být, nehledě na její omezení mírovými smlouvami, ve svých názorech přeměněna v nástroj státních zájmů.
Položí-li se otázka, jak se mohla revoluce jako akce zdařit, nezávisle na všech skutečných chybách starého státu, které byly její příčinou, dojdeme k následujícímu výsledku:
1. Z důvodu ochrnuti našeho vnímání pojmů plnění povinnosti a poslušnosti a
2. Z důvodu zbabělé pasivity našich takzvaných
K tomu je nutno dodat následující:
Vlastním důvodem ochrnutí našeho vnímáni pojmů plněni povinnosti a poslušnosti je naše celkově nenárodní a stále ještě pouze čistě státní výchova. Z toho pochází také podceňování pojmů "prostředek a účel". Vědomí povinnosti, plnění povinnosti a poslušnost nejsou účelem samy o sobě, stejně jako jím není ani stát, nýbrž všechny dohromady by měly být prostředkem k umožnění a zajištění existence společenství duševně i fyzicky homogenních živočichů na této zemi. V hodině, kdy se národní celek zřetelně hroutí, a kdy je očividně vydán napospas nejtěžšímu útisku, a to díky jednání několika darebáků, je poslušnost a plnění povinností vůči těmto pouhou doktrínskou formalitou, a snad i šílenstvím. A naopak odmítnutí poslušnosti a plnění povinností, kterým by bylo umožněno vysvobození národa z jeho podrobení, by bylo příkladné. Dle dnešního občanskoprávního pojetí velitel divize, který svého času obdržel shora rozkaz nestřílet, tím že nestřílel, jednal dle své povinnosti a proto i správně. Neboť měšťanskému světu je bezmyšlenková formální poslušnost cennější než život vlastního národa. Dle nacionálně socialistického pojetí však v podobných případech nenabývá poslušnost vůči slabému nadřízenému v platnost, nýbrž platí povinnost vůči národní pospolitosti. V takovéto osudné hodině vchází v platnost povinnost osobní zodpovědnosti vůči celému národu.
Příčinou zdaru revoluce byla právě ztráta živého pojetí této koncepce v našem národě, nebo lépe v našich vládních kruzích.
K druhému bodu je nutno říci následující:
Největším důvodem zbabělosti stát udržujících stran bylo především vyřazení aktivní, dobře smýšlející části našeho národa z jejich řad, které vykrvácely v poli. Nezávisle na tom byly naše občanské strany, které jako jediné můžeme označit za politické útvary, které se nacházely na půdě starého státu, přesvědčeny, že jejich světonázory se dají šířit výhradně duchovní cestou a duchovními prostředky, a že použití fyzických sil přísluší pouze státu. Nejenom, že se v podobných názorech dá spatřit znamení postupně se tvořící dekadentní slabosti, ale tento názor byl také nesmyslný v době, kdy političtí protivníci toto stanovisko dávno opustili, a naopak na veřejnosti neustále opakovali, že své politické zájmy prosadí, když bude třeba, i pomocí násilí. Bylo nesmyslem volat po boji pomocí duchovních zbraní v okamžiku, kdy se na světě, uprostřed občanské demokracie, jako její důsledek, objevil marxismus. To se jednoho dne muselo pekelně vymstít. Neboť marxismus sám nejvíce zastupoval názor, že nasazení zbraní spočívá v účelovém hledisku a právo k tomu vždy leží v úspěchu.
Jak správné je toto pojetí bylo dokázáno ve dnech od 7. Do 11.listopadu 1918. Tehdy se marxismus ani v nejmenším nestaral o nějaký parlamentarismus a demokracii, a pomocí řvoucí a střílející tlupy zločinců jim zasadil smrtelný úder. A že občanské organizace žvanilů byly v tom samém okamžiku bezbranné, je samozřejmé.
Po revoluci, kdy se náhle občanské strany opět vynořily, i když s pozměněným názvem firmy, a jejich odvážní vůdci vylezli z temných sklepů a vzdušných spižíren, stejně se tito, stejně jako všichni zástupci podobných starých útvarů, ani nepoučili ze svých chyb, ani na ně nezapomněli. Jejich politický program byl zastaralý, neboť se nedokázali vnitřně smířit s novou situací, jejich cílem však bylo smět se pokud možno podílet na tomto novém stavu, a jejich jedinou zbraní byla jako vždy slova.
I po revoluci tyto občanské strany vždy žalostným způsobem kapitulovaly před davem z ulice.
Když měl být přijat zákon na ochranu republiky, scházela k tomu zprvu potřebná většina. Ze dvě stě tisíc demonstrujících marxistů dostali občanští státníci takový strach, že proti svému přesvědčení tento zákon přijali. Obávali se, že by v opačném případě byli při opouštění říšského sněmu lynčováni rozběsněným davem. K čemuž bohužel z důvodu přijetí zákona nedošlo.
Vývoj nového státu pak probíhal tak, jakoby vůbec neexistovala národní opozice.
Jediné organizace, které v této době měly odvahu a sílu postavit se na odpor marxismu a jeho popuzeným masám byli nejdříve dobrovolnické sbory, později organizace sebeobrany, občanská sdružení, atd., a konečně pak sbory tradice.
Důvod, proč jejich existence ve vývoji německé historie nedocílila žádné viditelné změny byl následující:
Stejně jako nemohly mít takzvané národní strany, z nedostatku jakékoliv hrozivé sily, žádný vliv na ulici, nemohly takzvané ochranné sbory naproti tomu dosáhnout také žádného vlivu, a to z absence jakékoliv politické myšlenky a především jakéhokoliv skutečného politického cíle.
To, co marxismu dopomohlo k úspěchu, byla dokonalá souhra politické vůle a aktivní brutality. To, co národní Německo vyloučilo z veškerého praktického formováni německého vývoje, byla absence celistvé spolupráce brutální síly a geniální politické vůle.
Ať již byla vůle národních stran jakákoliv, neměly ani ten nejmenší mocenský aparát k uskutečnění této vůle alespoň na ulici.
Ochranné sbory měly veškerou moc, byly pány ulice a státu a neměly žádnou politickou myšlenku a žádný politický cíl, pro které by se tato moc dala, nebo vůbec mohla nasadit ve prospěch národního Německa. V obou případech to však byla mazanost Žida, která dokázala vychytralým domlouváním a posilováním obřadného zvěčnění, způsobit vzrůstající prohlubování tohoto nešťastného osudu.
Byl to Žid, který pomocí svého tisku dokázal nekonečně mazanými bláboly udržovat u obranných svazů nepolitický charakter, stejně jako v politickém životě velebil a požadoval duchovní způsob boje. Miliony německých hlupáků pak tento nesmysl papouškovaly, aniž by měli nejmenší tušení, jak se tím sami prakticky odzbrojují a bezbranně se vydávají napospas židům.
Avšak i pro to existuje opět samozřejmě přirozené vysvětlení. Absence velké nově uspořádané myšlenky znamená vždycky omezení bojové síly. Přesvědčeni o právu použití i té nejbrutálnější zbraně je vždy svázáno s existenci fanatické víry v nezbytnosti vítězství nového převratného pořádku na této zemi.
Hnutí, které nebojuje za takové nejvyšší cíle a ideály, také nikdy k nejkrajnější zbrani nesáhne.
Odhalení nové obrovské myšlenky bylo tajemstvím úspěchu francouzské revoluce, myšlence je vděčné vítězství té ruské, a fašismus si udržel sílu pouze díky myšlence podmanit si národ požehnaným způsobem nové rozsáhlé přeměny. Občanské strany tomuto nejsou uzpůsobeny.
Nejenom občanské strany spatřovaly svůj politický cíl v restaurování své minulosti, nýbrž byly to i obranné sbory, pokud se vůbec nějakými politickými cíli zabývaly. Objevovaly se u nich tendence starých válečných veteránů a vysloužilců, čímž pomáhaly otupovat ty nejostřejší zbraně, které tehdy národní Německo mělo, a čímž také upadaly do žoldácké služby republice. Že přitom samy jednaly s nejlepšími úmysly, a především s nejčistší vírou, nemění nic na osudové pošetilosti těchto tehdejších svazů.
Marxisté postupně získali v konsolidující se říšské moci potřebnou mocenskou oporu své autority, a začali důsledně a logicky rušit pro ně nebezpečně vypadající národní obranné sbory, které se pro ně mezitím staly zbytečnými. Jednotliví, zvláště opovážliví vůdci, kterým se nedůvěřovalo, byli postaveni před soudní stolici a posléze posláni za mříže. Každému z nich se však pouze vymstil osud, proti kterému se zadlužili.
Založením NSDAP se poprvé objevilo hnutí, jehož cílem nebylo, tak jak tomu bylo u občanských stran, mechanické zrestaurování minulosti, nýbrž snaha vytvořit na místě dnešního nesmyslného státního mechanismu zcela nový organicky národní stát.
Mladé hnutí již od prvního dne své existence zastávalo názor, že je nutno duchovně hájit svou myšlenku, avšak na ochranu této obhajoby musí být, pokud to bude nutné, nasazeny ty nejnásilnější prostředky. Věrně svému přesvědčení o nezměrném významu tohoto nového učení mu připadlo naprosto přirozené, že pro dosažení cíle je nutno obětovat naprosto všechno.
Již dříve jsem poukázal na momenty, kdy je hnutí povinno, pokud si chce získat srdce národa, převzít ze svých řad obranu proti teroristickým útokům svých nepřátel. Je také starou historickou zkušeností, že teror určitého světonázoru nemůže být zlomen formální státní mocí, nýbrž zase jen jiným novým, stejně odvážným a rozhodně jednajícím světonázorem. To bylo, je a bude nepříjemné všem úředním státním strážcům zákona, avšak bez toho se tato skutečnost nikdy nesprovodí ze světa. Státní moc může pořádek a klid zaručit teprve tehdy, když se stát obsahově ztotožňuje s právě vládnoucím světonázorem, takže násilnické elementy mají pak pouze charakter jednotlivých zločineckých povah, a ne zástupců extrémně odlišného světonázoru stávajícího státu. V takovém případě může stát prosazovat po staletí ty největší mocenská opatření proti hrozícímu teroru, ve výsledku stejně nic nezmůže a nakonec podlehne.
Německý stát byl převálcován marxismem. Během celého sedmdesátiletého boje nedokázal odvrátit vítězství tohoto světonázoru.
Přes tisíciletou existenci věznic a káznic a přes veškerá krvavá opatření, která použil v nespočtu případů proti přívržencům tohoto světonázoru, byl nakonec donucen ke skoro bezpodmínečné kapitulaci (i když se to občanští státníci snaží popírat, samozřejmě bez většího přesvědčení).
Stát, který je 9.listopadu 1918 marxisty bezpodmínečně položen na kříž, samozřejmě druhého dne nepovstane jako jeho přemožitel. Naopak, občanští hlupáci na ministerských křeslech dnes žvaní
o nutnosti nevládnout proti dělníkům, přičemž se jim pod pojmem dělnictvo míhá právě marxismus. Tím, že přirovnávají německého dělníka k marxismu se však dopouštějí nejenom sprosté a lživé falzifikace pravé skutečnosti, nýbrž se i pokoušejí zakrýt vlastni kolaps před marxistickými myšlenkami a organizací.
Z hlediska této skutečnosti, totiž bezpodmínečnému podřízení se státu marxismu, vyrůstá nacionálně socialistickému hnutí teprve skutečná povinnost nejenom se duševně připravit na vítězství své myšlenky, nýbrž převzít i její ochranu před terorem z vítězných pohárů pijící internacionály.
Již jsem naznačil, jak se z praktického života našeho mladého hnutí pozvolna začala vytvářet ochranka našich shromáždění, jak začala pomalu nabývat charakteru určité pořádkové skupiny a jak se snažila o vytvoření organizátorské podoby.
Čím více se pak tento postupně utvářený útvar z vnějšku podobal obrannému svazu, tím méně se s ním ve skutečnosti dal srovnat.
Jak již bylo zmíněno, neměly německé obranné organizace naprosto žádné určité politické názory. Byly ve skutečnosti pouhými sebeochrannými svazy o více či méně účelném výcviku a organizaci, takže vlastně představovaly ilegální náhradu právoplatných legálních mocenských prostředků státu. Jejich dobrovolnický charakter vycházel ze způsobu jejich vzniku a stavem tehdejšího státu, v žádném případě však jim tento titul nenáležel z pozice, kdy by jako svobodné formace bojovníků bojovaly za nějaké svobodné, vlastní přesvědčení. To nevlastnily, a to ani ne díky opozičnímu chování jednotlivých vůdců a celých svazů proti republice. Neboť aby se mohlo hovořit o přesvědčení ve vyšším smyslu, nestačí být přesvědčen o bezcennosti stávajícího stavu, nýbrž toto pramení v uvědomění si nového stavu a ve vnitřním spatření stavu, jehož dosaženi člověk vnímá jako nutnost, a v jehož uskutečnění spatřuje nejvyšší životni poslání.
Pořádkové oddíly tehdejšího nacionálně-socialistického hnutí od všech obranných svazů totiž zásadně odlišuje to, že ani v nejmenším nebyly a ani nechtěly být poskokem ve službách revolucí vzniklých
poměrů, nýbrž že zápasily výhradně za nové Německo.
Tyto pořádkové oddíly měly zprvu pouze charakter sálové pořádkové služby. Jejich první úkoly byly omezeny konáním shromáždění, kde měly zabránit protivníkům, aby ho tito nemohli přerušit a ukončit. Již tehdy byly vychovávány v duchu nekriticky prováděných útoků. Avšak ne snad z důvodů, že by uctívali gumový obušek jako svou nejvyšší modlu, jak se rádo tvrdívalo v přihlouplých kruzích německého měšťanstva, nýbrž protože pochopili, že i ten největší duch se dá eliminovat, když je jeho nositel umlácen gumovými obušky, jak nám to jasně dokládá historie, kdy i ty nejvýznamnější hlavy padly pod tíhou ostří těch nejmenších gilotin. Nechtěly si dát jako svou nejvyšší metu násilí, nýbrž chtěly pouze pomocí násilí ochraňovat nositele jejich duchovního cíle před vytlačením. A přitom také pochopily, že nejsou povinni převzít ochranu státu, který nezaručuje žádnou ochranu svému národu, nýbrž právě naopak musí převzít ochranu národa před všemi, kteří ohrožují zničením národ a stát.
Po boji na shromáždění v mnichovském Dvorním pivovaru obdržel tento pořádkový oddíl jednou provždy, k věčné památce hrdinského útoku malé hrstky tehdejších bojovníků název Útočný oddíl (SA). Jak již říká samo označení, jedná se pouze o oddíl nového hnutí. Je sám o sobě jeho článkem, stejně jako propaganda, tisk, hospodářské útvary a ostatní články tvořící vlastní stranu.
Jak nutný byl jeho další rozvoj, můžeme spatřit nejenom v tomto pamětihodném shromáždění, nýbrž i v pokusech rozšířit hnutí z Mnichova postupně do ostatních částí Německa. Jakmile jsme se stali pro marxisty tak nebezpečnými, nevynechali jedinou šanci pokusit se udusit každé nacionálně socialistické shromáždění pokud možno hned v zárodku, respektive rozbitím zabránit jeho konáni. Přitom bylo zcela samozřejmé, že marxistické stranické organizace se všemi sílami snažily takové případy a úmysly v zastoupení slepě krýt. Co však člověk může říct o občanských stranách, které byly samy marxisty zmláceny, a jejichž řečníci si na mnoha místech vůbec netroufli vystoupit na veřejnosti, a přesto zcela nepochopitelně a s potěšením přijímaly všechny pro nás zrovna ne právě nejvýhodněji proběhlé boje proti marxistům. Byli šťastní, že jsme toho, kterého sami nedokázali přemoci, a který více méně přemohl je, nedokázali přemoci ani my. Co měl člověk říci na státní úředníky, policejní prezidenty, a i na samé ministry, kteří se navenek tak rádi vydávali za muže národa, přitom při všech střetech, které jsme my nacionální socialisté měli s marxisty, vždy prokazovali služby těm hanebným přisluhovačům? Co měl člověk říci lidem, kteří ve svém sebeponížení šli tak daleko, že za bídnou pochvalu židovských novin bez skrupulí pronásledovali muže, kterým by měli být dílem vděční, že nasazením svých vlastních životů před pár lety zabránili rudé chátře v tom, že je jako rozsápané zdechliny nepověsila na okolní svítilny?
To byly ty smutné úkazy, které kdysi strhly nezapomenutelného, již zemřelého prezidenta Pohnera, který ve své neúprosné přímosti nenáviděl všechny patolízaly, jak jen může člověk s upřímným srdcem nenávidět, k výroku: "Během celého svého života jsem v první řadě chtěl být Němec, a teprve pak úředník. A nikdy bych nechtěl být ztotožňován s oněmi kreaturami, které jsou coby úřednické kurvy ochotny prostituovat s každým momentálním pánem."
Obzvláště smutné na tom bylo to, že tato sorta lidí nejenže pod svou moc postupně dostala desítky tisíc čestných a řádných německých státních úředníků, ale postupně je i nakazila svou bezcharakterností, přičemž ty, kteří se postavili na odpor pronásledovala zuřivou nenávistí, až je posléze vyštípala z jejich úřadů a pozic, zatímco sami sebe přitom stále označovali pokryteckou prolhaností za muže národa.
Od takových lidí jsme nemohli očekávat jakoukoliv podporu, a také jsme ji, až na nepatrné výjimky, neobdrželi. Avšak vybudování vlastní ostrahy pomohlo posílit činnost hnutí a zároveň dosáhnout veřejné pozornosti a všeobecné vážnosti.
Vůdčí myšlenkou vnitřní výchovy těchto útočných oddílů byl vždy převládající úmysl, vyškolit je, vedle všeobecného tělesného posilování, i v neotřesitelné představitele nacionálně socialistických idejí a konečně upevnit jejich disciplínu v tom nejvyšším možném měřítku. Neměli mít nic společného ani s obrannými organizacemi občanského pojetí, ani s žádnou tajnou organizací.
Proč jsem již tehdy co nejsilněji ohrazoval proti tomu vychovávat úderné oddíly NSDAP jako takzvaný branný svaz, je zdůvodněno v následující úvaze.
Z čistě odborného hlediska nemůže být vojenská služba daného národa prováděna soukromými sbory, nýbrž pouze za podpory nejmohutnějších státních prostředků. Každý jiný názor se opírá o obrovské přeceňování vlastních možností. Je tedy jednou provždy vyloučeno, aby se pomocí takzvané dobrovolné disciplíny dala v určitém rozsahu vybudovat organizace, která by mohla mít vojenský význam. Chybí zde podpora vedoucí moci, totiž právní moci. Na podzim, respektive v lednu 1919 bylo možno budovat dobrovolnické sbory nejenom proto, že byly z větší části tvořeny z frontových bojovníků, kteří prošli výcvikem staré armády, nýbrž i způsobem závazku, kdy alespoň částečně, na omezenou dobu podléhaly vojenské poslušnosti.
To dnes schází naprosto všem dnešním dobrovolnickým obranným organizacím. Čím větší je svaz, tím horší je disciplína, a tím menší mohou být požadavky, které se mohou klást na jednotlivé osoby, a tím větší bude mít charakter starého nepolitického svazu veteránů a bojovníků.
Dobrovolná výchova v duchu vojenského výcviku bez zajištění bezpodmínečného velení se ve větším měřítko nikdy nemůže zdařit. Vždy bude pouze malá skupina ochotna dobrovolně se podřídit tlaku poslušnosti, jako je to přirozené a samozřejmé u pravidelného vojska.
Skutečný výcvik se také nedá provádět z důvodů směšně malých prostředků, které má k touto účelu takzvaný obranný svaz. Přitom nejspolehlivější výcvik by měl být hlavním úkolem právě u těchto institucí. Od války již uběhlo osm dlouhých let, a během té doby neprošel řádným vojenským výcvikem doposud žádný ročník naší německé mládeže. Nemůže však být úkolem obranných sborů, aby shromažďovaly řádným výcvikem prošlé ročníky, neboť se pak dá velmi rychle matematicky spočítat, kdy tento sbor opustí jeho poslední přívrženec. I ten nejmladší voják z roku 1918 bude za dvacet let naprosto neschopný boje, a my se tomuto momentu blížíme nesmírnou rychlostí. Už proto každý obranný sbor nutně získá charakter starého spolku vysloužilců. To však nemůže být smyslem spolku, který se právě označuje jako obranný a ne bojový svaz. Tento se již svým označením snaží o vyjádření toho, že svou misi nespatřuje pouze v udržováni tradice a o sdružování bývalých vojáků, nýbrž především ve výuce obranných myšlenek a v praktickém zastupování těchto myšlenek, a tím tedy ve vytváření obranyschopného útvaru.
Tento úkol však vyžaduje neprodleně výcvik mladých sil, které se doposud nesetkaly s vojenskou disciplínou, což je v praxi prakticky neproveditelné. S jedno až dvouhodinovým výcvikem týdně nikdy z nikoho neuděláte skutečného vojáka. S dnešními enormně vystupňovanými nároky vedení války, které jsou kladeny na každého jedince, je dvouletá vojenská služba možná ještě dostačující na to, aby se mladý muž dal přeměnit ve vycvičeného vojáka. Všichni jsme na vlastni oči v poli viděli následky, které pro mladé, nedostatečně vycvičené vojáky ve válečné vřavě vyplynuly. Dobrovolnické sbory, které byly po dobu patnácti, dvaceti týdnů v bezmocné oddanosti cepovány s železnou rozhodností, nepředstavovaly na frontě stejně nic jiného, než pokrm pro nepřátelské dělostřelectvo. Pouze rozdělením do řad starých zkušených vojáků mohli být tito mladí rekruti, kteří prošli čtyř až šesti měsíčním výcvikem, co platí v rámci celého pluku. Byli přitom vedeni staršími, a tím postupně dorostli svým úkolům.
Jak beznadějně oproti tomu vypadal pokus pokoušet se, bez jasné velící moci a dostačujících prostředků, o takzvaný jedno až dvouhodinový výcvik jednoho oddílu! Tím se snad dají ještě vzpružit staří vojáci, avšak nikdy se nedají z mladých lidí učinit vojáci.
Jak bezvýznamný a naprosto bezcenný je podobný pokus ve svém výsledku se dá doložit obzvláště tou skutečností, že ve stejné době, kdy takzvané dobrovolnické sbory s bídou a svým úsilím a snahou vychovali, nebo se alespoň snažily vychovat pár tisíc lidí (a na další se vůbec nedostalo) v duchu vojenských myšlenek, zatímco stát jako takový prosazoval pacifisticko-demokratický způsob výchovy milionů a milionů mladých lidi, čímž je důsledně okrádal o jejich přirozené instinkty, otravoval jim jejich logické vlastenecké smýšlení a postupně je přetvářel v poslušné stádo.
Jak směšná je oproti tomu snaha oněch obranných svazů zprostředkovat své myšlenky německé mládeži.
Ještě důležitější je však následující stanovisko, které mě vždy nutilo zaujímat odmítavý postoj proti každému pokusu o takzvanou vojenskou obranyschopnost na dobrovolném spolkovém podkladě:
Vezměme situaci, že by se i přes výše zmíněné překážky nějakému svazu povedlo vycvičit rok za rokem určitý počet Němců, a to jak v ohledu na jejich smýšlení, tak i na tělesné úrovni, stejně jako i v zacházení se zbraní. Výsledek toho celého by se stejně musel rovnat nule ve státě, který si svou celou podstatou tuto obranyschopnost vůbec nepřeje, ba přímo ji nenávidí, neboť se naprosto příčí vnitřním cílům jejich vůdců - zhoubě tohoto státu.
Na každý pád je podobný výsledek bezcenným za vlády, která svými činy nejenom dokázala, že jí naprosto nezáleží na vojenské síle národa, nýbrž že ani není ochotna na tuto sílu apelovat, a když, tak pouze v zájmu podpory její vlastni zatracené existence.
A dnes je tomu tak. Není to snad směšné cvičit v pološeru několik desítek tisíc mužů pro jeden pluk, když stát před necelými osmi lety nechal hanebně vykrvácet osm a půl milionů nejlépe vycvičených vojáků, a to jenom proto, že je už nepotřeboval, a jako dík za jejich obětavost je dokonce vystavil všeobecné pohaně. A člověk se má nyní snažit vycvičit vojáky pro státní pluk, který špiní a plive na tehdejší proslavené vojáky, nechává jim z prsou strhávat jejich vyznamenání, odebírá jim kokardy, trhá prapory a znehodnocuje jejich činy? Nebo učinil snad dnešní pluk něco pro obnovení cti staré armády, a popohnal snad k odpovědnosti ty, kteří ji pošpinili a roztříštili? Ani náhodou. Ba naopak, můžeme ony posledně zmíněné spatřit, kterak trůní v nejvyšších státních úřadech. Jak se s oblibou říká v Lipsku: "Právo kráčí po boku moci." A jelikož jev našem současném státě veškerá moc v rukou stejných mužů, kteří kdysi zosnovali revoluci, která je však tou nejsprostší vlastizradou, ba dokonce tím nejbídnějším darebáctvím v německých dějinách vůbec, dá se jen těžko očekávat, že by moc těchto charakterů mohla být zvýšena vznikem nové mladé armády. Alespoň všechny důvody zdravého rozumu hovoří proti.
Jakou hodnotu tento stát přičítal vojenskému posilování jeho moci také po revoluci roku 1918 lze jasně a jednoznačně spatřit v jeho postojí k tehdejším velkým sebeobranným organizacím. Dokud vystupovaly na ochranu samotných zbabělých revolučních kreatur, byly ještě vítány. Jakmile se však postupným zchátráním našeho národa pro ně zdálo být největší nebezpečí zažehnáno, a existence sborů nyní znamenala národně-politické posílení, stali se zbytečnými, a bylo činěno vše proto, aby byli odzbrojeny, a pokud možno i rozehnány.
Historie vykazuje pouze velmi zřídka vděčnost knížat. Avšak s vděčnosti revolucionářských žhářů, pleničů národa a vlastizrádců by mohl snad pouze nějaký novoměstský patriot. Já jsem se v každém případě při zkoumání problému, zda je možno vytvořit dobrovolné ochranné sbory, nemohl zdržet otázky, pro koho vlastně vycvičuji ty mladé lidi? K jakému účelu budou použiti a kdy by měli být povoláni? Odpověď na to dává zároveň nejlepší směrnice pro vlastní postoje.
Pakliže by stát vůbec kdy sáhl po takto vycvičených zálohách, tak by to zcela určitě nebylo z důvodu zastupování národních zájmů z vnějšku, nýbrž pouze k ochraně vnitřních znásilňovatelů národa, kdyby snad jednoho dne přetekl pohár zloby podvedeného, zrazeného a prodaného lidu.
Už z tohoto důvodu nemohly mít Úderné oddíly NSDAP nic společného s vojenskými organizacemi. Byly pouze ochranným a vzdělávacím prostředkem nacionálně socialistického hnutí, a jejich úkoly spočívaly ve zcela jiné oblasti než u takzvaných obranných oddílů.
Neměly však představovat ani žádnou tajnou organizaci. Účel tajných organizací může být pouze protiprávní. Tím si ovšem podobné organizace sami omezují rozsah své činnosti. Není možno, už kvůli upovídanosti německého národa, vybudovat organizaci, která by měla určitý rozměr, a navenek by přesto zůstala utajena, nebo alespoň utajit její cíle. Každý takový úmysl by byl tisíckrát zmařen. Dnešním policejním složkám je k dispozici celý štáb pasáků a podobných ničemů, kteří za oněch pověstných třicet židovských stříbrných zradí nejenom vše, co jim přijde do cesty, nýbrž si i vymysli vše, co by se dalo zradit, takže vlastni příslušníci takového hnutí by neměli ani zapotřebí něco zatajovat či skrývat. Pouze zcela malé skupinky mohou celé roky proséváním charakterů tvořit skutečné tajné organizace. Avšak již ona malost podobných útvarů je bude činit bezvýznamnými pro nacionálně socialistické hnuti. Neboť co bychom potřebovali a potřebujeme, byli a jsou nejenom sto, nebo dvě stě smělých spiklenců, nýbrž statisíce a statisíce odvážných fanatických bojovníků za náš světonázor. Nechceme být činní na tajných schůzích, nýbrž na mohutných masových jednáních, a hnutí si nemůže uvolňovat cestu dýkou, jedem, nebo pistoli, nýbrž ovládnutím ulice. My musíme marxismu vštípit, že budoucí pán ulice je nacionální socialismus, stejně jako jednou bude i pánem státu.
Nebezpečí tajných organizací dnes spočívá dále v tom, že členové spolku naprosto nerozeznali závažnost úkolu, a místo toho mohou být přesvědčeni, že jeden jediný atentát může v dobrém smyslu zvrátit osud celého národa. Takový názor může mít své historické opodstatnění, totiž tehdy, úpí-li národ pod tyranii nějakého geniálního utlačovatele, o kterém se ví, že pouze jeho přečnívající osobnost zaručuje sama vnitřní stabilitu a hrůznost nepřátelského tlaku. V takovém případě může náhle z národa povstat jedinec ochotný obětovat se, aby mohl zatnout smrtící dýku do prsou nenáviděného jedince. A pouze republikánská mysl malých ničemů, která je si vědomá viny, by takový čin mohla vnímat jako zavrženíhodný, zatímco velcí opěvovatelé svobody našeho národa by si troufli, pomocí svého Tella oslavit takovýto počin.
V letech 1919 a 1920 hrozilo nebezpečí, že se příslušníci tajných organizací, strženi velkými vzory dávných časů a rozpoznavši bezmezné neštěstí naší vlasti, pokusí pomstít škůdcům naší domoviny, ve víře, že tím přinesou konec bídy našeho národa. Každý takový pokus byl však nesmyslný, neboť marxismus jako takový nezvítězil díky genialitě a významu nějakého přečnívajícího jedince, nýbrž spíše díky bezmezné ubohosti a zbabělému selhání občanského světa. Nejukrutnější kritikou, kterou můžeme zahrnout naše ctihodné měšťanstvo, je zjištění, že revoluce nebyla vyvolána jednou jedinou osobností nadprůměrných kvalit, a přesto se jí tito podvolili. Vždy se dá pochopit, že je člověk nucen kapitulovat před takovou osobností, jako byli Robespierre, Danton nebo Marat, je však zdrcující sklonit hlavu před souchotinářským Scheidemannem, vykrmeným panem Erzbergem a nějakým Friedrichem Ebertem a bezpočtem dalších politických skrčků. Nebyla zde skutečně ani jedna jediná osobnost, ve které by se snad dal spatřovat geniální muž revoluce a tím i neštěstí našeho národa. Byli to všechno pouzí ocáskové revoluce "en gros" a "en detail". Odstranění jednoho z nich bylo naprosto zbytečné, a přineslo by to snad pouze ten úspěch, že by na jeho místo přišlo ihned několik jiných, stejně velkých a žíznivých upírů.
V těchto letech se nedalo dost dobře ostře zakročit proti onomu smýšlení, které mělo svou příčinu a opodstatnění ve skutečně velkých historických událostech, avšak naprosto se nehodilo do momentální trpasličí doby.
Podobnou úvahu je nutno učinit i v otázce odstraňováni takzvaných vlastizrádců. Je směšně nelogické, když se popraví pucflek, který utekl od své zbraně, zatímco na nejvyšších postech sedí mizerové, kteří zaprodali celou Říši, mají na svědomí zbytečné dva miliony obětí, měli by se zodpovídat za miliony mrzáků, a přitom s duševním klidem provádějí své republikánské obchody. Je zbytečné odstraňovat malé vlastizrádce ve státě, jehož vláda sama tyto vlastizrádce zprošťuje jakékoliv viny. Neboť se pak lehce může stát, že jednoho dne nějaký idealistický řečník, který se bude snažit pohnat takového darebného vlastizrádce k odpovědnosti, bude sám kapitálními vlastizrádci popoháněn k zodpovědnosti. A pak je tu ještě jedna důležitá otázka. Měli by takové zrádcovské malé kreatury likvidovat opět pomocí stejných kreatur, nebo by to měl provést nějaký idealista? V jednom případě je úspěch pochybný a pozdější zrada zaručená, v druhém případě by sice byl odstraněn malý ničema, avšak přitom by byl v sázku dáván možná nenahraditelný idealista.
Můj názor na tuto otázku je ten, že by se neměli věšet malí zlodějíčkové, aby se velkým nic nestalo, nýbrž že by jednoho krásného dne měl německý národní soud odsoudit a popravit všechny ty desetitisíce organizovaných a tím i zodpovědných zločinců listopadové zrady a všeho, co k ní patří. Podobný příklad bude i pro všechny armádní zrádce navždy potřebným ponaučením.
To všechno jsou úvahy, které mne vždy přinucovaly k tomu, neustále zakazovat jakoukoliv účast v tajných organizacích a ochraňovat především naše SA před charakterem podobných organizací. V těchto letech jsem zdržoval nacionálně socialistické hnutí před jakýmikoliv podobnými experimenty, jejímiž vykonavateli byli většinou znamenití, idealisticky naladění mladí Němci, jejichž čin vždy obětoval pouze je samé, přičemž na osudu vlasti se nezměnilo ale naprosto nic.
Pokud tedy SA neměly být ani militantní obranná organizace, ani žádný tajný svaz, musely z toho být vyvozeny následující konsekvence.
l. Jejich výcvik musel probíhat dle stranicko-účelových směrnic, nikoliv dle vojenských. Pokud přitom mají být příslušníci utužováni na tělesné úrovni, nesmí cvičení probíhat ve vojenském duchu, nýbrž spíše ve sportovním. Box a jiu-jitsu mi přitom připadaly vždy důležitější, než nějaký polovičatý, byť střelecký výcvik. Dáme německému národu šest milionů sportovně dokonale trénovaných těl, zanícených fanatickou láskou k vlasti a vychovaných v nejvyšším útočném duchu, a národní stát z nich, pokud to bude zapotřebí, během necelých dvou let, vybuduje armádu, pokud pro to tedy bude položen nějaký základ. Tím však může být, jak nám dnešní okolnosti naznačují, pouze říšská branná moc, a ne nějaké v polovině uvízlé obranné svazy.
Tělesné utužování by mělo každému jedinci vštěpit přesvědčení o jeho nadřazenosti a dát mu onu víru, která věčně spočívá pouze ve vědomi vlastní sily. Přitom by mu mělo dát onu sportovní připravenost sloužit k ochraně hnutí jako živá zbraň.
2. Aby byly SA od počátku chráněny před jakýmkoliv tajným charakterem, musí, nezávisle na jejich každém okamžitě rozpoznatelném oblečení, již jeho velikost celé veřejnosti jasné ukazovat účel, kterým je prospěšný celému svému hnutí a nesmí rokovat ve skrytosti, nýbrž měly by pochodovat pod širým nebem, aby jim mohla být definitivně přidělena veřejná činnost, čímž by také definitivně padly jakékoliv legendy o tajné organizaci. A aby byly i duchovně osvobozeny od jakýchkoliv pokusů o spiknutí, za účelem uspokojení malých aktivistů, musely být od samého počátku kompletně zasvěcováni do velkých idejí hnutí , a beze zbytku vycvičovány v úkolu tyto ideje také zastupovat. A to tak, aby se zpředu blížil horizont a aby každý jedinec nespatřoval svou misi v odstranění nějakého malého, či velkého gaunera, nýbrž v nasazeni sebe sama za zřízení nového nacionálně-socialistického lidového státu. Tím bude také boj proti dnešnímu státu pozdvižen z atmosféry malých mstí a spikleneckých akcí do velikosti světonázorové zničující války proti marxismu a jeho formacím.
3. Organizační formováni SA, stejně jako jejich uniformy a výzbroj, je nutné provést logicky nikoliv dle vzoru staré armády, nýbrž dle účelnosti jejich určitých úkolů. Tyto názory, které mne přivedly do let 1920 a 1921, a které jsem se postupně pokoušel naočkovat do mladé organizace měly úspěch, takže jsme již uprostřed léta 1922 disponovali skvělým počtem několika setnin, které na konci podzimu 1922 obdržely postupně speciálně označený oděv. Obrovský význam pro další vybavení SA měly tři události.
l. Mohutná všeobecná demonstrace všech vlasteneckých svazů proti zákonu na ochranu republiky koncem léta 1922 na Královském náměstí v Mnichově. Mnichovské vlastenecké svazy tehdy vydaly provolání, které na protest proti zavedení zákona na ochranu republiky vyzývalo k obrovskému shromáždění v Mnichově. Zúčastnit se ho mělo i nacionálně socialistické hnutí. Semknutý slavnostní pochod zahájilo šest mnichovských setin, jimž pak následovali sekce jednotlivých politických stran. V samotném průvodu pochodovaly dvě kapely, a bylo neseno asi patnáct vlajek. Příchod nacionálních socialistů na již zpola zaplněné náměstí, které jinak bylo bez vlajek, způsobil nesmírné nadšení. Já sám jsem měl tu čest smět nyní jako jeden z řečníků hovořit před lidským davem čítajícím nyní šedesát tisíc účastníků.
Úspěch tohoto podniku byl obrovský, a to především proto, že i přes všechny výhružky rudých bylo poprvé dokázáno, že po ulici může pochodovat také národní Mnichov. Rudé republikánské ochranné svazky, které se pokoušely terorizovat pochodující kolony, byly s krvácejícími čely během pár minut rozehnány setninami SA. Nacionálně socialistické hnutí tehdy poprvé ukázalo svou rozhodnost převzít i do budoucna do svých rukou právo na ulici, a vyrvat tak z paží monopol mezinárodních zrádců národa a národních nepřátel.
Výsledkem tohoto dne byl nezvratitelný důkaz o psychologické a organizační správnosti našeho pojetí budování SA.
Na tomto úspěšně se osvědčeném podkladě byly nyní energicky rozšiřovány, takže již několik týdnů poté jsme v Mnichově mohli postavit dvojitý počet setnin.
2. Vlak do Koburgu v říjnu 2922.
Národní svazy hodlaly v Koburgu uspořádat takzvaný "Německý den". Osobně jsem dostal pozvánku s poznámkou, že by bylo vhodné, kdybych sebou přivedl nějaký doprovod. Tuto pozvánku jsem do rukou dostal dopoledne kolem jedenácté hodiny, což mi přišlo velmi vhod. Již hodinu poté byly vydány pokyny ohledně návštěvy tohoto Německého dne. Jako "doprovod" jsem určil osm set mužů z SA, kteří měli být z Mnichova do bavorského městečka dopraveni v přibližně čtrnácti setninách speciálně vypraveným vlakem. Byly rozeslány odpovídající rozkazy na nacionálně socialistické skupiny SA, které mezitím byly utvořeny v jiných obcích.
Bylo to poprvé, co Německem jel podobný zvláštní vlak. Na všech místech, kde přistupovali další a další muži SA, vzbuzoval tento transport ohromný rozruch. Mnozí naše vlajky předtím nikdy neviděli, jejich dojem byl ohromující.
Když jsme dorazili na nádraží do Koburgu, přivítala nás deputace vedení slavnosti Německého dne. Ta nám předala rozkaz, označený jako úmluva mezi místními odbory respektive Nezávislými a Komunistickou stranou, ve kterém stálo, že nesmíme jit městem s rozvitými prapory, za zvuku hudby (měli jsme sebou dvaačtyřicetihlavou kapelu) a v sevřeném průvodu.
Okamžitě jsem tyto hanebné podmínky zcela odmítl, přičemž jsem neopomněl vyjádřit přítomným pánům, kteří zastupovali vedení těchto oslav, svou nelibost nad tím, že se vůbec s těmito lidmi baví a uzavírají jakékoliv úmluvy, a prohlásil jsem, že SA za chvíli nastoupí v setninách, a že za zvuku muziky a s vlajícími vlajkami projdou celým městem. A tak se také stalo.
Již na náměstí před nádražím nás přivítal několikatisícový hulákající a křičící lidský dav. Vrazi, banditi, loupežníci, zločinci, byly lichotky, kterými nás tito příkladní zakladatelé německé republiky mile přivítali. Mladé SA udržovaly vzorový pořádek, počaly se na náměstí před nádražím řadit dle setnin, a zprvu si těchto poznámek nevšímaly. Náš průvod byl vystrašenými policejními orgány odveden nám naprosto cizím městem, ne jak bylo zprvu naplánováno do naši noclehárny, do střelecké haly ležící na okraji města, nýbrž do pivovarského sklepa, nacházejícího se nedaleko městského centra. Vpravo a vlevo kolem průvodu nabývalo běsnění shromážděného obyvatelstva stále větších rozměrů. Sotva vešla poslední setnina do dvora pivovarského sklepa, snažila se tam, za uši rvoucího povyku, ihned dostat i běsnící masa. Aby tomu bylo zabráněno, policie uzavřela celý sklep. Jelikož byl tento stav neúnosný, nechal jsem ještě jednou sešikovat naše SA, krátce jsem je napomenul, a požadoval jsem po policii okamžité otevření brány. Po delších průtazích tak nakonec i učinila.
Pochodovali jsme tedy zpět cestou, kterou jsme přišli, abychom se dostali do našich původních kvartýrů, k čemuž nyní konečně musel být utvořen průchod. Poté, co se naše setniny nenechaly řevem a nadávkami vyvést z míry, sáhli zástupci pravého socialismu, rovnosti a bratrství po kamenech. Tím nám ovšem také došla trpělivost, a vlevo a vpravo se sneslo obrovské zničující krupobití, a netrvalo to ani deset minut, a široko daleko nebylo možno na ulici spatřit nic rudého.
V noci pak došlo k prudkým srážkám. Patroly SA nalezly nacionální socialisty, kteří byli jednotlivě přepadeni, ve příšerném stavu. Poté byl s protivníky učiněn krátký proces. Již příští ráno byl rudý teror, kterým Koburg trpěl několik dlouhých let, zcela zlomen.
S pravou marxisticko-židovskou prolhaností se pokusili ještě jednou pomocí letáků soudružky a soudruhy mezinárodního proletariátu vyštvat do ulic tím, že zcela překroutili skutečnost, když tvrdili, že naše vraždící tlupy v Koburgu rozpoutaly vyhlazovací válku proti mírumilovným pracujícím. Ve dvě hodiny odpoledne se měla uskutečnit obrovská demonstrace, na které se očekávaly desetitisíce pracujících z celého širokého okolí. Nechal jsem proto, pevně rozhodnut, definitivně skoncovat s rudým terorem, ve dvanáct hodin opět nastoupit naše SA, které se mezitím rozrostly do počtu skoro jeden a půl tisíce mužů. S nimi jsem se pak vydal na pochod ke slavnosti v Koburgu, přes velké náměstí, kde se měla konat ona zmíněná demonstrace. Chtěl jsem vidět, jestli se ještě někdo odváží nás obtěžovat. Když jsme na náměstí vstoupili, bylo přítomno místo ohlašovaných desítek tisíc pouze několik set lidí, kteří se naším příchodem zcela ztišili, částečně i rozutekli. Pouze na několika místech se nás pokoušely napadnout rudé oddíly, které mezitím dorazily z okolí, a které nás ještě neznaly. Obratem ruky jim však byl sebrán vítr z plachet. Nyní bylo možno spatřit, kterak doposud strachem zastrašované obyvatelstvo začalo pomalu ožívat, jak dostávalo odvahu, a trouflo si nás pozdravit nadšeným voláním, přičemž večer při našem odjezdu již na mnoha místech propadalo spontánnímu jásotu.
Na nádraží nám náhle vlakový personál sdělil, že odmítá řídit náš vlak. Nechal jsem tedy několika strojvůdcům sdělit, co mne napadlo, když nám do rukou padlo několik rudých bratrů, totiž že pojedeme sami, avšak na lokomotivu, tendr a do každého vagónu přibereme několik tuctů soudruhů z mezinárodní solidarity. Neopomněl jsem také pánům zdůraznit, že tato jízda vlastní svépomocí jistě nebude žádný bezpečný podnik, a že není vyloučeno, že si všichni společně zlámeme vaz a kosti. Že se však již těšíme, že na onen svět nepůjdeme sami, nýbrž v bratrství a rovnosti s našimi rudými
přáteli. Nato odjel vlak na minutu přesně, a příštího rána jsme zdrávi dorazili zpět do Mnichova.
V Koburgu byla poprvé od roku 1914 obnovena rovnost občana před zákonem. Pakliže by dnes nějaký přihlouplý vyšší úředník chtěl tvrdit, že stát ochraňuje své občany, pak to v oné době rozhodně nebylo v žádném případě pravdou. Neboť tehdy se museli občané bránit před reprezentanty dnešního státu.
Význam tohoto dne nemohl být svými důsledky zprvu zcela správně doceněn. Nejenom že vítězné SA byly mimořádně posíleny ve svém sebevědomí a víře ve správnost jejich vedení, nýbrž začala se o nás zajímat i široká veřejnost, přičemž mnozí poprvé v nacionálně socialistickém hnutí rozpoznali instituci, která se vši pravděpodobností bude jednou povolána, aby připravila tomu marxistickému šílenství přiměřený konec.
Pouze demokracie naříkala, jak jsme si mohli dovolit nenechat si pokojně zlomit vaz, když jsme byli podřízeni demokratické republice, a místo pacifického zpěvu jsme provedli brutální útok pomocí pěsti a obušků.
Měšťanský tisk byl všeobecně, jako vždy, dílem ubohý a dílem sprostý, a pouze několik málo upřímných novin přivítalo, že alespoň na jednom místě byl učiněn konec živnosti marxistických lupičů.
V samotném Koburgu se alespoň část marxistického dělnictva, na kterou člověk stejně musí hledět jako na svedenou, díky pěstem nacionálně socialistických dělníků naučila chápat, že také tito dělníci bojovali za určité ideály, a že když člověk ze zkušenosti něčemu věří a má to rád, že se za to i bije.
Největší užitek však měly SA samy jako takové. Nyní se velice rychle rozrůstaly, takže během stranického sjezdu dne 27. ledna 1923 se mohlo svěcení vlajek zúčastnit kolem šesti tisíc mužů, přičemž první setniny byly již kompletně oblečeny do svých nových oděvů.
Zkušenost z Koburgu jasně ukázala, jak důležité je zavést jednotné odění SA, a to nejenom k posilování vlastního ducha, nýbrž především k zamezení záměny a zabránění vzájemného nerozeznání. Doposud se nosily pouze rozpoznávací pásky na pažích, nyní tedy přišly nové zimní kazajky a pověstné čepice.
Zkušenost z Koburgu měla však ještě další význam. A sice, že jsme přešli k tomu, ve všech místech, kde rudý teror po celá dlouhá léta bránil jakémukoliv shromáždění jinak smýšlejících, tyto plánovitě ničit, a obnovovat tak opět svobodu shromažďování. O nynějška těmito místy táhly stále dokola prapory SA, a postupně tak v Bavorsku padala nacionálně socialistické propagandě za oběť jedna
rudá bašta za druhou. SA stále více dorůstala svému poslání, a tím se svým charakterem stále více vzdalovala všem bezvýznamným a životně nedůležitým obranným hnutím, a stále více vzkvétala do živoucí bojové organizace, usilující o zřízení nového německého státu. Tento logický vývoj trval do března 1923. Poté se udála příhoda, které mne přinutila k tomu, abych hnutí odklonil z dosavadní trasy, a provedl určitou reorganizaci.
3. Obsazení oblasti Porýní Francouzi v prvních měsících roku 1923 mělo v následné době velký význam pro další vývoj SA. Ani dnes ještě není dost dobře možné, a není to účelné především z hlediska národních zájmů, o tom zcela veřejně mluvit a psát. Mohu se vyjádřit pouze do té míry, do jaké se tohoto tématu dotkla již všechna veřejná jednání, jejichž výsledky byly sděleny široké veřejnosti. Z obsazení Porýní, které nás nepřekvapilo, vyvstala důvodná naděje, že je nyní definitivní konec se zbabělou politikou ustupování, a že obranným svazům nyní bude přidělen zcela jasný úkol. Také SA, které tehdy čítaly již několik tisíc mladých, silných mužů, by se pak této službě národu nemohly vyhnout. Z jara a uprostřed léta proběhla jejich přeměna ve vojenskou bojovou organizaci. Jim se také větším dílem dá připsat pozdější vývoj roku 1923, alespoň co se našeho hnutí týče. Jelikož průběh roku 1923 popisuji dopodrobna v jiných oddílech této knihy, chtěl bych zde pouze zdůraznit, že reorganizace SA, pokud by se nedostavily předpoklady k jejich reorganizaci, tedy zahájení aktivního odporu proti Francii, by byla z hlediska vlastního hnutí jen na škodu.
Konec roku 1923 byl, i když v onom momentě vypadal hrůzně, viděno však z vyššího hlediska, do té míry potřebný, neboť díky jednání německé říšské vlády byla jedním rázem zastavena, nyní naprosto bezpředmětná, a pro hnutí škodlivá reorganizace SA. Tím byla také vytvořena možnost začít jednoho dne opět tam, kde jsme byli nuceni odbočit z naší trasy.
V roce 1925 nove založená NSDAP musí nyní své SA opět vybudovat, vyškolit a zorganizovat podle zkraje zmíněných principů. Musí se opět vrátit k původnímu zdravému světonázoru a jejím nejvyšším úkolem musí být vytvořit ze svých SA nástroj zastupování a posilování světonázorového boje tohoto hnutí.
Nesmí dopustit, aby SA nabyla někdy charakteru obranného svazu, či nějaké tajné organizace. Musí se spíše snažit vytvořit z ní statisícovou stráž nacionálně socialistických a tím i hluboce národních idejí.