2.kapitola

2. kapitola

STÁT

     Již v letech 1920/21 bylo našemu mladému hnutí opakovaně vyčítáno z kruhů dnešního přežitého měšťáckého světa, že náš postoj k dnešnímu státu je odmítavý, z čehož odvozovalo stranickopolitické loupežné rytířstvo všech odstínů oprávnění k tomu, aby všemi prostředky zahájilo boj proti nepohodlí zvěstovatelce nového světového názoru. Přitom se ovšem záměrně zapomínalo na to, že dnešní měšťácký svět si pod pojmem stát nedovede představit nic jednotného, že zde dokonce neexistuje a ani nemůže existovat žádná jednotná definice. Nejvyšším úkolem vysvětlovačů, sedících na našich vysokých školách často v podobě profesorů státního práva, je nacházet vysvětleni a zdůvodněni pro více méně šťastnou existenci svých chlebodárců. Čím nemožněji je stát uspořádán, tím neproniknutelnější, vyumělkovanější a nesrozumitelnější jsou definice týkající se smyslu jeho bytí. Co by měl např. Dříve psát nějaký ck. Univerzitní profesor o smyslu a účelu státu v zemi, jejíž státní bytí ztělesňovalo největší zrůdnost 20. Století? Těžký úkol, pomyslíme-li, že pro dnešního učitele státního práva existuje menší závaznost pravdě, o to víc však vazba na určitý účel. Tento účel zní: zachování za každou cenu onoho monstra lidského mechanismu, jež se dnes nazývá stát. Není potom divu, když při výkladu tohoto problému se reálné problémy pokud možno opomíjejí a operuje se směsicí "etických", "mravních", "morálních" a jiných ideálních hodnot, úkolů a cílů.
     Zcela všeobecně lze rozlišovat trojí pojetí:
     Skupinu těch, kteří vidí ve státě prostě více či méně dobrovolné sdružení lidí pod jednou vládní mocí. Tato skupina je nejpočetnější. V jejích řadách se nacházejí zejména zbožňovatelé dnešního principu legitimity, v jejichž očích nehraje vůle lidí při celé této záležitosti žádnou roli. Již v pouhé skutečnosti existence státu je podle nich zdůvodněna jeho posvátná nedotknutelnost. Aby bylo možné zachránit tento nesmysl lidských mozků, je třeba přímo psí oddanosti vůči takzvané státní autoritě. V hlavách těchto lidí se obratem ruky prostředek stává cílem. Stát tu není k tomu, aby sloužil lidem, nýbrž lidé jsou zde proto, aby vzývali státní autoritu, která zahrnuje i toho nejposlednějšího státně úřednického ducha. Aby se stav tohoto tichého, zaníceného zbožňování neobrátil ve stav neklidu, je tu státní autorita vlastně jenom proto, aby zajišťovala klid a pořádek. Také ona teď není ani účelem, ani prostředkem. Státní autorita se má starat o klid a pořádek a tento klid a pořádek má naopak umožňovat existenci státní autority. Mezi těmito dvěma póly má oscilovat veškerý život. V Bavorsku zastávají toto pojetí především státní umělci z bavorského Centra, které se nazývá "Bavorská lidová strana"; v Rakousku to byli černožlutí legitimisté, v Německé Říši jsou to bohužel často takzvané konzervativní kruhy, jejichž představy o státě se pohybují v tomto směru.
     Druhá skupina lidi je početně trochu slabší, neboť v tu jsou zahrnuti ti, kteří existenci státu spojují alespoň s několika podmínkami. Nevyžaduji pouze jednotnou správu, ale pokud možno stejný jazyk - i když pouze na základě všeobecných hledisek státní správy. Státní autorita není pro ně jediným a výlučným účelem státu, ale přidává se požadavek blaha poddaných. Do pojetí státu těchto kruhů se vkrádají i myšlenky o "svobodě", obvykle však špatně pochopené. Forma vládnutí se tu již nejeví nedotknutelná na základě pouhé skutečnosti její existence, nýbrž je podmiňována její účelností. Posvátnost stáří nechrání před kritikou současnosti. Ostatně jedná se o pojetí, které očekává od státu především to nejvýhodnější uspořádání hospodářského života jednotlivce a které hodnotí stát na základě praktických hledisek a podle obecných kritérií hospodářské rentability. Hlavní zastánce těchto názorů nacházím v kruzích našeho normálního německého měšťanstva, zejména mezi liberálními demokraty.
     Třetí skupina je početně nejslabší. Ve státu spatřuje již prostředek k dosažení většinou velmi nejasně představovaných mocensko politických tendencí jazykově vymezeného a jednotného státního národa. Vůle k jednotnému státnímu jazyku se přitom neprojevuje pouze v naději, že se tím vytvoří pro stát nosný fundament pro vnější nárůst moci, nýbrž mnohem více v názoru - ostatně špatném od základu - že tím bude možné provést v určitém směru nacionalizaci. V posledních sto letech bylo skličující pozorovat, jak se v těchto kruzích, mnohdy i v dobré víře, zahrávalo s pojmem "germanizace". Sám si ještě vzpomínám na to, jak za mého mládí právě tento pojem sváděl ke zcela chybným představám. Dokonce i ve staroněmeckých kruzích bylo možné setkat se s názorem, že se rakouskému němectví mohla za podpory vlády jistě podařit germanizace rakouského slovanstva, přičemž si nikdo ani v nejmenším neuvědomoval, že germanizaci lze aplikovat pouze na půdě a nikoliv na lidech. Neboť to, co se pod tímto slovem obecně rozumělo, nebylo nic jiného, než vnucené vnější přijetí německého jazyka. Je až nepochopitelný omyl domnívat se, že řekněme z negra nebo z Číňana se stane Germán tím, že se naučil německy a je ochoten tímto jazykem nadále mluvit a dát svůj hlas nějaké německé politické straně. Že každá taková germanizace znamená ve skutečnosti pravý opak, to si náš měšťanský nacionální svět nikdy neuvědomil. Neboť kdyby byly příkazem jednotného jazyka překlenuty a v posledku setřeny do očí bijící rozdíly mezi jednotlivými národy, znamenalo by to začátek bastardizace a tím v našem případě nikoliv germanizace, nýbrž zničení germánského živlu. V dějinách se často stalo, že se vnějším mocenským prostředkům dobyvatelského národa sice podařilo vnutit podmaněným svůj jazyk, avšak po tisíci letech mluvil tímto jazykem jiný národ a vítězové se tím stali vlastně poraženými. Jelikož národní pospolitost, lépe řečeno rasa, nespočívá v jazyku, nýbrž v krvi, dalo by se mluvit o germanizaci teprve tehdy, kdyby se podařilo tímto procesem přeměnit krev poražených. To je ovšem nemožné. Ledaže by se tak stalo prostřednictvím smíšení krve, což by však znamenalo pokles úrovně vyšší rasy. Konečným výsledkem takového procesu by bylo zničení právě těch vlastností, jež dobyvatelskému národu dopomohly k vítězství. V důsledku páření s nižší rasou by vymizely zejména kulturní síly, a to i kdyby vzniklý směsný produkt tisíckrát hovořil jazykem dříve vyšší rasy. Bude docházet ještě nějakou dobu k zápasu mezi různými druhy myšlení a může se stát, že stále hlouběji klesající národ vytvoří z posledních sil překvapující kulturní hodnoty. Avšak jsou to jen jednotlivé prvky, přináležející vyšší rase, nebo také bastardi, u nichž v prvním křížení ještě převládá lepší krev a dokáže se prosadit; nikdy však konečný produkt míšení. Zde se bude vždy projevovat kulturně zpětná tendence.
     Z dnešního pohledu je třeba považovat za štěstí to, že se nepodařila v Rakousku germanizace ve smyslu snah Josefa II. Její úspěch by sice možná znamenal zachování rakouského státu, avšak jazykové společenství by přivodilo pokles rasové úrovně německého národa. Během století by jistě vykrystalizoval nějaký stádní pud, avšak stádo samo by se stalo méněcenné. Zrodil by se snad státní národ, kulturní národ by však byl ztracen. Pro německý národ bylo lepší, že se tento proces míšení nekonal, i když to nebyl důsledek vznešeného poznání, nýbrž krátkodobé omezenosti Habsburků. Kdyby tomu bylo jinak, sotva by mohl být německý národ dnes považován za kulturní faktor.
     Avšak nikoliv pouze v Rakousku, nýbrž i v Německu byly a jsou tyto takzvané nacionální kruhy nakaženy podobnými nesprávnými myšlenkovými pochody. Z mnoha stran podporovaná politika vůči Polákům ve smyslu germanizace Východu spočívala bohužel téměř vždy na stejně nesprávných závěrech. Také zde se věřilo na možnost germanizace polského živlu prostřednictvím čistě jazykového poněmčení, a také zde by se dospělo k nešťastnému výsledku: národ cizí rasy by vyjadřoval v německém jazyku své cizí myšlenky a vlastní méněcenností by tak kompromitoval velikost a důstojnost našeho národa.
     Jak strašlivá je již dnes škoda působená našemu němectví tím, že německy žvanící židovstvo při vstupu na americkou půdu je v důsledku neznalosti mnoha Američanů připisováno na naše německé konto. Kde však snad nikoho nenapadne spatřovat v té čistě vnější skutečnosti, že zavšivené stěhování národů z východu, jež většinou mluví německy, důkaz jejich německého původu a národní příslušnosti. Co bylo v dějinách užitečně germanizováno s opravdovým užitkem, to byla půda, kterou naši předkové získali mečem a osadili německými sedláky. Pokud přitom smísili náš národní organismus s cizí krví, spolupůsobili na rozvratu naši vnitřní národní podstaty, který se projevuje v onom - bohužel často dokonce vychvalovaném - přepjatém německém individualismu.
     Také v pojetí této třetí skupiny je stát do jisté míry samoúčelný, zachování státu je považováno za nejvyšší úkol lidského bytí.
     Souhrnně lze konstatovat: Všechny tyto názory nemají své nejhlubší kořeny v poznání, že kulturní a tvůrčí síly spočívají v podstatě na rasových elementech a že stát tudíž musí považovat za svůj nejvyšší úkol zachování a rozvoj rasy, této základní podmínky veškerého kulturního vývoje lidstva.
     Krajní závěr z chybných pojetí a názorů ohledně podstaty a účelu státu mohl být vyvozen prostřednictvím Žida Karla Marxe: Tím, že měšťácký svět uvolnil pojem státu z rasové souvislosti, aniž mohl dospět k nějaké jiné stejné uznávané formulaci, připravil cestu pro učení, které zavrhuje stát jako takový.
     Proto již v této oblasti musel zápas měšťáckého světa s marxistickou internacionálou jasně selhat, neboť obětoval samotné základy, které by byly bezpodmínečně nutné pro jeho vlastní ideový svět. Prohnaný protivník rozpoznal slabosti měšťanské koncepce a nyní útočí proti ní jejími vlastními zbraněmi, které mu byly nechtěně dodány. Je tedy první povinností nového hnutí, jenž spočívá na národním světovém názoru, postarat se o to, aby podstata a účel podstaty státu dostaly jednotnou a jasnou formu.
     Zásadní poznatek je tento: Stát nepředstavuje účel, nýbrž prostředek. Je předpokladem k vytváření vyšší lidské kultury, není však její příčinou. Tato spočívá výhradně v existenci kulturotvorné rasy. Na světě mohou existovat stovky příkladných států, v případě vymření Árijského nositele kultury však nebude existovat žádné kultura, jež by odpovídala duchovní velikosti nejvyšších národů dneška. Lze jít ještě dále a konstatovat, že skutečnost lidského vytváření státu v žádném případě nevylučuje možnost zničení lidského rodu, pokud by zanikly nadřazené duchovní schopnosti v důsledku absence jejich rasového nositele.
     Kdyby se například změnil zemský povrch následkem nějakého tektonického působení tak, že by se z vln oceánu vynořily nové Himaláje, byla by v jediné hrozné katastrofě lidská kultura zničena. Neexistoval by žádný stát, všechna pravidla řádu by zmizela, byly by zničeny dokumenty tisíciletého vývoje, všude by bylo mrtvo a pusto. Kdyby se však v tomto chaosu hrůzy zachránilo jen několik lidí kulturotvorné rasy, potom i kdyby to mělo trvat tisíc let, by se uklidněné Zemi opět dostalo svědectví lidských tvůrčích sil.
     Jenom v případě zničení poslední kulturotvorné rasy a jejich jednotlivých nositelů by Země definitivně zpustla. Naopak vidíme dokonce na příkladech přítomnosti, že vytvořené státy v jejich kmenově počátečním stádiu při nedostatečné genialitě jejich rasových nositelů nejsou chráněny před zánikem. Stejně jako velké zvířecí druhy pravěku musely ustoupit jiným a zanikly beze zbytku, stejně tak musí ustoupit i člověk, chybí-li mu určitá síla, jež mu umožňuje nalézt zbraně nutné pro jeho sebezachování.
     Stát sám o sobě nevytváří určitou kulturní úroveň, stát může pouze zachovat rasu, která tuto úroveň podmiňuje. V jiném případě může stát jako takový přetrvávat po staletí, zatímco v důsledku smíšení ras, jemuž nezabránil, utrpěly kulturní schopnosti a jimi podmíněný obecný životní obraz národa hluboké změny. Například náš dnešní stát může jako formální mechanismus jistě předstírat určitou dobu své bytí, avšak rasové otrávení našeho národa zapříčiňuje kulturní pokles, jež se strašlivě projevuje už teď.
     Předpokladem pro existenci vyššího lidstva není stát, nýbrž takový národ, který je k tomu způsobilý.
     Tato způsobilost bude v podstatě vždy existovat a musí být prostřednictvím určitých vnějších podmínek probouzena k praktickému působení. Kulturně a tvořivě nadané národy, nebo lépe rasy, nesou tato pozitiva latentně v sobě, i když momentálně nepříznivé vnější okolnosti nepřipouštějí jejich realizaci. Je proto velmi nepatřičné prezentovat Germány předkřesťanské doby jako "nekulturní" barbary. Těmi nikdy nebyli. Drsnost jejich severské domoviny jim vnutila poměry, které zbrzdily rozmach jejich tvůrčích sil. Kdyby přišli, nezávisle na jakékoliv antice, do úrodnějších jižních podmínek a obdrželi by v podobě materiálu nižších národů první technické pomocné prostředky, rozkvetla by v nich dřímající kulturotvorná schopnost stejně tak, jak tomu bylo například u Helénů. Avšak tato kulturotvorná prasíla nepramení pouze z jejich severského klimatu. Laponec, přesídlený na jih, by působil stejně málo kulturotvorně, jako třeba Eskymák. Ne, tato nádherná tvůrčí schopnost je propůjčena jenom Árijci, ať už ji nosí v sobě ještě dřímající, nebo ji věnuje probouzejícímu se životu, podle toho, jako to příznivé podmínky dovolí, anebo nepříznivá příroda zabrání. Z toho vyplývá následující poznatek:
     Stát je prostředkem k účelu. Jeho účel spočívá v zachováni a podporování fyzicky a duchovně stejnorodých živých bytosti. Toto zachováni zahrnuje především rasový stav a umožňuje tím svobodný rozvoj všech v této rase dřímajících sil. Z nich bude vždy jedna část sloužit zachováni fyzického života a druhá podpoře dalšího duchovního rozvoje. Ve skutečnosti však vytváří vždy jedno předpoklad pro druhé.
     Státy, které neslouží tomuto účelu, jsou špatné a zmetkovité. Skutečnost, že existují, na tom mění stejně tak málo, jako úspěch flibustirského pirátského společenství neopravňuje loupež.
     My nacionální socialisté se nesmíme jako zastánci nového světového názoru nikdy postavit na známou "půdu skutečností", tím méně nesprávných. V tom případě bychom nebyli bojovníci za novou ideu, nýbrž pokračovatelé v dnešní lži. Musíme co nejostřeji rozlišovat mezi státem jako nádobou a rasou jako obsahem. Tato nádoba má smysl pouze tehdy, když zachovává a chrání obsah; v jiném případě je bezcenná. Tím je nejvyšším účelem národního státu péče o zachování svých nejpůvodnějších rasových elementů, jež darujíc kulturu vytvářejí krásu a důstojnost vyššího lidství. My jako Árijci se chceme prezentovat pouze pod státem, který je živým organismem národní pospolitosti a který zachováni této národní pospolitosti nejenom zajišťuje, nýbrž ji další kultivaci jejich duchovních a ideových schopnosti vede k nejvyšší svobodě.
     Avšak to, co se nám dnes snaží jako stát vnutit, je většinou pouze zplozenec nejhlubší lidské zbloudilosti, jehož následkem je neskonalé utrpení.
     My nacionální socialisté víme, že s tímto názorem jsme v dnešním světě revolucionáři a jsme tak i ocejchováni. Avšak naše myšlení a konání nesmí být v žádném případě určováno přízní nebo odmítáním dnešní doby, nýbrž závaznou povinností vůči pravdě, kterou jsme poznali. Potom můžeme být přesvědčeni, že vyšší rozum budoucnosti náš dnešní postup nejenže pochopí, nýbrž i potvrdí jako správný a ušlechtilý.
     Z toho také vyplývá pro nás, nácionální socialisty, měřítko pro hodnocení státu. Tato hodnota bude relativní z hlediska jednotlivých národních společenství, avšak absolutní z hlediska lidstva jako takového. Jinými slovy to znamená:
     Kvalita státu nemůže být hodnocena podle kulturní velikosti nebo mocenského významu tohoto státu v rámci ostatního světa, nýbrž výhradně podle stupně kvality tohoto zařízení pro dotyčnou národní pospolitost.
     Stát může být označen jako příkladný tehdy, když nejen odpovídá životním podmínkám národní pospolitosti, jíž zastupuje, nýbrž když svou existencí tuto pospolitost prakticky udržuje při životě nezávisle na tom, jaký obecně kulturní význam tomuto státnímu útvaru připadá v celosvětovém rámci. Neboť úkol státu nespočívá ve vytváření schopností, nýbrž pouze ve vytváření podmínek pro rozvoj existujících sil. Je tedy možné označit za špatný takový stát, který při veškeré kulturní velikosti - nositele této kultury v jeho rasovém složení vede k zániku. Neboť tím prakticky ničí předpoklady pro další trváni této kultury, kterou nevytvořil, která je však plodem živoucího souhrnu kulturotvorné národní pospolitosti, zajišťované státem.
     Neboť stát nepředstavuje obsah, nýbrž formu. Kulturní velikost národa není měřítkem kvality státu, ve kterém národ žije. Je pochopitelné, že obraz vysoce nadaného národa je hodnotnější, než obraz černošského kmene; přesto může být, z hlediska plnění účelu, státní organismus prvého horší než v případě černochů. I ten nejlepší stát a nejlepší státní forma nejsou s to uvolnit z národa schopnosti, které tam prostě nejsou; špatný stát je naproti tomu schopen prostřednictvím povoleného nebo podporovaného ničení rasových nositelů kultury původně existující schopnosti nechat odumřít.
     Úsudek o kvalitě státu musí být určován především relativní prospěšností, kterou má pro určitou národní pospolitost, nikoliv však významem, jež státu připadá ve světě. Pokud se hovoří o vyšším poslání státu, nesmí se zapomínat, že vyšší poslání spočívá především v národní pospolitosti, které stát musí umožňovat svobodný rozvoj, a to organizační silou své existence.
     Pokud si tedy klademe otázku, jak má vypadat stát, jaký my Němci potřebujeme, musíme si nejprve ujasnit, co má tento stát pro lidi vytvářet a jakému účelu má sloužit.
     Naše německá národní pospolitost již nespočívá bohužel na jednotném rasovém základě. Ani proces splynutí různých prapůvodních součástí nepokročil dosud tak daleko, aby bylo možné mluvit nově vzniklé rase. Naopak: otrávení krve, které postihlo náš národní organismus - zejména od třicetileté války - vedlo nejenom k rozloženi naší krve, nýbrž i k rozložení naší duše. Otevřené hranice naší vlasti, stýkání se s cizími, negermánskými organismy v těchto příhraničních oblastech, ale především silný příliv cizí krve do vnitra Říše, neponechávaly ve svém neustálém pokračování žádný čas pro absolutní splynutí.
     Nevznikla řádná nová rasa, nýbrž rasové části existují vedle sebe a výsledek je ten, že zejména v kritických okamžicích, kdy se stádo shlukuje dohromady, rozbíhá se německý národ do všech světových stran. Základní rasové elementy jsou různě rozloženy nejenom podle oblastí, nýbrž i v jednotlivostech v rámci jedné oblasti. Kromě nordické rasy je tu rasa ostická, vedle ní dinárská, vedle obou vestická a mezi tím vším směsice. Na jedné straně je to velká nevýhoda: německému národu schází onen jistý stádní instinkt, jež je založen jednotnou krví a který zejména v momentech ohrožení chrání národy před zánikem tím, že u těchto národů ihned odstraňuje malé vnitřní rozdíly a tyto pak vystoupí v semknutosti jednotného stáda proti společnému nepříteli. V koexistenci našich základních rasových prvků rozličného druhu, jež zůstaly nesmíšeny, se zakládá to, čemu říkáme přemrštěný individualismus. V dobách míru může často dobře posloužit, celkem vzato nás však připravil o vládu nad světem. Kdyby měl německý národ ve svém dějinném vývoji onoho ducha stádní jednoty, který, prospěl jiným národům, byla by dnes německá Říše vládkyní celé zeměkoule. Světové dějiny by se ubíraly jiným směrem a nikdo nemůže rozhodně tvrdit, že by se touto cestou nedosáhlo toho, co si doufají dnes četní zaslepení pacifisté vyprosit nářkem a kvílením: mír zaručený nikoliv palmovou ratolesti slzících pacifistických plaček, nýbrž zajištěný mečem národa pánů, který dobyl svět, aby jej zasvětil do služeb vyšší kultury.
     Skutečnost neexistence pokrevně jednotné národní pospolitosti nám přinesla nevýslovné utrpení. Mnoha malým německým vladařům darovala jejich rezidence, německému národu však odňala právo panského národa.
     Také dnes ještě trpí náš národ touto vnitřní rozervanosti; avšak to, co nám v minulosti a přítomnosti přinášelo neštěstí, může být pro nás v budoucnu požehnáním. Neboť jakkoliv škodlivé bylo na jedné straně to, že nedošlo beze zbytku ke smíšení všech našich původních rasových složek a tím bylo znemožněno vytvoření jednotného národního organismu, bylo na druhé straně štěstí, neboť tím zůstala alespoň část naší nejlepší krve zachována a nepodlehla rasovému poklesu.
     Jistě by za předpokladu bezezbytkového smíšeni našich prapůvodních rasových elementů vznikl uzavřený národní organismus, který by obsahoval, jak dokazuje každé křížení ras, nižší kulturotvornou schopnost, než jakou měly nejvyšší prapůvodní části. Že nedošlo k bezezbytkovému smíšení je také požehnáním: dodnes máme ve svém národním organismu mnoho nordicko-germánských lidí, které můžeme považovat za nejcennější poklad pro naši budoucnost. V temných dobách neznalosti veškerých rasových zákonů, kdy se projevovalo hodnocení člověka jako každého jiného, chyběla. Jasná představa o různých hodnotách jednotlivých prapůvodních elementů. Dnes víme, že bezezbytkové promícháni částí našeho národního organismu by nám v důsledku takto vzniklé jednotnosti snad i propůjčila vnější moc, nejvyšší cíl lidstva by však byl nedosažitelný, poněvadž jediný nositel, jehož osud vyvolil k tomuto cíli, by byl zanikl v rasové kaši jednotného národa.
     Kdo hovoří o poslání německého národa na tomto světě, musí vědět, že může spočívat pouze ve vytvořeni takového státu, který vidí svůj nejvyšší úkol v zachování a podporování neporušených nejušlechtilejších části naší národní pospolitosti a tím i celého lidstva.
     Tím poprvé dostává stát velký vnitřní cíl. V porovnání se směšnými slovy o zajištění klidu a pořádku za účelem poklidného vzájemného okrádání se jeví úkol zachování a podporování nejvyššího lidství, darovaného dobrotivosti všemohoucího, jako skutečné poslání. Z mrtvého mechanismu, který si samoúčelně nárokuje své bytí, musí být zformován živý organismus s výhradním účelem: sloužit vyšší ideji.
     Německá Říše má jako stát pojmout všechny Němce a splnit tak nejen úkol, aby nejcennější rasové prvky národy byly shromážděny a zachovány, nýbrž aby také pomalu a jistě byly tyto prvky přivedeny k rozhodujícímu a vládnoucímu postavení.
     Tím nastupuje na místo dosavadního, v podstatě strnulého stavu, perioda boje. Avšak jako vždy a ve všem na tomto světě bude i tady platit, že "kdo stojí, ten rezaví" a také, že boj spočívá v útoku.Přitom čím vyšší je cíl boje, který se před námi vznáší, a čím nižší je okamžité pochopení široké masy, tím větší jsou, jak nás učí dějiny, úspěchy a jejich význam, je-li cíl správně definován a boj veden s neochvějnou vytrvalosti.
     Pro mnohé naše dnešní úřednické vůdce státu může být více uspokojivé působit ve smyslu zachování současného stavu, než bojovat za lepši budoucí stav. Budou chápat mnohem lépe stát jako mechanismus, který je zde prostě proto, aby sám sebe udržoval při životě, stejně jako jejich život "patří státu" - jak to s oblibou tvrdí. Jako kdyby něco, co vyšlo z národní pospolitosti, mohlo logicky sloužit něčemu jinému, než národní pospolitosti, nebo jako by člověk mohl působit pro něco jiného, než opět pro lidstvo. Jak již bylo řečeno, je mnohem snazší považovat státní autoritu za pouhý formální mechanismus jedné organizace, než za suverénní ztělesněni pudu sebezáchovy národní pospolitosti na tomto světě.
     Neboť v tomto případě je pro tyto chudé duchem stát jako státní autorita účelem sám o sobě, avšak jinak viděno je to mocná zbraň ve službách věčného boje o bytí, zbraň, před níž se musí každý sklonit, poněvadž není formálně mechanistická, nýbrž je výrazem společné vůle k zachování života.
     Proto také najdeme v boji za naše nové pojetí, jež zcela odpovídá prapůvodnímu smyslu věcí, jen málo spolubojovníků z takové společnosti, která je zastaralá nikoliv pouze fyzicky, a1e bohužel až příliš často i duševně. Jenom výjimky - starci mladí srdcem a s jasnou myslí k nám přijdou z oněch vrstev, nikdy však ti, kteří vidi v zachování daného stavu smysl svého života.
     Proti nám stojí nekonečné množství těch, jež jsou méně zlomyslně špatní, avšak jsou líní myslet a tudíž lhostejní a ze všeho nejvíc ti, kteří mají na zachováni současného stavu zájem. Avšak právě v této zdánlivé beznadějnosti našeho obrovského zápasu spočívá velikost našeho úkolu a zdůvodněná možnost úspěchu. Výzva k boji, který malé duchy buďto zastraší anebo je nechá klesnout na mysli, bude signálem k shromáždění skutečných bojovníků. Každému musí být jasné: Když se v rámci národa soustředí určitá suma nejvyšší energie a činorodosti na jeden cíl a je definitivně odňata setrvačnosti širokých mas, stává se těchto několik procent pánem celkového počtu. Světové dějiny jsou vytvářeny menšinami, jestliže je v menšině počtem ztělesněna většina vůle a rozhodnosti.
     Co dnes mnohým připadá jako znesnadňující faktor, je ve skutečností předpokladem našeho vítězství. Neboť právě ve velikosti a nesnadnosti našeho úkolu spočívá pravděpodobnost, že se k boji dostaví jenom ti nejlepší bojovníci. V tomto výběru nejlepších spočívá záruka úspěchu.
     Všeobecně provádí sama příroda v otázce rasové čistoty pozemských bytostí určitá korigující rozhodnutí. Bastardy příliš nemiluje. Zejména první produkty těchto křížení, například v třetím, čtvrtém, pátém stupni, musí trpět. Nejen že je jim odejmut význam původní nejvyšší části křížení, ale v důsledku nedostatečné čistoty krve jim schází vůle a rozhodnost k životu vůbec. Ve všech kritických momentech, kdy rasově jednotná bytost činí správná, jednotná rozhodnutí, je rasově rozvrácený jedinec nejistý nebo činí polovičatá opatření. Celkově to znamená nejenom určitou méněcennost rasově rozvrácených vůči rasově jednotným, ale v praxi také možnost rychlejšího zániku. V nesčetných případech, kdy rasa odolává, se bastard hroutí. V tom je vidět korektura přírody. Tato však jde často ještě dál. Omezuje možnost dalšího rozmnožování tím, že znemožňuje plodnost v pokročilém stupni křížení, čímž tito jedinci vymírají.
     Například dojede-li v určité rase ke spojeni jednotlivého subjektu se subjektem rasově nižším, výsledkem by byl především pokles úrovně sám o sobě; dále potom oslabení potomstva vzhledem k rasově nesmíšenému okolí. Při úplném znemožnění dodání krve vyšší rasy by v případě trvalého vzájemného křížení by tito bastardi buďto vymřeli v důsledku své přírodou moudře snížené odolnosti, anebo by v průběhu mnoha tisíciletí vytvořili nové smíšení, u kterého by prapůvodní elementy, následkem tisíceronásobného křížení beze zbytku smíšeny, již nebyly rozpoznatelné. Vytvořila by se tím nová národní pospolitost s určitou stádní odolností, jež by však měla podstatně nižší duchovně kulturní význam vzhledem k vyšší rase, která působila při prvním křížení. Avšak i v tomto druhém případě by ve vzájemném boji o bytí tento smíšený produkt podlehl výše postavenému rasově čistému protivníkovi. Veškerá stádní, v průběhu tisíce let vytvořená vnitřní semknutost tohoto nového národního organismu by v důsledku všeobecného poklesu rasové úrovně a tím podmíněného snížení duchovni elasticity a tvůrčích schopností nedostačovala k vítěznému boji se stejně semknutou, avšak duševně a kulturně nadřazenou rasou.
     Lze tedy konstatovat: Každé rasové křížení vede dříve nebo později k zániku produktu smíšení, pokud zde existuje výše postavená část tohoto křížení ve své čisté rasové jednotnosti.
     V tom spočívá jistý, i když pomalý přirozený regenerační proces, který pozvolna odstraňuje otravu rasy, pokud ještě existuje základní kmen rasově čistých elementů a nedochází k žádné další bastardaci. Takový proces může sám od sebe začít u tvorů se silným rasovým instinktem, kteří v důsledku zvláštních okolností nebo pod nějakým zvláštním tlakem vybočili z mezí normálního rasově čistého množení..
     Nebezpečí pro produkt smíšení zmizí teprve v okamžiku bastardace posledních, výše postavených rasově čistých lidi.
     Jakmile tato tísňová situace skončí, bude ta část, která zůstala rasově čistá, ihned usilovat o pářeni mezi sobě rovnými a další míšení bude zastaveno. Výsledky bastardace ustoupí samočinně do pozadí, ledaže se jejich počet již natolik rozmnožil, že by vážný odpor těch, kteří zůstali rasově čistí, nepřicházel v úvahu.
     Avšak člověk, který ztratil instinkt a nerozpoznává povinnost, kterou mu příroda uložila, nemůže obecně doufat na tuto korekturu ze strany přírody tak dlouho, pokud nenahradí svůj ztracený instinkt jasným poznáním; na tomto potom záleží žádoucí satisfakční činnost. Existuje však velké nebezpečí, že člověk jednou zaslepený bude stále více porušovat rasové meze, až posléze ztratí poslední zbytek své lepší části. Potom vskutku nezůstane nic jiného než jedna rozbředlá lidská kaše, jíž považují dnešní famózní mentoři za ideál, která by však z tohoto světa všechny ideály vbrzku vypudila. Samozřejmě: mohlo by tak být vytvořeno velké stádo, stádní zvíře může být namícháno, ale člověk jako nositel kultury nebo lépe jako zakladatel a tvůrce kultury nevznikne z takového smíšení nikdy. Poslání lidstva by mohlo být považováno za ukončené.
     Kdo si nepřeje, aby se svět ubíral k tomuto stavu, musí si osvojit názor, že je úkolem především germánských států postarat se o to, aby zásadně nedocházelo k další bastardaci. Generace dnešních slabochů spustí samozřejmě proti tomuto záměru ihned pokřik, bude naříkat a stěžovat si na zasahování do nejsvětějších lidských práv.
     Ne, existuje pouze jedno nějsvětější lidské právo a toto právo je současně nejsvětějším závazkem: pečovat o to, aby krev zůstala zachována čistá a prostřednictvím zachování nejlepšího lidství umožnila vznešený vývoj těchto bytosti.
     Národní stát pozvedne především rodinu z úrovně trvalého rasového znetvoření a dá ji posvěcení takové instituce, která je povolána k tomu, aby plodila tvory podobné Bohu a nikoliv znetvořeniny mezi člověkem a opicí.
     Protest z takzvaných humánních důvodů je nevhodný zejména v dnešní době, která na jedné straně dává možnost rozmnožování každému degenerovanému jedinci, což těmto produktům samotným i jejich současníkům přináší nevýslovné utrpení, zatímco na druhé straně v každé drogerii a dokonce i pouličními prodejci jsou nabízeny zdravým rodičům prostředky proti početí.
     V tomto dnešním státě klidu a pořádku, jak říkají jeho zastánci z kruhů statečného měšťácko-nacionálního světa, je zabránění schopnosti početí u syfilitiků, nemocných tuberkulózou, dědičně zatížených mrzáků a kreténů zločinem, zatímco praktické zabraňování početí u milionů těch nejlepších není považováno za špatné a neodporuje dobrým mravům této pokrytecké společnosti. Odpovídá to krátkozraké myšlenkové lenosti. Neboť jinak by bylo nutné se zamyslet alespoň nad tím, jak zajistit předpoklady pro výživu a zachování těch, kteří jako zdraví nositelé naší národní pospolitosti budou sloužit stejnému úkolu zachování budoucího pokolení.
     Jak nekonečně neideální a nevznešený je celý tento systém! Nestará se o to, aby vypěstoval pro budoucnost to nejlepší, nýbrž nechává věcem naprosto volný průběh. Také naše církve se prohřešuji proti podobě Pána, jehož význam zdůrazňuji nejvíce ony samy,
     což však odpovídá dnešnímu obecnému trendu, že se sice hovoří o duchu, avšak jeho nositele, člověka, nechává tento systém zdegenerovat k proletářství. Potom se s udiveným obličejem žasne nad tím, že křesťanská víra v naší zemi upadá, diví se "neznabožství" těchto tělesně znetvořených a tím i duševně postižených ubožáků.
     Zatímco naše evropské národy upadají do stavu tělesného a morálního malomocenství, putuje zbožný misionář do centrální Afriky a káže negrům, až tam naše "vyšší kultura" nadělá ze zdravých, i když primitivních a níže postavených kmenů také kmen bastardů.
     Lépe by odpovídalo smyslu toho nejvznešenějšího na tomto světě, kdyby obě naše křesťanské církve namísto obtěžování negrů misionářstvím, jež si tito ani nepřejí, ani mu nerozumějí, poučili po dobrém, ale se vší vážností naše evropské lidstvo v tom smyslu, že je bohulibým skutkem ujmout se zdravého, chudého sirotka a být mu otcem a matkou, než aby přivedli na svět nemocné dítě, které přináší sobě i svému okolí jenom zármutek a utrpení.
     To, co v této oblasti je dnes ze všech stran zanedbáváno, bude muset národní stát napravit. Do centra obecného dění postaví rasu. Bude se starat o její čistotu. Ditě prohlásí za nejdrahocennější statek národa. Musí se postarat o to, aby plodil děti pouze ten, kdo je zdravý; je pouze jedna hanba - přes vlastni nemoci a nedostatky přivádět děti na svět,
     a nejvyšší čest - zřeknout se toho. Naopak však nesmí upírat státu zdravé děti. Stát musí vystupovat jako garant tisícileté budoucnosti, nesklání se před přáním a egoismem jednotlivce. Do služeb uvedených poznatků musí dát nejmodernější lékařské prostředky.
     Všechno, co je nějak viditelně nemocné a dědičně zatížené a tím dále zatěžující, musí stát prohlásit za neschopné plození a toto také prakticky prosadit. Naopak se musí postarat o to, aby plodnost zdravé ženy nebyla nijak omezována špatným finančním hospodařením státních úřadů, aby se pro rodiče, pro které jsou děti požehnáním, rodičovství nestávalo prokletím. Stát musí skoncovat s prohnilou, ba zločineckou lhostejností, s niž dnes pojednává sociální předpoklady rodin s více dětmi a namísto toho se musí stát nejvyšší záštitou tohoto nejdrahocennějšího požehnáni národa.
     Kdo není tělesně a duševně zdráv a rodičovství hoden, nesmi své tělo zvěčnit v těle dítěte. Národní stát musí v tomto směru vyvinout nesmírnou vzdělávací práci. Ta se však bude jevit jako veliký počin, jako se dnes jeví vítězné války naši měšťanské epochy. Stát musí výchovou poučit jednotlivce v tom smyslu, že být nemocný a slabý není hanbou, nýbrž politováníhodným neštěstím, že je však zločinem a tedy současně i hanbou toto neštěstí vlastním egoismem zbavit cti tím, že je přenese na nevinnou bytost; že však naproti tomu svědčí o nejvyšší šlechetnosti a obdivuhodné lidskosti, když nevinný nemocný se zřekne nároku na vlastni dítě a svou lásku a něhu věnuje neznámé, chudé mladé ratolesti svého národa, která svým zdravím dává naději, že se stane silným článkem silného společenství. Stát musí v rámci této výchovné práce poskytovat také duchovní doplnění své praktické činnosti. Musí v tomto směru jednat bez ohledu na porozumění či neporozumění, na vzdělání či nevzdělání.Pouhých šest set let trvající zabránění možnosti početí tělesně degenerovaných a duševně chorých by lidstvo osvobodilo od nesmírného neštěstí, ale přispělo by také k jeho ozdravení tak, že to dnes sotva můžeme pochopit. Bude-li uskutečněna vědomá, plánovitá podpora plodnosti nejzdravějších nositelů národní pospolitosti, výsledkem bude rasa, která - přinejmenším - odstraní zárodky našeho nynějšího tělesného a duchovního úpadku.
     Neboť jakmile se národ a stát vydají touto cestou, bude se pozornost automaticky soustřeďovat na podporu rasově nejhodnotnějšího jádra národa a jeho plodnosti, aby posléze celé národní společenství mělo podíl na tomto požehnání. Tato cesta spočívá v tom, že stát neponechá osídlení nově získaných území náhodě, ale podřídí je zvláštním normám. Za tímto účelem zřízené rasové komise budou vystavovat jednotlivcům osídlovací atesty, které budou vázány na jejich předem stanovenou rasovou čistotu. Tak budou moci být pozvolna zakládány okrajové kolonie, jejichž obyvatelé budou výhradně nositeli nejvyšší rasové čistoty a nejvyšších rasových schopností. Ti představují drahocenný celonárodní poklad, jehož růst musí každého jednotlivého soukmenovce naplňovat radostnou jistotou, neboť v nich spočívá klíč k poslednímu velkému budoucímu vývoji vlastního národa a celého lidstva.
     Národnímu světovému názoru se musí podařit nastolit vznešený věk, kdy se lidé nestarají prvořadě o zušlechťováni psů, koní a koček, nýbrž především o povznesení lidstva samého, věk, kdy se jeden na základě poznáni něčeho mlčky zříká, a druhý se radostně obětuje a dává.
     Že to možné je, nelze popřít ve světě, na kterém se statisíce a statisíce lidí dobrovolně zavazují k celibátu a nejsou přitom vázáni ničím jiným než církevním přikázáním. Nemělo by být možné stejné zřeknutí se toho samého, když na místo přikázáni vstoupí napomenutí, že je třeba skoncovat s dědičným hříchem pokračujícího znečišťování rasy a všemohoucímu stvořiteli dát takovou bytost, jakou sám stvořil?
     Samozřejmě, že ubohá armáda našich dnešních šosáků tomu nikdy neporozumí. Budou se tomu smát nebo krčit nad tím vším rameny a přitom sténat jejich věčnou výmluvu:
     "To by bylo samo o sobě docela pěkné, ale není to přece možné realizovat!"
     S vámi se to opravdu nedá realizovat, váš svět se k tomu nehodí! Vy máte jenom jedinou starost - váš osobní život a máte jediného Boha - vaše peníze! Avšak my se neobracíme na vás, obracíme se na velkou armádu těch, kteří jsou příliš chudí, než aby pro ně znamenal jejich osobní život největší štěstí na světě, na ty, kteří nestojí v přízni u vládců nad jejich bytím, kteří však věří na jiná božstva. Především se obracíme na mocnou armádu naší německé mládeže. Vyrůstá do nové doby a to, co lenost a lhostejnost jejich otců zavinila, je přinutí k boji. Německá mládež bude v budoucnu buďto stavitelem nového národního státu, nebo jako poslední svědek zažije úplné zhroucení a konec měšťáckého světa.
     Neboť jestliže jedna generace trpí pod chybami, které si uvědomuje a dokonce i přiznává, aby se poté přesto, jak se to dnes děje v našem měšťáckém světě, spokojila s levným prohlášením, že se proti tomu nedá nic dělat - taková společnost je odsouzena k zániku.
     Charakteristické na našem měšťáckém světě je právě to, že se už ani vůbec nesnaží nedostatky a neduhy nějak zapírat. Musí přiznávat, že mnohé je prohnilé a špatné, ale nemá sílu k rozhodnutí postavit se proti špatnostem, energicky semknout síly šedesáti či sedmdesátimiliónového národa a zažehnat nebezpečí. Naopak: pokud se tak stane jinde, dělají se o tom hloupé poznámky a pokouší se alespoň na dálku dokázat teoretickou nemožnost dotyčného postupu a úspěch prohlásit za nemožný. Například když celý jeden kontinent vyhlásí konečně boj jedu alkoholu a snaží se národ osvobodit ze zajetí této strašlivé neřesti, nemá pro to náš evropský měšťácký svět pražádné pochopeni, jenom nic neříkající poznámky, potřásání hlavou, a shledává to směšné, což je zejména pikantní u naší směšné společnosti. Když se však nedá nic dělat a někde na světě se vyhlásí boj vznešenému a nedotknutelnému nepořádku, a to dokonce s úspěchem, potom musí být alespoň tento úspěch zpochybněn a relativizován, přičemž se vytáhnou hlediska měšťácké morálky do boje proti úsilí, které chce skoncovat s něčím velmi nemorálním.
     Ne, o tom bychom si neměli dělat iluze: naše současné měšťanstvo se stalo pro každý vznešený úkol bezcenným, prostě proto, že není kvalitní a je příliš špatné. A ono je příliš špatné: méně z chtěné špatnosti, avšak o to více z neuvěřitelné netečnosti a všeho, co z ní pramení. Proto nejsou také ony politické kluby, které se prezentují pod souhrnným názvem "občanské strany", již dlouho ničím jiným než zájmovým společenstvím určitých profesních skupin a stavovských tříd a jejich vznešeným úkolem je nejlepší možné egoistické zastupování zájmů. Že takový politizující "buržoazní" cech se hodí ke všemu lépe než k boji, je samozřejmé. Zejména však, když protistrana nesestává z opatrnických ustrašenců, nýbrž z proletářských mas, které jsou do krajnosti zpracovány propagandou a odhodlány jít až do konce.
     Jestliže považujeme za prvotní úkol státu službu pro blaho národní pospolitosti ve smyslu zachování, pečování a rozvoje nejlepších rasových elementů, je přirozené, že se tato péče nemůže omezit jenom na narození nového mladého rasového soukmenovce, nýbrž že musí z mladé ratolesti vychovat hodnotného člena pro pozdější další množení.
     A stejně jako všeobecně spočívá předpoklad duchovní výkonnosti v rasové kvalitě daného lidského materiálu, tak musí být v jednotlivostech při výchově dáván důraz především na tělesné zdraví, neboť celkově vzato zdravý, silný duch se nachází pouze ve zdravém a silném těle. Skutečnost, že géniové jsou někdy tělesně méně vyvinutí a někdy dokonce i nemocní, tomu neodporuje. Neboť zde se jedná o výjimky, které - jako všude jinde - potvrzují pravidlo.
     Jestliže však národ ve své mase bude sestává z tělesných regenerátů, sotva se z takového bahna pozvedne skutečně velký duch. Jeho působení v takovém prostředí nebude zcela jistě úspěšné. Pokleslá masa by mu buďto vůbec nerozuměla, nebo by byla její vůle natolik osláblá, že by nemohla a ani nechtěla sledovat výškový let takového orla.
     Národní stát se na základě tohoto poznáni svou celkovou teorii výchovy neorientuje v prvé řadě na mechanicky osvojené vědomosti, nýbrž na vypěstěni tělesného zdraví. Teprve v druhé řadě dojde na vzdělávání duchovních schopnosti. Zde však v prvé řadě jde o vývoj charakteru, zejména podpora schopnosti rozhodováni a pevné vůle ve spojeni s výchovou k odpovědnosti, a teprve naposledy vědecké vzdělávání.
     Národní stát přitom musí vycházet z předpokladu, že vědecky i méně vzdělaný, ale tělesně zdravý člověk s dobrým, pevným charakterem, pevnou vůlí a rozhodností, je pro národní společenství hodnotnější než duchaplný slaboch. Národ učenců, je-li tělesně zchátralý a slabošsky nerozhodný, nedobude nebes a neobhájí ani své bytí na této zemi. V těžkém osudovém boji podléhá nikoliv ten, kdo toho méně ví, nýbrž ten, kdo ze svého vědění vyvodí nejslabší důsledky a nejhůře je převede v činy. Také zde musí existovat určitá harmonie.
     Zkažené tělo se nestane zářícím duchem ani v nejmenším více estetickým. Žádný velmi vyvinutý duch by neměl opodstatnění, kdyby jeho nositel byl tělesně zanedbaný, zmrzačený, charakterově špatný subjekt. Co dělá řecký ideál nesmrtelným, to je jeho zázračné spojení nejnádhernější tělesné krásy se zářným duchem a vznešenou duší.
     Platí-li Moltkeho výrok, že "štěstí má trvale jenom schopný", platí jistě také pro vztah mezi tělem a duchem: také duch bude, pokud je zdravý, zpravidla natrvalo bydlet pouze ve zdravém těle.
     Tělesné otužování není tudíž v národním státě věcí jednotlivce, ani záležitostí, které se týká v prvé řadě rodičů a teprve v druhé nebo třetí řadě zajímá veřejnost, nýbrž podporou sebezachování národní pospolitosti, zastupované státem. Stát, co se týká čistě vědeckého vzdělávání, zasahuje již dnes do práva na sebeurčeni jednotlivce a vůči němu zastupuje právo společenství tím, že bez ohledu na souhlas či nesouhlas rodičů podrobí dítě povinné školní docházce. Budoucí národní stát musí ještě více prosadit svou autoritu vzhledem k neznalosti nebo nepochopení jednotlivce v otázce zachování národního společenství. Svoji vzdělávací práci musí zaměřit tak, aby mladá těla již v ranném dětství byla účelu dpovídajícím způsobem vzdělávána a nutně zocelena pro pozdější život. Musí se postarat především o to, aby nevyrůstaly generace peciválů.
     Tato pečovatelské a vzdělávací práce musí začít už u mladých matek. Stejně jako bylo možné v průběhu desetileté pečlivé práce dosáhnout neinfekční čistoty při porodu a horečku omladnic omezit na několik málo případů, stejně tak musí být a bude možné prostřednictvím důkladného vzdělání zdravotních sester a matek samotných již v prvních letech dítěte zaručit takovou péči, která bude perfektním základem a východiskem pro další vývoj.
     Škola jako taková musí v národním státě věnovat neskonale víc času tělesnému utužování. Nejde o to, zatěžovat mladé mozky balastem, z nějž si zpravidla zapamatují pouze nepatrný zlomek, přičemž v paměti uvíznou většinou namísto podstatného vedlejší věci,
     neboť mladý lidský mozek není schopen správně roztřídit množství podávané látky. Jestliže dnes, dokonce i na středních školách, se tělocviku věnují necelé dvě hodiny a nepovinná účast je zcela na libovůli jednotlivce, je to ve srovnání s čistě duchovním vzděláváním velký nepoměr. Nesmí uběhnout jediný den, kdy by mladý člověk neměl alespoň dopoledne a večer, pokaždé jednu hodinu, tělesnou výchovu a to ve všech druzích sportu a tělesného cvičení. Přitom nesmí být zapomenut zejména jeden sport, který v očích právě mnoha "národovců" platí za surový a nedůstojný: box. Je neuvěřitelné, jak špatné mínění je o tomto sportu rozšířeno ve "vzdělaných" kruzích. Že se mladý člověk učí šermovat je považováno za samozřejmé a počestné, avšak box má být surový. Proč? Žádný jiný sport nepodporuje v takové míře útočného ducha jako box, který vyžaduje bleskové rozhodováni a reakce, a vychovává tělo k ocelové pružnosti. Není o nic surovější, když dva mladí lidé své rozdílné názory vyřeší šermem pěstí, než když tak činí kusem vybroušeného železa. Není také nevznešené, když se napadený ubrání útočníkovi pěstmi, místo aby utekl a volal strážníka. Především však se má mladý a zdravý chlapec také naučit přijímat a snášet rány. V očích našich duchovních bojovníků se to bude jevit samozřejmě jako surové. Avšak není úkolem národního státu vypěstovat kolonie mírumilovných estétů a tělesných degenerátů. Lidský ideál nespočívá v počestném maloměšťáctví nebo v cudnosti starých panen, nýbrž v vzdorovitém ztělesněni mužské síly a v ženách, které přivádějí na svět muže.
     Sport tedy není jen od toho, aby jednotlivce vychovával k síle, obratnosti a odvaze, ale aby ho i zoceloval a učil snášet nepohodu.
     Kdyby nebyla celá naše duchovní vyšší vrstva vychována výhradně v urozených slušných učeních a namísto toho se průběžně učila boxovat, nebyla by německá revoluce pasáků, dezertérů a podobného neřádstva nikdy možná; Neboť to, co jim umožnilo úspěch, nebyla chladná a odvážná činorodost revolucionářů, nýbrž zbabělá, ubohá nerozhodnost těch, kteří vedli stát a byli za něj zodpovědní. Celé naše duchovni vedení bylo vzděláno víc "duchovně" a tím muselo být bezmocné v okamžiku, kdy se na opačné straně namísto duchovních zbraní dostalo ke slovu páčidlo. To všechno bylo možné jen proto, že zejména naše vyšší školní vzdělání zásadně nevychovává muže, ale úředníky, inženýry, techniky, chemiky, juristy, literáty a aby tato duchovnost nevymřela, profesory.
     Určitě se vzděláním nestane ze zásadně zbabělého člověka odvážlivec, ale stejně tak jistě nebude odvážný člověk ochromen v rozvoji svých vlastností, je-li v důsledku nedostatku vzdělání v tělesné sile a obratnosti vzhledem k jinému apriori slabší. Nakolik podporuje vědomí tělesných schopností vlastní pocit odvahy a probouzí útočného ducha lze nejlépe ověřit na armádě. Také tam neexistovali pouze hrdinové, nýbrž i široký průměr. Ale dobrý výcvik německého vojáka již v mírových dobách naočkoval tomuto obrovskému organismu sugestivní víru ve vlastní převahu v takovém rozsahu, jaký naši nepřátele nepovažovali za možný. Neboť to, co v letních a podzimních měsících roku 1914 postupující německá armáda předvedla na nesmrtelném útočném duchu a útočné odvaze, bylo výsledkem neúnavného výcviku, který v předlouhých mírových letech z často fyzicky slabších jedinců vydoloval neuvěřitelné výkony a vychoval v nich sebedůvěru, jež nezanikla ani v hrůzách největších bitev.
     Právě náš německý národ, který je dnes zhroucený a leží vystaven kopancům okolního světa, potřebuje onu sugestivní sílu, spočívající v sebedůvěře. Tato sebedůvěra však musí být pěstována u mladého soukmenovce již od dětství. K tomu musí být zaměřena jeho celková výchova a vzdělávání, aby mu dala přesvědčeni, že je rozhodně nadřazen jiným. Ve své tělesné síle a obratnosti musí znovu získat viru v nepřemožitelnost celé své národní pospolitosti. Neboť to, co vedlo kdysi německou armádu k vítězství, byla suma důvěry, kterou měl každý jednotlivec k sobě samému a všichni dohromady ke svému vedení. Co německý národ opět pozvedne, to je přesvědčení o možnosti znovuzískáni svobody. Toto přesvědčení však může být pouze výsledkem stejného cítění milionů lidí.
     Ani zde bychom neměli být na omylu: zhroucení našeho národa bylo příšerné a stejně nesmírné bude muset být úsilí k tomu, aby jednoho dne tento stav skončil. Trpce se mýlí ten, kdo věří, že náš národ načerpá z našeho nynějšího měšťáckého výchovného působení ke klidu a pořádku sílu k tomu, aby jednoho dne prolomil dnešní světový řád, který znamená náš zánik, a hodí do obličeje našich nepřátel své otrocké řetězy. Pouze nadmírou silné národní vůle, žízní po svobodě a nejvyšší náruživostí bude opět vyrovnáno to, co nám kdy chybělo.
     Také oděv naší mládeže má být přizpůsoben tomuto účelu. Je to k pláči vidět, jak také naše mládež podléhá bláznivé módě, která obrací smysl výroku "šaty dělají člověka" do zhoubného opaku.
     Právě u mládeže musí oděv také sloužit výchově. Mladý chlapec, který v létě běhá v dlouhých kalhotách, zahalený až ke krku, ztrácí již svým oděvem podnětný prostředek k tělesnému utužování. Neboť i ctižádost a řekněme klidně ješitnost musí být zahrnuty do výchovného procesu. Nikoliv ješitnost na krásný oděv, který si každý nemůže koupit, nýbrž ješitnost na krásné, dobře zformované tělo, přičemž každý může napomáhat při jeho vytváření.
     Také pro pozdější dobu je to účelné. Dívka má poznat svého rytíře. Kdyby dnes tělesná krása nebyla zcela zatlačena do pozadí našimi nedbalými módními bytostmi, nebylo by možné svádění statisíců dívek křivonohými, odpornými židovskými mladíky. Také to je v zájmu, národa, že se vzájemné najdou nejkrásnější těla a pomohou národní pospolitosti propůjčit novou krásu.
     Dnes by to bylo ostatně velmi nutné, Neboť chybí vojenská výchova a tím jediné zařízení, které v mírové době alespoň částečně dohání to, co bylo jinou výchovou zanedbáno. Ale i tam nespočíval úspěch pouze ve výcviku jednotlivce, nýbrž ve vlivu, jímž působil na poměr obou pohlaví. Mladá dívka dávala přednost vojákovi před nevojákem.
     Národní stát nebude provádět dozor nad tělesným utužováním pouze během oficiálních školních let, i potom se musí o tyto věci starat tak dlouho, dokud se mladý člověk nachází v tělesném vývoji, aby tento vývoj využil ke svému požehnání. Je nesmysl domnívat se, že po skončení školní docházky končí právo státu dohlížet na své mladé občany a začíná nanovo teprve v době jejich vojenské služby. Toto právo je povinnost, která existuje nepřetržitě. Dnešní stát, který nemá zájem na zdravých lidech, tuto povinnost zločinným způsobem zanedbal. Nechává dnešní mládež zpustnout na ulicích a v bordelech, místo aby ji vzal na uzdu a tělesně ji dále vychovával, až jednoho dne vyroste zdravý muž a zdravá žena.
     Jakou formou povede stát tuto výchovu, může být dnes lhostejné, podstatné je to, že to dělá a hledá cesty, jež tomu prospívajf. Národní stát bude muset považovat za státní úkol jak duchovní, tak i tělesnou výchovu a tuto provádět ve státních zařízeních. Přitom může být tato výchova celkově orientována jako příprava na pozdější vojenskou službu. Armáda nebude muset mladého muže vzdělávat jako dosud v základních pojmech pořadové
     ho výcviku, nebude dostávat naprosté nováčky v dnešním smyslu, ale tělesně bezvadně připravené mladé muže, které promění ve vojáky.
     V národním státě nebude armáda učit jednotlivce chodit a stát, nýbrž bude představovat poslední a nejvyšší školu vlastenecké výchovy. Mladý rekrut obdrží v armádě nutný výcvik ve zbrani, což musí být přiznáno již staré armádě jako nejvyšší zásluha: v této škole se má mladík změnit v muže. A v této škole se nemá naučit jenom poslouchat, ale získat také předpoklady k pozdějšímu velení. Má se naučit mlčet nejen tehdy, když je právem kárán, ale je-li to třeba, strpět mlčky i křivdu.
     Upevněn vírou ve svou vlastní sílu, inspirován silou společně pociťovaného kolektivního ducha armády, má získat přesvědčení o nepřekonatelnosti svého národního společenství.
     Po ukončení vojenské služby mu budou vystaveny dva dokumenty: diplom státního občana jako právní listina, která mu nyní povoluje být veřejně činným, a zdravotní atest jako potvrzení o tělesném zdraví pro manželství.
     Analogicky k výchově chlapců povede národní stát ze stejných hledisek výchovu dívek. Také zde je třeba klást hlavní důraz především na tělesnou výchovu a teprve poté na podporování duševních a posléze duchovních hodnot. Cílem výchovy žen je připravenost na budoucí mateřství.
     Teprve v druhé řadě musí národní stát v každém směru podporovat utváření charakteru. Jistěže jsou podstatné charakterové vlastnosti vrozené každému jednotlivci: egoisticky založený člověk je a zůstane egoistou, stejně jako idealista vždycky bude v podstatě své bytosti idealistou. Avšak mezi těmito zjevně vyhraněnými charaktery se nacházejí miliony méně vyhraněných a kolísajících. Rozený zločinec je a zůstane zločincem, ale mnozí z těch, u nichž existují pouze nějaké zločinecké sklony, se mohou správnou výchovou stát hodnotnými členy národního společenství, zatímco naopak špatnou výchovou se z rozkolísaných charakterů mohou stát skutečně špatné elementy.
     Jak často se za války bědovalo nad tím, že náš národ umí tak málo mlčet! Jak těžké proto bylo utajit před nepřítelem i důležitá tajemství! Vyvstávala tedy otázka: co udělala před válkou německá výchova proto, aby pěstovala v jednotlivci mlčenlivost? Nebyl snad bohužel již ve škole preferován malý žalobníček před ostatními mlčenlivými spolužáky? Nebylo a není snad považováno udavačství za pozitivní "otevřenost", a mlčenlivost za negativní zarytost? Pokoušel se vůbec někdo prezentovat mlčenlivost jako hodnotnou mužskou ctnost? Nikoliv. Neboť z pohledu naší dnešní školní výchovy jsou to malichernosti. Avšak tyto maličkosti stojí stát nesčetné miliony na soudních výdajích, neboť 90 procent všech procesů za urážky na cti a podobně vznikají pouze z nedostatku mlčenlivosti. Nezodpovědně pronesené výroky jsou stejně tak lehkomyslně dál šířeny, naše národní hospodářství je poškozováno lehkomyslným vyzrazováním důležitých výrobních postupů a dokonce všechny tiché přípravy ohledně obrany země budou iluzorní, neboť lid se nenaučil mlčet a všechno se povídá dál. Avšak za války může tato užvaněnost vést až k ztrátě bitev a přispět tak k jejímu nešťastnému konci. Také zde musí platit "co se v mládí nenaučíš, to ve stáří neumíš". Patři k tomu i to, že například učitel nemá získávat informace o hloupých klukovinách podporováním donašečství. Mládež představuje stát sám o sobě, stojí vůči dospělým v jakési uzavřené solidaritě, což je samozřejmé. Vazba desetiletého chlapce na stejně starého je přirozená a větší, než k dospělým. Chlapec, který žaluje na svého kamaráda, se dopouští zrady a zaujímá tím postoj, který zhruba řečeno a zveličeno - odpovídá velezradě. Takového chlapce nelze považovat za "hodné a slušné" dítě, nýbrž za chlapce s méně hodnotnými charakterovými vlastnostmi. Pro učitele to může být pohodlné, posloužit si za účelem zvýšení své autority takovými nectnostmi, avšak do mladého srdce bude Tím zasazen zárodek určitého postoje, který se může později projevit velmi negativně. Víc než jednou vyrostl z malého žalobníčka velký padouch.
     To má být příklad pro mnohé jiné. Dnes je vědomé vyvíjení dobrých, šlechetných charakterových vlastnosti ve škole nulové. V budoucnu se tomu bude muset přikládat mnohem větší váha. Věrnost, obětavost a mlčenlivost jsou ctnosti, které velký národ nutně potřebuje a jejichž osvojení a podporování školou je důležitější, než mnohé z toho, co v současné době plní naše školní osnovy. Také odvykáni si plačtivých stížností, bolestínství apod. patří do této oblasti. Jestliže výchova zapomíná na to, aby již na děti působila v tom smyslu, že se také utrpení a nepohoda musí mlčky snášet, nelze se pak divit tomu, že později v kritických okamžicích, je-li například muž na frontě, slouží veškerý jeho poštovní styk s domovem jenom vzájemnému naříkání a stěžování. Kdyby naší mládeži bylo ve školách zprostředkováno o trochu méně vědomostí a více sebeovládáni, v letech 1915/1918 by se to velmi vyplatilo.
     Národní stát musí tedy ve své pedagogické práci klást velký důraz nejen na tělesnou výchovu, ale i na výchovu charakteru. Četné morální neduhy, které v sobě nosí náš dnešní národní organismus, by mohly být správně nasměrovanou výchovou když ne zcela odstraněny, tak rozhodně velmi zmírněny.
     Velmi důležité je pěstováni pevné vůle a rozhodnosti, jakož i výchova k přejímání odpovědnosti. Jestliže na vojně platila zásada, že jakýkoliv rozkaz je lepší než žádný rozkaz, musí to pro mládež znamenat především: jakákoliv odpověď je lepší než žádná odpověď. Ze strachu, že řeknu něco špatně, nedát vůbec žádnou odpověď, musí být ostudnější než nesprávná odpověď. Na tomto prostém základě je třeba vychovávat mládež k tomu, aby získala odvahu k činu.
     Často si všichni stěžovali, že v listopadu a prosinci 1918 selhala naprosto všechna místa, že počínaje císařem a konče posledním velitelem divize nenašel nikdo sílu k samostatnému rozhodnutí. Tato strašlivá skutečnost je varováním naší výchově, neboť v této hrozné katastrofě se obrovském měřítku projevilo to, co tu v malém měřítku bylo odjakživa. Je to nedostatek vůle a nikoliv nedostatek zbraní, jež nás dnes činí neschopnými jakéhokoliv vážného odporu. Je jím prostoupen cely náš národ, zabraňuje jakémukoliv rozhodnuti, se kterým je spojeno nějaké riziko, jako by velikost činu nespočívala právě v odvaze. Aniž by to tušil, nalezl jeden německý generál pro tento ubohý nedostatek vůle klasickou formuli: "Jednám pouze tehdy, mohu-li počítat s jedenapadesáti procenty pravděpodobnosti, že budu mít úspěch". V těchto "jedenapadesáti procentech" spočívá tragika německého zhroucení. Kdo vyžaduje od osudu nejprve záruku úspěchu, zříká se tím významu hrdinského činu. Neboť tento čin spočívá v tom, že se v přesvědčení o smrtelném nebezpečí jistého stavu podnikne krok, který může snad vést k úspěchu. Nemocný rakovinou, který si je jistý smrtí, si nevypočítává žádných jedenapadesát procent, aby se podrobil operaci. Ačkoli tato operace slibuje třeba jenom půlprocentní pravděpodobnost vyléčení, odvážný muž se ji podrobí, jinak už nemá co naříkat o svůj život.
     Epidemie dnešní zbabělé nerozhodnosti a absence vůle je však celkově vzato především výsledkem naši od základu chybné výchovy mládeže, jejíž katastrofální působení se projevilo v pozdějším životě, a která nakonec vrcholí v nedostatku občanské odvahy vedoucích státníků. Do stejné oblasti spadá také dnešní výrazná zbabělost před odpovědností. Také zde spočívá chyba již ve výchově, která pronikla do celého veřejného života a nesmrtelně vrcholí v parlamentní vládní instituci.
     Neboť již ve škole se klade bohužel větši důraz na "lítostné" přiznání a na "zkroušené" přislíbení nápravy malého hříšníka, než na odvážné, otevřené doznání. Toto se dokonce jeví mnohým dnešním národním vzdělavatelům jako viditelný příznak nepolepšitelnosti a mladému chlapci je neuvěřitelně zvěstováno, že skončí na šibenici, a to za vlastnosti, jež by měly neocenitelnou hodnotu, kdyby se staly společným majetkem celého národa.
     Národní stát musí v budoucnu věnovat nejvyšší pozornost výchově vůle a rozhodnosti, a stejně tak vlévat do mladých srdci odvahu k přijímání odpovědnosti. Pouze ten, kdo rozpozná tyto nutnosti v celém jejich významu, dosáhne nakonec po století vzdělávací práce jako výsledek silný národní organismus, který již nebude podléhat takovým slabostem, které dnes přispívají tak osudovým způsobem k našemu pádu.
     Vědecké školní vzdělávání, které je dnes alfou a omegou veškeré státní výchovné práce, bude moci být národním státem převzato pouze s nepatrnými změnami. Tyto změny spočívají ve třech oblastech.
     Zaprvé nemá být mladý mozek zatěžován vědomostmi, které z pětadevadesáti procent nebude potřebovat a tím pádem je i zapomene. Především učební osnovy národních a středních škol představují cosi obojakého a neurčitého. V mnoha případech látka toho, co se je třeba naučit, nabobtnala natolik, že v hlavě jednotlivce zůstane pouze zlomek této látky a opět pouze zlomek z tohoto množství najde uplatnění, zatímco na druhé straně to vše nedostačuje potřebám člověka, pracujícího v určitém oboru, v němž si vydělává na svůj chléb. Vezměme si například státního úředníka, absolventa gymnázia nebo reálného gymnázia, v pětatřicátém nebo čtyřicátém roce jeho života a vyzkoušejme si ho z jeho kdysi pracně nabytých školních vědomostí. Jak málo toho zbylo! Dostaneme samozřejmě odpověď: "Ano, to množství tenkrát naučené látky nemělo význam pouze v trvalém získání mnohostranných vědomostí,nýbrž v kultivování schopností duchovní vnímavosti, myšlení a zejména schopnosti mozku si pamatovat." To je částečně správné. Přesto zde existuje nebezpečí, že mladý mozek bude zaplaven přílivem dojmů, které pouze zřídka dokáže zvládnout a jejich jednotlivé elementy prosít či zhodnotit podle větší nebo menší důležitosti, přičemž většinou nikoliv to nepodstatné, nýbrž to podstatné člověk zapomene. Tím se ztrácí hlavní účel takového učení, Neboť ten nemůže spočívat v tom, aby nadměrná koncentrace látky dělala mozek schopným učení, nýbrž v tom, dát člověku pro pozdější život takový poklad vědomostí, které jednotlivec potřebuje a jež jeho prostřednictvím budou k dobru celé společnosti. To však bude iluzorní, jestliže jednotlivec v důsledku nadmíry vnucené látky tuto později buďto vůbec nezná nebo nezná její podstatné věci. Například není pochopitelné, proč by se musely miliony lidí učit několik let dva či tři cizí jazyky, které mohou později použít pouze zlomkovitě a proto je také většinou úplně zapomenou, Neboť ze sto tisíc žáků, kteří se učí například francouzsky, najdou sotva dva tisíce z nich později uplatnění pro tyto znalosti, zatímco devadesát osm tisíc se v celém svém pozdějším životě nedostane do situace, v níž by mohli prakticky použit to, co se kdysi naučili. Věnovali ve svém mládí tisíce hodin jedné věci, která pro ně později nemá žádnou hodnotu a význam. Námitka, že tato látka patří ke všeobecnému vzdělání, je nesprávná, když uvážíme, že lidé nedisponují celý život tím, co se kdysi naučili. Ve skutečností musí kvůli dvěma tisícům lidí, pro které jsou znalosti tohoto jazyka užitečné, zbytečně trpět devadesát osm tisíc dalších a obětovat tomu drahocenný čas.
     Přitom se v tomto případě jedná o jazyk, o němž se nedá říct, že slouží ke kultivování logického myšlení, což se týká třeba latiny. Bylo by tudíž účelnější zprostředkovat mladému studentovi takový jazyk jenom v jeho obecných obrysech, nebo lépe řečeno v jeho vnitřním půdorysu, tedy dát mu znalosti hlavní charakteristiky tohoto jazyka a snad ho uvést o základů jeho gramatiky, výslovnosti, větné tvorby atd. Pomocí vhodných příkladů. To by stačilo pro obecnou potřebu a bylo by to hodnotnější, přehlednější a snáze zapamatovatelné, než dnešní intenzivní dřina se studiem celého jazyka, který se ve skutečnosti zcela nezvládne a později zapomene. Tím by se také předešlo nebezpečí, že z nepřehledného množství látky uvíznou v paměti pouze nesouvislé jednotlivosti, neboť mladý člověk by se učil pouze to, co je vhodné k zapamatování, čímž by ostatně byla látka již proseta z hlediska hodnotného a zbytečností.
     Takto zprostředkované obecné základy by byly pro pozdější život většiny studentů dostačující, zatímco jiní, kteří tento jazyk skutečně potřebují, by měli možnost na těchto základech dále stavět a mohli by se věnovat důkladnějšímu studiu tohoto jazyka. V učebních osnovách by se získal nutný čas pro tělesné utužování, jakož i pro intenzivnější podporu shora uvedených oblastí.
     Zejména však musí být provedena změna dosavadní vyučovací metody předmětu historie. Sotva který národ by se mohl více poučit ze svých dějin než národ německý; avšak sotva existuje národ, který toto poučení vyvozuje hůře než národ náš. Představuje-li politika budoucí dějiny, potom je naše výchova k historii určena způsobem naší politické činnosti. Také zde nejde o to naříkat nad ubohými výsledky našich politických výkonů, není-li zde odhodlání postarat se o lepší výchovu k politice. Výsledek naší dnešní výuky dějepisu je v devadesáti devíti případech ze sta ubohý. Zůstávají data, data narození a jména, zatímco jasná linie schází. Všechno podstatné, o což se vlastně jedná, se vůbec nevyučuje a zůstává přenecháno více nebo méně geniálnímu nadání jednotlivce vyhledávat vnitřní souvislosti ze záplavy dat a z posloupnosti dějů. Proti tomuto trpkému zjištění se můžeme vzpírat jak chceme - přečtěme si jenom pozorně řeči našich pánů poslanců jedné legislativní periody například k zahraničně politickým otázkám. Uvědomme si, že se zde jedná, alespoň se to tvrdí, o elitu německého národa a že každopádně velká část těchto lidí absolvovala naše střední školy, někteří dokonce školy vysoké, a z toho můžeme lehce rozpoznat, jak celkově nedostatečné je dějepisné vzděláni těchto lidí. Kdyby vůbec dějiny nestudovali, nýbrž kdyby měli pouze zdravý instinkt, bylo by to podstatně lepší a pro národ mnohem užitečnější.
     Právě ve výuce dějin musí dojit ke krácení látky. Hlavní hodnota spočívá v poznání velkých vývojových linií. Čím více bude výuka takto omezena, tím větší je naděje, že jednotlivec bude mít z takové výuky později prospěch, který v konečném součtu bude ku prospěchu celé společnosti - neboť dějiny se neučíme proto, abychom se dozvěděli, co bylo. Dějiny se učíme proto, abychom v nich získali učitelku pro budoucnost a pro zachování vlastní národní pospolitosti. Toto je účel a vyučování dějepisu je pouze prostředek k tomuto účelu. Dnes se však i tady stal prostředek účelem a účel jako takový se zcela vytratil. Ať nikdo neříká, že zevrubné studium dějin vyžaduje zabývat se všemi těmito daty, Neboť pouze z nich lze stanovit velké vývojové linie. Toto stanovení je úkolem odborné vědy. Normální průměrný člověk ale není profesorem historie. Pro něj jsou zde dějiny především proto, aby mu zprostředkovaly určitou míru historického pohledu, který je nutný pro samostatné stanovisko v politických záležitostech národní pospolitosti. Kdo chce být profesorem historie, ať se později tomuto studiu zevrubně věnuje. Samozřejmě, že se potom bude zabývat všemi, i těmi nejmenšími detaily. K tomu však nemůže dostačovat ani naše dnešní výuka dějepisu, Neboť tato je pro normálního průměrného člověka příliš rozsáhlá, pro odborného vědce však ještě příliš vymezená.
     Je tedy úkolem národního státu postarat se o to, aby byly konečně napsány světové dějiny, v nichž bude rasová otázka pozvednuta do dominujícího postaveni.
     Shrnujeme: Národní stát zjednoduší všeobecné vědecké vyučování do zkrácené formy, která zahrne vše podstatné. Navíc bude nabídnuta možnost zevrubného odborného vědeckého studia. Je dostačující, když se jednotlivci dostane všeobecného vědění v hrubých obrysech jako základu a pouze v oblasti, která bude v pozdějším životě jeho oblastí, dostane zevrubné odborné a speciální vzdělání.
     Všeobecné vzdělání musí být přitom ve všech předmětech povinné, zvláštní vzdělání bude přenecháno výběru jednotlivců.
     Takto dosažené krácení učebních osnov a počtu hodin bude použito ve prospěch tělesné výchovy, pěstování charakteru, vůle a rozhodnosti.
     Jak nepodstatné je dnešní vyučování zejména na středních školách pro praxi v pozdějším životě, prokazuje nejlépe skutečnost, že do stejného postavení dnes mohou přicházet lidé ze tří škol různého druhu. Rozhodující je skutečně pouze všeobecné vzděláni a nikoliv do mozků nalévané speciální poznatky. Avšak pro obory, kde jsou speciální znalosti nutné, samozřejmě nelze tyto znalosti v rámci učebních osnov našich dnešních středních škol získat. S takovými polovičatostmi musí budoucí národní stát skoncovat.
     Druhá změna ze strany národního státu ve vědeckých učebních osnovách musí být následující:
     Je v povaze našeho dnešního zmaterializovaného světa, že se naše vědecké vzdělávání stále více orientuje na reálné obory, tedy na matematiku, fyziku, chemii apod. Ačkoli je to v dnešní době, které vládnou technika a chemie a představují přinejmenším její vnější viditelné znaky, nutné, je to tím nebezpečnější, že všeobecné vzdělání národa se ubírá takřka výhradně tímto směrem. To však musí být vždy ideální. Musí více odpovídat humanitním oborům, neboť pouze tyto poskytují základ pro pozdější další odborné vzděláváni. V opačném případě by to znamenalo zřeknutí se těch sil, které jsou pro zachování národa pořád ještě důležitější, než mohou být všechny technické a jiné znalosti. Zejména není možné nevěnovat se při výuce dějin studiu antiky. Římské dějiny, v hrubých obrysech správně podané, jsou a budou tou nejlepší učitelkou nejenom pro dne šek, ale jistě i pro všechny časy budoucí. Také helénský kulturní ideál nám musí zůstat zachován. Rozdílnost jednotlivých národů nesmí rozrušit obraz vyššího rasového společenství. Zápas, který dnes probíhá, je zápasem o velké cíle: určitá kultura bojuje o své bytí, které spojuje tisíciletou antiku s germánstvím.
     Měl by zůstat zachován rozdíl mezi všeobecným vzděláním a zvláštními odbornými vědomostmi. Protože to druhé dnes stále více klesá do služeb mamonu, musí všeobecné vzdělání zůstat zachováno jako protiklad k prvnímu. Také zde je nutné neustále zdůrazňovat zásadu, že průmysl a technika, obchod a řemeslo vzkvétají vždy tehdy, pokud idealisticky založené národní společenství k tomu nabízí předpoklady. Tyto však nespočívají v materiálním egoismu, nýbrž v ochotě k obětem.
     Dnešní vzděláváni mládeže si stanovilo celkově za prvořadý cíl, zprostředkovat mladým lidem takové znalosti, které potřebují k pozdější vlastní kariéře. Říká se: "Mladý člověk se musí stát platným členem společnosti". Rozumí se tím jeho schopnost vydělávat si řádným způsobem na chléb svůj vezdejší. Povrchní státoobčanské vzdělávání za tím pokulhává a stojí na hliněných nohách. Jelikož dnešní stát sám o sobě představuje jenom určitou formu, je velmi nesnadné vychovávat lidi vzhledem k této formě a zavázat je v tomto smyslu. Forma se může lehce rozbít. A jasný obsah dnešní pojem "stát" nemá. Nezbývá tudíž nic jiného, než běžná "vlastenecká" výchova. Ve starém Německu spočívalo její hlavní těžiště v obvykle méně inteligentním a zpravidla velmi nudném zbožňování malých a ještě menších potentátů, jejichž množství nutilo k nedostatečnému ocenění a hodnocení skutečných velikánů našeho národa. Výsledkem byla velmi nedostatečná znalost německých dějin u široké masy národa. Také zde chyběla velká linie.
     Že se tímto způsobem nedosáhlo žádného skutečného národního nadšení je samozřejmé. Našemu vyučování dějepisu chyběla schopnost vyzvednout z našich dějin několik málo jmen, jež by se stala obecným majetkem celého německého národa a prostřednictvím stejných znalostí a stejného nadšení obepnout závazný pás kolem celého společenství. Nikdo nepochopil, že je třeba skutečně významné muže našeho národa prezentovat současnosti jako vynikající hrdiny, na něž by byla soustředěna všeobecná pozornost a tím vyvolána jednotná nálada. Nikdo nebyl schopen vyzvednout z různorodé učební látky slavné národní hrdiny, pozvednout je nad úroveň věcného popisu a na těchto zářných příkladech roznítit národní hrdost. To by se jevilo tehdejší době jako zlý a špatný šovinismus, který by byl v této formě málo oblíben. Biedermeierovské dynastické vlastenectví se jevilo příjemnější a snesitelnější než tryskající vášeň nejvyšší nacionální hrdosti. Tato byla vždy připravena sloužit a mohla se jednou stát pánem. Monarchistický patriotismus skončil ve spolcích veteránů, nacionální vášeň byla těžko definovatelná. Je jako ušlechtilý kůň, který nesnese každého ve svém sedle. Není divu, že se takového "nebezpečí" raději snažili vyvarovat. Že by jednoho dne mohla přijít válka, která v bubnové palbě a oblacích bojového plynu podrobí důkladné zkoušce vnitřní soudržnost vlasteneckého cítění, to tenkrát nikdo nepovažoval za možné. Když ale přišla, vymstil se nedostatek nejvyšší nacionální náruživosti nejstrašnějším způsobem. Zemřít za svoje c. a k. pány měli lidé málo chuti, avšak "národ" byl pro většinu z nich neznámý pojem.
     Od té doby, kdy v Německu slavila úspěch revoluce a monarchistický patriotismus sám od sebe vyhasnul, spočívá účel výuky dějepisu skutečně pouze v osvojování si vědomostí. Nacionální nadšení nemůže tento stát potřebovat, avšak to, co by rád chtěl, toho nemůže nikdy dosáhnout. Neboť stejně tak, jak málo mohl dynastický patriotismus dát schopnost k odporu v době, kdy vládne národní princip, ještě méně toho bylo schopno republikánské nadšení. Neboť nebylo možné pochybovat o tom, že pod heslem "Za republiku" by německý národ nezůstal čtyři a půl roku na bojištích, přičemž nejméně by tam zůstali ti, kteří tento podivuhodný útvar vytvořili.
     Ve skutečnosti vděčí tato republika za svůj podivný stav pouze tomu, že do všech stran posílá ujišťování o své ochotě k dobrovolnému přijeti všech tributních plateb a k podpisu jakéhokoli zřeknuti se území. Okolnímu světu je sympatická; jako bývá každý slaboch považován těmi, kdo jej potřebují, za sympatičtějšího než pevný a nesmlouvavý muž. Samozřejmě spočívá v této sympatii nepřátel pro právě tuto určitou státní formu i její zničující kritika. Mají rádi německou republiku a nechávají ji žít, protože lepšího spojence pro zotročení našeho národa by nemohli najít. Pouze této skutečnosti vděčí tento nádherný útvar za svoji dnešní existenci. Proto se obejde bez jakékoliv skutečně národní výchovy a spokojí se s provoláváním "slávy" říšských praporečníků, kteří by ostatně, kdyby museli tento praporec hájit svou krví, utekli jako zajíci.
     Národní stát bude muset za své bytí bojovat. Nebude založen žádnými Dawesovými podpisy, ani jimi neobhájí svou existenci. Bude však potřebovat ke své existenci a prudkému růstu právě to, čeho se dnešní stát zříká. Čím nesrovnatelnější a hodnotnější bude jeho forma a obsah, tím větší bude také závist a odpor jeho nepřátel. Nejlepší střela nebude v jeho zbraních, nýbrž v jeho občanech, nebudou jej chránit pevnostní valy, ale živé zdi z mužů a žen, proniknutých nejvyšší láskou k vlasti a fanatickým národním nadšením.
     Za třetí bude třeba při vědecké výchově vzít v úvahu následující:
     Také ve vědě spatřuje národní stát pomocný prostředek k podpoře národní hrdosti. Nejen světové dějiny, ale celé kulturní dějiny musejí být vyučovány z tohoto hlediska. Vynálezce se nesmi jevit jenom jako vynálezce, nýbrž musí se jevit ještě větším jako soukmenovec. Obdiv ke každému velkému činu musí být přetvořen v hrdost na jeho šťastného vykonavatele jako na příslušníka vlastního národa. Z nesmírného množství všech velkých jmen německých dějin musí však být vybrána ta největší a mládeži prezentována takovým způsobem, že se stanou pilíři neochvějného národního citu.
     Látku je třeba sestavit plánovitě podle těchto hledisek a plánovitě zorganizovat výchovu tak, aby mladý muž neopouštěl školu jako poloviční pacifista, demokrat či podobně, nýbrž jako správný Němec.
     Aby byl tento národní cit od počátku opravdový, nesestával pouze z prázdného zdání, musí být již v mládí do vnímavých hlav vštípena železná zásada: Kdo miluje svůj národ, dokáže toto pouze obětmi, které je ochoten pro svůj národ přinést. Neexistuje národní cit, který je orientován pouze na prospěch. Stejně tak neexistuje nacionalismus, který zahrnuje pouze třídy. Výkřiky "hurá" nesvědči o ničem a nedávají nikomu právo nazývat se nacionální, pokud za tímto nestojí velká milující starost o zachováni všeobecné, zdravé národní pospolitosti. Důvod k hrdosti na svůj národ existuje teprve tehdy, když se člověk nemusí stydět za žádný stav. Avšak obraz národa, jehož polovina je chudá a ztrápená nebo dokonce zanedbaná, je tak špatný, že nad ním nikdo nemůže pociťovat hrdost. Teprve když je národní pospolitost ve všech svých článcích zdravá na těle i na duchu, potom se může radost ze sounáležitosti k tomuto národu u každého právem vystupňovat k tomu vysokému citu, který nazýváme národní hrdost. Tento nejvyšší cit však bude pociťovat pouze ten, kdo zná velikost své národní pospolitosti.
     Vnitřní spojeni nacionalismu s citem pro sociální spravedlnost je třeba naroubovat již do mladých srdci. Potom vznikne jednou národ státních občanů, vzájemně spojený a ukovaný společnou láskou a společnou hrdostí, neotřesitelný a neporazitelný na věky.
     Strach naší doby před šovinismem je znakem její impotence. Nejen že ji chybí jakákoliv překypující síla, ale tato ji připadá dokonce i nepříjemná, tato doba není osudem vyvolena pro velké činy. Neboť největší změny na tomto světě by nebyly myslitelné, kdyby jejich hnací silou namísto fanatické a dokonce i hysterické náruživosti byly jenom měšťácké ctnosti klidu a pořádku.
     Je jisté, že tento svět spěje vstříc převratné změně. A tady může být pouze jediná otázka: jestli bude tato změna ke prospěchu Árijského lidstva nebo k užitku věčného Žida.
     Národní stát se bude muset postarat o to, aby vhodnou výchovou mládeže vzniklo pokolení pro poslední a největší rozhodováni na této zeměkouli. Národ, který se jako první vydá touto cestou, zvítězí.
     Veškerá vzdělávací a výchovná práce národního státu musí být korunována tím, že rasový cit a rasové cítění instinktivně a racionálně vštípí do srdci a mozků mládeže. Žádný chlapec a žádná dívka by neměli odcházet ze školy, aniž by si osvojili zásadní poznatek o nutnosti a podstatě čisté krve. Tím vznikne předpoklad pro zachování rasové základny naší národní pospolitosti a tím zajištění hlavní podmínky pro pozdější další kulturní rozvoj.
     Neboť veškerá tělesná výchova a duchovní vzdělávání by byly nakonec zbytečné, kdyby nebyly ve prospěch bytosti, která je zásadně připravena a rozhodnuta zachovat sebe a svůj zvláštní druh.
     V jiném případě by se dostavilo to, čehož my Němci již teď musíme litovat, aniž bychom snad dosud pochopili celý rozsah tohoto tragického neštěstí: že zůstaneme i v budoucnu jenom zakladateli kultury, nikoli jen ve smyslu omezeného pojetí našeho dnešního měšťáckého pohledu, který vidí v jednotlivém ztraceném soukmenovci pouze ztraceného občana, nýbrž ve smyslu bolestného poznání, že potom, navzdory veškerému našemu věděni a dovednostem, bude naše krev přece jen určena k zániku. Tím, že se neustále páříme s jinými rasami, pozvedáme tyto z jejich dosavadní kulturní úrovně na vyšší stupeň, avšak z naši vlastni výše neustále klesáme dolů.
     Ostatně i výchova z rasového hlediska musí obdržet své poslední završení ve vojenské službě. Neboť doba vojenské služby má být závěrem normální výchovy průměrného Němce.
     Jakkoli velký význam bude mít v národním státě způsob tělesné a duchovní výchovy, stejně důležitý bude i výběr lidí sám o sobě. Dnes si to dělají lehké. Všeobecně jsou to děti výše postavených, v současné době dobře situovaných rodičů, které jsou shledávány hodnými vyššího vzděláni. Otázka nadání přitom hraje podřadnou roli. Talent jako takový lze hodnotit vždy pouze relativně. Selský synek může být daleko víc talentovaný než dítě rodičů po mnoho generací vyššího postavení, i když se co do vědění nevyrovná dítěti z těchto občanských kruhů. Rozsah vědění však nijak nesouvisí s větším či menším talentem, nýbrž je výsledkem podstatně většího množství dojmů, které dítě v důsledku své mnohostrannější výchovy a bohatšího okolí neustále vstřebává. Kdyby selský synek vyrůstal od ranného dětství ve stejném prostředí, byly by jeho duševní schopnosti zcela jiné. Existuje snad pouze jediná oblast, kde skutečně rozhoduje méně původ a mnohem více vrozené schopnosti: oblast umění. Zde, kde se nelze prostě jenom "učit", nýbrž musí být všechno již vrozeno a pozdější více nebo méně pozitivní vývoj závisí na vhodné podpoře existujícího talentu, nezáleží na penězích a majetku rodičů. To je nejlepším důkazem toho, že genialita není vázána na vyšší vrstvy nebo na bohatství. Největší umělci pocházejí nezřídka z nejchudších poměrů, a mnohý malý vesnický chlapec se často stal později oslavovaným mistrem.
     Nehovoří to právě ve prospěch myšlenkové hloubky doby, že tento poznatek nepřenáší do oblasti celého duchovního života. Převládá názor, že to, co nelze upřít oblasti umění, neplatí pro takzvané reálné vědy. Bezpochyby lze naučit člověka jistým mechanickým dovednostem, stejně jako je možné prostřednictvím duchovní drezúry naučit učenlivého pudla neuvěřitelným kouskům. Při zvířecí drezůře nelze však dosáhnout porozumění zvířete pro tato cvičení a podobně je tomu u lidí. Je možné bez ohledu na jiný talent
     naučit člověka jistým vědeckým kouskům, ale jejich provozování je potom stejně neživotné a vnitřně bezduché jako u zvířete. Je dokonce možné pomocí určitého duchovního drilu natlouct průměrnému člověku do hlavy nadprůměrné vědomosti; tyto však zůstávají neživým a v posledku neplodným věděním. Výsledkem je potom člověk, který sice může být chodící lexikon, ale přesto ve zvláštních situacích a rozhodujících okamžicích života žalostně zklame. Musí být připravován na každý, i ten nejskromnější požadavek, a naopak sám o sobě není schopen sebemenšího příspěvku k dalšímu vzdělávání lidstva. Takto mechanicky drezúrou získané věděni stačí nanejvýš k převzetí státních úřadů v dnešní době:
     Je samozřejmé, že v celkovém počtu lidi jednoho národa se najdou talentovaní lidé pro všechny možné oblasti veřejného života. Je rovněž samozřejmé, že hodnota vědění bude tím větší, čím více bude mrtvé věděni oživováno odpovídajícím talentem jednotlivce. Tvůrčí výkony mohou vznikat jen tehdy, když se schopnosti snoubí s věděním.
     Příklad nám ukáže, jak velice dnešní lidstvo v tomto směru hřeší. Čas od času se v ilustrovaných časopisech předvádí dnešním maloměšťákům, že tam či onde se stal poprvé nějaký negr advokátem, učitelem či dokonce pastorem nebo hrdinským tenorem a podobně. Zatímco přihlouplé měšťáctvo bere na vědomí takovou zázračnou drezúru s úžasem a respektem k tomuto báječnému výsledku dnešního pedagogického umění, dovede z toho Žid velmi mazaně vykonstruovat nový důkaz pro správnost své teorie o rovnosti všech lidi. Pokleslému měšťáckému světu přitom nedojde, že se zde vpravdě jedná o prohřešení proti zdravému rozumu, že je zločineckým počinem narozenou poloopici drezírovat tak dlouho, až někdo uvěří, že se z ní stal advokát, zatímco miliony příslušníků nejvyšší kulturní rasy zůstávají v naprosto nedůstojném postaveni; že se jedná o prohřešení proti vůli tvůrce lidstva, chátrají-li statisíce a statisíce jeho nejnadanějších bytostí v proletářském bahně, zatímco jsou Zulové a Hotentoti drezírováni k duchovním profesím. Neboť se jedná o drezúru, stejně jako v případě pudla a nikoliv o vědecké "vzdělání". Kdyby byla použita stejná péče a úsilí na inteligentní rase, byl by každý jednotlivec tisíckrát spíš schopen stejného výkonu.
     Jak nesnesitelný by byl tento stav, kdyby se někdy mělo jednat o více než o výjimky, stejně tak je dnes nesnesitelné to, když se talent a nadání nerozhodnou pro vyšší vzdělání. Ano, je nesnesitelná myšlenka, že každoročně jsou statisíce zcela netalentovaných lidí shledáváni hodnými vyššího vzdělání, zatímco jiné statisíce vysoce nadaných zůstávají bez tohoto vzdělání. Nelze vyčíslit ztráty, které tím národ utrpí. Jestliže v posledních staletích, zejména v severní Americe, mimořádně vzrostl počet nových vynálezů, je tomu tak v neposlední řadě proto, že tam dostalo možnost vzdělání podstatně více talentů z nižších vrstev než v Evropě.
     K vynalézání totiž nestačí mechanicky osvojené vědění, nýbrž je třeba vědění oduševnělé talentem. Na to se však dnes u nás neklade žádný důraz, stačí mít ve škole dobré známky.
     Také zde bude muset národní stát výchovně zasáhnout. Není jeho úkolem zajišťovat existující společenské třídě rozhodující vliv, nýbrž z množství všech soukmenovců vybrat nejschopnější mozky a uvést je do úřadu a důstojnosti. Nemá pouze závazek poskytnout průměrnému dítěti v národní škole určité vzdělání, ale i povinnost přivést talent na takovou dráhu, na jakou patří. Za svůj nejvyšší úkol musí považovat to, aby byly dveře všech státních vyšších školských institucí otevřeny každému nadanému člověku, nezávisle na tom, z jakých kruhů pochází. Tento úkol musí splnit, Neboť jenom tak může být vrstva reprezentantů mrtvého vědění nahrazena geniálními vůdci národa.
     Ještě z jiného důvodu musí stát vykonávat péči v tomto směru:
     Naše duchovní vrstvy jsou zejména v Německu uzavřeny samy do sebe a natolik zkostnatělé, že jim schází jakékoliv živé spojení s okolním světem. To se mstí ve dvou směrech: za prvé jim chybí porozumění a cítění pro široké masy. Jsou již příliš dlouho vytrženy z této souvislosti, než aby ještě mohly mít nutné psychologické porozumění pro národ. Odcizily se národu. Za druhé chybí těmto vyšším vrstvám také nutná síla vůle. Neboť tato je v kastovních kruzích inteligence vždycky slabší, než v mase primitivního lidu. Na vědeckém vzdělání však nám Němcům, bůhví proč, nikdy nechybělo, o to víc však chybělo na pevné vůli a rozhodnosti. Čím "duchaplnější" byli například naši státníci, tím slabší byly většinou jejich skutečné výkony. Politická příprava, jakož i technická výzbroj
     pro světovou válku byly nedostatečné nikoliv proto, že by našemu národu vládly méně vzdělané mozky, nýbrž proto, že vládnoucí byli až přemíru vzdělaní lidé, proniknuti věděním a duchem, ale prosti jakéhokoliv zdravého instinktu a jakékoli energie a smělosti.
     Bylo osudovou chybou, že náš národ musel svůj boj o bytí vybojovat pod kancléřstvím filozofujícího slabocha. Kdybychom měli místo Bethmanna-Hollwega za vůdce robustního muže z lidu, netekla by krev prostého vojáka nadarmo. Stejně tak byl přehnaně krasoduchý chov našeho vůdcovského materiálu nejlepším spojencem darebáků listopadové revoluce. Přičemž tato duchovnost si mrzkým způsobem podržela jí svěřené národní jmění, místo aby je plně a zcela nasadila, a tím sama vytvořila předpoklad pro úspěch jiných.
     Zde může katolická církev posloužit jako poučný příklad. V celibátu jejích knězů je založena nutnost vybírat kněžský dorost nikoliv z vlastních řad, ale z vždy znova a znova ze širokých národních mas.
     Avšak právě tento význam celibátu většina lidí neuznává. Přitom toto je příčinou neuvěřitelné svěží síly, která spočívá v této prastaré instituci. Neboť tím, že se tato obrovská armáda duchovních hodnostářů nepřetržitě doplňuje z nejnižších národních vrstev, zachovává si církev nejen instinktivní spojení s citovým světem národa, nýbrž zajišťuje si i sumu energie a činorodosti, jež v této formě bude věčně existovat pouze v široké národní mase. Z tohoto pochází úžasná mladost tohoto obrovského organismu, duchovní pružnost a ocelová vůle.
     Bude úkolem národního státu zabezpečit vzdělávacím systémem to, aby docházelo k trvalé obnově existujících duchovních vrstev přiváděním nové krve. Stát má povinnost s nejvyšší pečlivostí a přesností vybírat z celkového počtu soukmenovců evidentně od přírody nadaný lidský materiál a použit jej pro službu veřejnosti. Stát a státníci nejsou tady k tomu, aby zajišťovali pouze určité třídě zaopatření a živobytí, nýbrž aby plnili své úkoly. To však bude možné jenom tehdy, když pro tato místa budou vzdělávány schopné osobnosti s pevnou vůlí. Platí to nejen pro všechna úřednická místa ve státní správě, nýbrž pro duchovní vedení národa ve všech oblastech. Také v tom spočívá faktor velikosti jednoho národa, že se mu podaří vychovat nejschopnější mozky pro příslušné oblasti a dát je do služeb národního společenství. Když si dva národy, jež mají v podstatě stejné vlohy, vzájemně konkuruji, zvítězí ten z nich, v jehož celém duchovním vedení jsou zastoupeny nejlepší mozky a podlehne ten, jehož vedení představuje jenom velké společné krmítko pro určité stavy nebo třídy, bez ohledu na vrozené schopnosti jednotlivých příslušníků. Samozřejmě, v našem dnešním světě se to zdá skoro nemožné. Ihned se bude namítat, že tomu či onomu synáčkovi, který je vyšším státním úředníkem, nelze předkládat, řekněme, řemeslnou manuální práci, protože někdo jiný, jehož rodiče byli řemeslníci, má přece pro tuto práci lepší vlohy. Při dnešním cenění řemeslné práce je to možná logické. Proto bude muset národní stát dospět k principiálně jinému postojí vůči pojmu práce: 1. stoletou výchovou, bude-li to nutné, bude muset skoncovat s nešvarem podceňování fyzické práce. Bude zásadně hodnotit jednotlivého člověka nikoli podle druhu jeho práce, nýbrž výhradně podle formy a kvality jeho výkonu.
     Zní to asi docela příšerně v dnešní době, kdy bezduchý novinářsky pisálek, protože pracuje s perem, je považován za něco víc než nejinteligentnější jemný mechanik. Toto špatné hodnocení však nespočívá, jak již bylo řečeno, v povaze věcí, nýbrž bylo uměle naroubováno a dříve zde nebylo. Nynější nepřirozený stav je důsledkem všeobecných příznaků nemoci naší zmaterializované doby.
     Zásadně je hodnota každé práce dvojí: čistě materialistická a ideální. Materiální hodnota spočívá ve významu, a to v materiálním významu té které práce pro život společnosti. Čím více soukmenovců má užitek z nějakého realizovaného výkonu, a to jak přímý, tak i nepřímý, tím vyšší je jeho materiální hodnota. Toto hodnocení nachází praktický výraz v materiální mzdě, kterou jednotlivec za svoji práci dostává. Proti této čistě materiální hodnotě stojí hodnota ideální. Nespočívá na významu vykonané práce podle materiálních měřítek, nýbrž v její nutnosti jako takové. Jistě může být materiální užitek nějakého vynálezu vyšší, než denní manuální práce, přestože je společnost na této práci závislá stejně jako na jiné. Rovnost všech je třeba konstatovat v okamžiku, kdy se každý jednotlivec snaží ve své práci, ať už je jakákoliv, vydat ze sebe to nejlepší. Na tomto principu musí spočívat hodnocení člověka, nikoliv na jeho výdělku.
     Jelikož každý rozumný stát se musí starat o to, aby jednotlivci byla přidělena taková práce, která odpovídá jeho schopnostem, nebo jinak řečeno, vzdělávat schopné mozky pro práci, která jim odpovídá, přičemž schopnost není primárně naučená, nýbrž musí být vrozená a tím je darem přírody a nikoliv zásluhou člověka, nemůže se obecné měšťácké hodnocení orientovat podle práce, která byla jistým způsobem jednotlivci přidělená. Neboť tato práce připadá na konto,jeho narození a na vzdělání takto podmíněné, které dostal od společnosti. Hodnocení člověka musí být založeno na způsobu, jakým splňuje úkol, který mu společnost uložila. Neboť činnost, kterou jednotlivec vykonává, není smyslem jeho bytí, nýbrž pouze prostředkem k tomuto. Jako člověk se má dále vzdělávat a zušlechťovat, což však může pouze v rámci svého kulturního společenství, jež musí vždy spočívat na základech státu. K zachováni těchto základů musí přispívat svým dílem. Formu tohoto příspěvku určuje příroda, na jednotlivci spočívá pauze to, aby svou pílí a přičinlivosti vrátil národnímu společenství to, co mu dalo. Kdo tak činí, zasluhuje nejvyšší ocenění a úctu. Materiální mzda budiž přiznána tomu, jehož výkon přináší společnosti odpovídající užitek; ideální odměna však musí spočívat v hodnocení, které může nárokovat každý, kdo dal své síly, které mu dala příroda a vzdělala společnost, do služeb svého národního společenství. Potom to už není žádná ostuda, být řádným řemeslníkem, avšak je ostuda být neschopným státním úředníkem a okrádat Boha a národ o denní chléb. Potom bude považováno za samozřejmé, že člověk nedostane přiděleny takové úkoly, na které nestačí.
     Dnešní doba se ničí sama: zavádí všeobecné volební právo, žvaní o stejných právech, ale nenachází pro ně žádné zdůvodnění. V materiální mzdě vidí výraz hodnoty člověka a ničí si tím základnu pro nejvznešenější rovnost, jaká vůbec může být. Nebo¦ rovnost nespočívá a nikdy nemůže spočívat na výkonech jednotlivců jako takových, ale je možná ve formě, jakou každý jednotlivec plné své povinnosti. Pouze tím je při ocenění hodnoty člověka eliminován rozmar přírody a každý se stává strůjcem svého významu.
     V dnešní době, kdy se celé skupiny lidí vzájemně oceňuji podle platových tříd, nemá nikdo pro shora řečené pochopení. To však pro nás nesmí být důvodem k tomu, abychom se těchto myšlenek zřekli. Naopak: Kdo chce tuto dobu, která je vnitřně nemocná a zkažená,
     vyléčit, musí nejprve sebrat odvahu k objasněni příčin této nemoci. O to se však postará nácionálně socialistické hnutí: nezávisle na veškerém šosáctví sbírat a organizovat takové sily z naši národní pospolitosti, které jsou schopny být průkopníky nového světového názoru.
     Budou vznášeny námitky, že je obecně velmi těžké oddělit ideální oceňování od materiálního a dokonce že klesající cenění fyzické práce by mohlo být vyvoláno právě jejím nižším odměňováním. A že toto nižší odměňování je prý příčinou omezení účasti jednotlivce na kulturním bohatství svého národa. To je na újmu ideální kultury člověka, neboť nemusí mít nic společného s jeho činností jako takovou. Vyhýbání se tělesné práci je zdůvodňováno tím, že v důsledku jejího nižšího odměňováni nutně klesá kulturní úroveň manuálně pracujícího, a tím že je dáno oprávnění všeobecně nižšího hodnocení. V tom je mnoho pravdy. Avšak právě proto bude nutné se v budoucnosti vyvarovat příliš velké diferenciace mzdových poměrů. Neříkejme, že to bude na úkor výkonů. To by byl nejsmutnější znak úpadku doby, kdyby podnět k vyššímu duševnímu výkonu spočíval pouze ve vyšší mzdě. Kdyby bylo toto hledisko až dosud na tomto světě jediné rozhodující, nikdy by lidstvo nezískalo své velké vědecké a kulturní bohatství. Neboť největší vynálezy a objevy, nejpřevratnější vědecké práce, nádherné památky lidské kultury se nezrodily z touhy po penězích tohoto světa. Naopak, jejich zrození znamenalo nezřídka zřeknutí se pozemského štěstí a bohatství.
     Může být, že se dnes staly peníze výlučným pánem světa, avšak v budoucnu se člověk bude opět sklánět před vyšším božstvem. Mnohé může dnes vděčit za své bytí pouze touze po penězích a majetku, ale mezi tím vším je určitě jen málo toho, co by svou neexistencí ochudilo lidstvo.
     Také to je úkolem našeho hnutí: zvěstovat již dnes příchod doby, kdy jednotlivec dostane to, co potřebuje k životu, přičemž neopouštíme zásadu, že člověk nežije pouze pro materiální požitky. To najde jednou výraz v moudře omezeném odstupňování výdělků, jež
     každopádně umožní i tomu poslednímu čestně pracujícímu čestné, řádné bytí jako soukmenovci a člověku. Neříkejme, že toto je ideální stav, jenž by tento svět prakticky nesnesl nebo že je ve skutečnosti nedosažitelný.
     Nejsme tak prostoduší abychom věřili, že se může někdy podařit přivodit bezchybnou éru. To však nezbavuje povinnosti bojovat proti poznaným chybám, překonávat slabosti a usilovat o ideál. Drsná skutečnost bude přinášet mnohá omezení. Ale právě proto se musí člověk pokoušet sloužit poslednímu cíli a neúspěchy jej nesmí odradit od jeho záměru, stejně jako se nemůže zříct spravedlnosti, protože také zde vznikají omyly, neboť se nemůžeme zříct lékařství proto, že stále existují nemoci.
     Chraňme se toho, abychom podceňovali sílu ideálu. Kdo je dnes v tomto směru malomyslný, tomu bych chtěl, jestliže byl vojákem, připomenou dobu, jejíž hrdinství představovalo úchvatné přiznání se k síle ideových motivů. Neboť to, zač lidé tenkrát umírali, nebyla starost o denní chléb, nýbrž láska k vlasti, víra v její velikost, obecný cit pro čest národa. A teprve tehdy, když se německý národ vzdálil těmto ideálům, následoval reálné sliby revoluce a zbraň zaměnil za batoh, dostal se, namísto do pozemského ráje, do očistce všeobecného pohrdání a nemenší všeobecné nouze.
     Právě proto je důležité proti mistrům počtářům současné reálné republiky postavit víru v ideální Říši.