1. kapitola

SVĚTOVÝ NÁZOR A STRANA


     Dne 24. února 1920 se konalo první masové shromáždění našeho mladého hnutí. Ve slavnostní hale dvorního pivovaru v Mnichově, kde se sešlo téměř dva tisíce lidí, bylo předloženo pětadvacet tezí programu nové strany. Každý z bodů byl přijat bouřlivým potleskem.
     Tím vznikly první směrnice a zásady pro boj, který má za úkol zamést s tou spoustou zastaralých představ a názorů a zabránit uskutečňování nejasných, ba dokonce škodlivých cílů. Do tohoto shnilého a zbabělého měšťáckého světa, stejně jako do vítězného tažení marxistické vlny dobývání světa musí vstoupit nová podoba moci, aby v posledním okamžiku zastavila káru neblahého osudu.
     Bylo samozřejmé, že nové hnutí mohlo doufat ve svoji významnost a v to, že se mu dostane potřebných sil pro tento obrovský boj pouze tehdy, pokud se mu již od prvních dnů podaří vzbudit v srdcích svých příznivců svaté přesvědčení, že hnutí si nedává za
     cíl pouhé vypuštění nového volebního hesla do politického života, nýbrž prosazení nového světového názoru principiálního významu.
     Je třeba se zamyslet nad tím, z jakých ubohých hledisek jsou sflikovány takzvané "stranické programy", které bývají čas od času oprašovány a předělávány. Musíme detailně prozkoumat pohnutky těchto měšťanských "programových komisi", abychom pochopili tyto choromyslné výplody. Neboť je to vždy ta stejná starost, která vede k vytvoření nového programu, nebo k upravení toho stávajícího: obava o příští volební výsledek. Jakmile vznikne v hlavách těchto parlamentních státních umělců povědomí toho, že milý národ má zase jednou chuť revoltovat a vyskočit ze spřežení staré partajnické kázy, snaží se káru vyspravit. Na řadu přijdou hvězdáři a straničtí astrologové, takzvaní "zkušení' a "vážení', většinou staří poslanci, kteří se uráčí vzpomenout si na analogické situace ze své "bohaté politické zkušenosti", kdy mase už jednou přetekla míra trpělivosti, protože cítí nebezpečně blízko to, co už tu jednou bylo. Politici tedy sahají po osvědčeném receptu, založí "komisi", chodí a naslouchají lidu, čmuchají v tisku, a tak pomalu vyčenichají, co by milý národ měl nejraději, co nenávidí a v co doufá. Každá profesní skupina, každá zaměstnanecká třída je co nejpodrobněji studována a jsou zkoumána její nejtajnější přání. I "zlá a špatná hesla" nebezpečné opozice bývají přehodnocována a objevují se k velikému úžasu jejich původních autorů a šiřitelů jako by nic v duchovní výzbroji starých stran.
     Komise se dohromady, "revidují' starý program a vytvářejí nový (panstvo přitom mění své přesvědčení jako voják v poli v košili ve chvíli, kdy stará je zavšivená!), v němž si každý přijde na své. Sedlákovi se dostane ochrany pro jeho statek, průmyslníkovi ochrany jeho zboží, konzument bude chráněn při nákupu, učitelům budou zvýšeny platy, úředníkům se vylepší penze, vdovy a sirotci mají být dostatečnou měrou zabezpečováni státem, doprava bude podporována, tarify mají být sníženy a dokonce daně mají být - když ne úplně, tak téměř - zrušeny. Občas se stane, že se na někoho zapomnělo, nebo že některý z požadavků lidu byl přeslechnut. V tom případě se na poslední chvíli flikují prázdná místa tak dlouho, až lze s klidným svědomím doufat, že se dav normálních šosáků i s jejich ženskými zklidní a nejvyšší měrou uspokojí. A nyní se tedy může, s vírou v Boha a v neotřesitelnou hloupost občanů s volebním právem, začít boj, jak se říká, o "nové uspořádání" Říše.
     Když skonči volby a poslanci mají za sebou poslední lidové shromáždění a úspěšně unikli na dalších pět let drezůře plebsu, mohou se zcela věnovat plněni vyšších a příjemnějších úkolů, programová komise se zase rozpustí a boj o nové utváření věcí veřejných dostává opět podobu zápasu o denní chléb: U poslanců se tomu však říká diety.
     Každé ráno se zástupce lidu vydává do budovy parlamentu, když ne přímo do zasedací síně, tak alespoň do předsálí, kde leží prezentační listiny. Ve jménu služby lidu tam zanese své jméno a přijímá svůj vysoce zasloužený plat jako malé odškodnění za toto nepřetržité a namáhavé úsilí.
     Po čtyřech letech, nebo i v jiných kritických týdnech, kdy hrozí nebo se blíží rozpuštění parlamentních korporací, posedne pány v parlamentu nezkrotná činorodost. Tak jako ponrava neumí nic jiného, než se změnit v chrousta, tak opouštějí tyto parlamentní housenky velkou společnou kuklu a obdařeni křídly vylétají ven za milým lidem. Znovu hovoří ke svým voličům, vyprávějí o své vlastní enormní práci a zlovolné zatvrzelosti těch ostatních, avšak nesouhlasně se tvářící masa po nich místo vděku a chvály vrhá syrové, až nenávistné výrazy. Když nevděk lidu dosáhne určitého stupně, může pomoci jediný prostředek: Pověst strany se musí znovu nažehlit, program je zralý na vylepšení, komise znovu ožije - a celý podvod začíná od začátku. Samozřejmě, že úspěšně, čemuž se při
     zatvrzelé hlouposti lidstva nelze divit. Hlasující dobytek, "měšťansky" stejně jako "proletářský", ovlivněn tiskem a oslepen lákavým programem, se znovu vrací do společné stáje a volí si své staré podvodníky.
     Tak se muž z lidu, kandidát pracujících stavů, opět mění v parlamentní housenku a vyžere se ve státnickém životě do tloušťky a sádelnatosti, aby se po čtyřech letech opět proměnil ve třpytivého motýlka.
     Těžko existuje něco více deprimujícího, než sledovat z pohledu střízlivé skutečnosti takový průběh věcí, muset přihlížet tomuto neustále se opakujícímu podvodu. Z takového duchovního humusu je samozřejmě nemožné čerpat sílu, nutnou k vítěznému boji s organizovanou silou marxismu.
     Dosud se tím naše panstvo vážně nezabývalo. Přes veškerou svou omezenost a duševní méněcennost si tito parlamentní šamani bílé rasy mohou jen stěží namlouvat, že lze prostředky západní demokracie spojovat proti učeni, pro které je demokracie se vším, co k ní patří, v nejlepším případě jen prostředkem k ochromeni protivníka a k vytvoření prostoru pro vlastní konání. I když se část současného marxismu snaží velice šikovným způsobem předstírat nerozlučnou vazbu se zásadami demokracie, nezapomínejme laskavě, že v kritické chvíli se tito pánové nezajímají o většinová rozhodnutí podle západního pojetí demokracie! Bylo tomu tak v oněch dnech, kdy měšťanští poslanci viděli bezpečnost Říše garantovánu ve vysokém počtu zabedněnců, zatímco marxismus strhl moc na svou stranu, pomocí houfu uličníků, dezertérů, stranických funkcionářů a židovských literátů, čímž byl demokracii uštědřen políček, až to mlasklo. Je zapotřebí důvěřivosti parlamentního kouzelníka měšťanské demokracie, aby bylo možné domnívat se, že nyní či v budoucnosti by mohla byt brutální rozhodnost nositelů světového moru zažehnána nějakou zaklínací formulí západního parlamentního systému.
     Marxismus bude tak dlouho pochodovat po boku demokracie, dokud se mu nepodaří nepřímými cestami získat pro své zločinné cíle dokonce i podporu od nacionální duchovní části světa, která je podle něj určena k vyhlazení. Pokud by však došel k přesvědčení, že by se z čarodějnického kotle naší parlamentní demokracie dala svařit majorita, která - na základě své zákonodárně dané oprávněné většiny - by si marxismus se vší vážností "podala", byla by marxistická parlamentní komedie hned u konce. Praporečníci rudé internacionály by okamžitě, namísto apelu na svědomí demokracie, vystoupili s plamennými projevy k proletářským masám a jejich boj by se v tu ránu přenesl ze zatuchlého vzduchu zasedacích sálů našich parlamentů do fabrik a na ulici. Demokracie by byla okamžitě zničena. To, co se nepodařilo šikovným apoštolům lidu v parlamentech, zvládly by bleskově poštvané proletářské masy s páčidly a kovářskými kladivy, přesně jako na podzim 1918: rázně by přesvědčily měšťanský svět, jak bláhové je namlouvat si, že je možné postavit se na odpor židovskému dobývání světa prostředky západní demokracie.
     Jak již bylo řečeno, je potřeba důvěřivé mysli k tomu, hrát s takovým protihráčem podle pravidel, která mu slouží pouze k blafováni nebo k jeho vlastnímu prospěchu, a která hodí přes palubu, jakmile se mu přestanou hodit.
     U všech stran takzvaného občanského zaměření se při politickém zápase jedná ve skutečnosti o pouhou rvačku o parlamentní křesla, přičemž postoje a zásady se házejí přes palubu jako zbytečný balast. Tomu jsou přizpůsobeny i jejich programy a poměřování jejich sily. Chybí jim ona velká magnetická přitažlivost, kterou široká masa následuje pod naléhavým dojmem velkých a vynikajících myšlenek, přesvědčující síla bezpodmínečné víry, snoubící se s fanatickým odhodláním k boji.
     Avšak v době, kdy jedna strana, vyzbrojená všemi zbraněmi tisíckrát zločinného světového názoru nastupuje k útoku proti existujícímu řádu, může se druhá strana postavit na odpor pouze tak, že si osvojí formy nové, v našem případě politické víry, a hesla slabošské a zbabělé obrany zamění za bojový výkřik odvážného a brutálního útoku. Jestliže je však dnes našemu hnuti, zejména ze strany takzvaných národně občanských ministrů - například z bavorského středu - duchaplně vyčítáno to, že usiluje o jakýsi "převrat", můžeme dát každému takovému politizujícímu trpaslíkovi pouze jedinou odpověď: ano, pokoušíme se napravit to, co jste vy ve vaší zločinné hlouposti promeškali. Vy, s vašimi zásadami parlamentního obchodu s hovězím, jste napomohli zavléct národ do propasti, ale my stavíme, útokem a prostřednictvím nastolení nového světonázoru stejně jako fanatickou, neústupnou obranou jeho zásad, našemu národu schody, po kterých jednou vystoupí opět vzhůru do chrámu svobody.
     V době zakládání hnutí musela být naše pozornost neustále upřena k tomu, aby se z uskupení bojovníků za nové a vyšší přesvědčení nestal pouhý spolek na podporu parlamentárních zájmů. Prvním preventivním opatřením bylo vytvoření programu, jež cílevědomě usiloval o takový vývoj, který již svou vnitřní velikostí odstrašoval slabošské duchy dnešních stranických politiků. Jak správné bylo naše pojetí nutnosti programových cílů nejostřejšího ražení, to vyplynulo jasně z oněch osudových chyb, které nakonec vedly ke zhroucení Německa.
     Na základě tohoto poznáni jsem musel formovat nové pojetí státu, které se stalo podstatnou součástí nového světového názoru.
     Již v prvním svazku této knihy jsem se zabýval slovem "národní", a musel jsem konstatovat, že toto označení se zdá být pojmově příliš málo vymezené na to, než aby dovolilo vytvořeni uzavřeného bojového společenství. Všechno možné, co se ve své názorové podstatě nebetyčně rozchází, se dnes motá pod heslem "národní". Dříve než přejdu k úkolům a cílům Nacionálně Socialistické Německé Strany Pracujících, chtěl bych podat vysvětlení pojmu "národní" a jeho vztahu k stranickému hnutí.
     Pojem "národní" se jeví tak málo jasně vymezený, mnohoznačně vykladatelný a neomezený v praktickém použití jako například slovo "religiózní". Také pod tímto pojmem si lze velmi těžko představit něco zcela precizního, a to ani ve smyslu myšlenkového uchopení, ani v praktickém působení. Představitelným se stává označení "religiózní" v okamžiku, kdy se spojuje s konkrétně nastíněnou formou svého působení. Je to velmi krásné, většinou však levné prohlášení, když někdo označí jiného člověka za "hluboce religiózního". Snad se najdou i tací, kteří se budou tímto zcela všeobecným označením cítit uspokojeni a jimž toto označení zprostředkuje dokonce i více nebo méně jasný obraz stavu duše. Jelikož však velká masa nesestává z filosofů ani ze světců, bude taková zcela všeobecná religiózní idea znamenat pro jednotlivce většinou jen potvrzení jeho individuálního myšlení a konání, aniž by však vedla k té působnosti, kterou vyžaduje vnitřní religiózní touha, z níž se z čistě metafyzického neohraničeného světa myšlenek formuje jasně vymezená víra. To jistě není účelem samo o sobě, nýbrž jen prostředkem k dosažení cíle, je to ale nezbytný prostředek k tomu, aby mohlo být cíle dosaženo. Tento účel však není pouze ideální, nýbrž v podstatě vzato zcela eminentně praktický. Je vůbec třeba si uvědomit, že nejvyšší ideály vždy odpovídají nejhlubší životní nutnosti, stejně jako šlechetnost povznášející krásu v posledku spočívá jenom v logické účelnosti. Tím, že víra pomáhá pozvednout člověka nad úroveň zvířete, přispívá v pravdě k upevnění a zajištění jeho existence. Vezmeme-li dnešnímu lidstvu jeho religiózně-věroučné, v praktickém významu pak morální zásady, jež mu byly vštípeny výchovou, a odstraníme-li tuto religiózní výchovu, aniž bychom ji nahradili něčím stejně hodnotným, výsledkem bude těžký otřes základů lidského bytí.
     Můžeme tedy konstatovat, že člověk žije nejenom proto, aby sloužil vyšším ideálům, ale že tyto vyšší ideály jsou současně předpokladem pro jeho existenci jako člověka. Kruh se tak uzavírá.
     Samozřejmě spočívají již ve všeobecném pojmu "religiózní" jednotlivé zásadní myšlenky či přesvědčení, například o nezničitelnosti duše, věčnosti jejího bytí, existenci vyšší bytosti atd. Právě tyto myšlenky, ať jsou pro jednotlivce jakkoliv přesvědčivé, podléhají jeho kritickému zkoumání a tím kolísáním mezi souhlasem nebo odmítáním tak dlouho, dokud se tato citová tušení či poznání nestanou zákonitou silou nezvratné víry. Tato je hlavním bojovým faktorem, který základnímu religióznímu názoru umožňuje průlom a razí mu cestu. Bez jasně vymezené víry by religiozita ve své nejasné mnohotvárnosti byla nejenom bezcenná pro lidský život, ale přispěla by pravděpodobně k všeobecnému rozvratu.
     Podobně jako s pojmem "religiózní" je tomu s pojmem "národní". Také v tomto pojmu jsou obsaženy některé zásadní poznatky.
     Přestože mají mimořádný význam, jsou formálně natolik málo určeny, že se pozvedají nad hodnotu víceméně uznávaného obecného názoru teprve tehdy, když jsou zasazeny do rámce politické strany. Neboř realizace světonázorových ideálů a z nich odvozených požadavků se děje stejně tak málo prostřednictvím čistého pocitu nebo vnitřního chtění lidí, jako například získání svobody všeobecnou touhou po ní. Nikoliv, teprve když ideální touha po nezávislosti dostane formou vojenských mocenských prostředků bojovou organizaci, lze toužebné přáni národa proměnit v nádhernou skutečnost.
     Každý světový názor, ať už je tisíckrát správný a pro lidstvo nanejvýš užitečný, zůstane bezvýznamný pro uspořádáni života národů tak dlouho, dokud se jeho zásady nestanou korouhví bojového hnuti, které musí zůstat tak dlouho stranou, dokud působeni těchto zásad nebylo završeno vítězstvím světonázorových ideji a stranická dogmata netvoří základní zákony státu národního společenství.
     Jestliže však má všeobecná duchovní představa sloužit jako základ budoucího vývoje, potom je zde prvním předpokladem vytvoření všeobecné jasnosti o podstatě, druhu a rozsahu této představy, protože pouze na takovém základě lze vytvořit hnutí, které je schopno ve vnitřní homogenitě svého přesvědčení vyvinout nutnou sílu k boji. Ze všeobecných představ musí vzniknout politický program, ze všeobecného světonázoru politická víra. Tato víra, jejíž cíl má být prakticky dosažitelný, nebude sloužit pouze ideji jako takové, nýbrž bude muset brát ohled i na prostředky boje, jež jsou k dispozici a musí být použity pro dosažení vítězství této ideje. Abstraktně správná duchovní představa, kterou hlásá program, se musí snoubit s praktickým poznáním politika. Tak se musí věčný ideál jakožto vůdčí hvězda lidstva bohužel spokojit s tím, že bude brát v úvahu slabosti tohoto lidstva, aby apriorně neztroskotal na lidské nedokonalosti. Znalec psychiky národa se musí spojit s filozofem, aby z říše věčných pravd a ideálů přinesl to, co je v lidských možnostech a tomu dal formu.
     Přenesení všeobecné, ideální a nejpravdivější světonázorové představy do určitým způsobem vymezeného, pevně organizovaného, duchovně a vůlí jednotného politického a bojového společenství je nejvýznamnější počin, neboť jenom na jeho šťastném řešení záleží možnost vítězství ideje. Zde musí vystoupit z moře milionů lidí, kteří v jednotlivostech více nebo méně jasně určité pravdy tuší a částečně snad i chápou, jedinec, aby s nepochybnou silou formoval z kolísavého světa představ širokých mas zaručené zásady, a tak dlouho vedl zápas za jejich obecnou správnost, až se z vlnobití svobodného světa myšlenek vynoří skála jednotného společenství víry a vůle.
     Všeobecné právo k takovém konání je založeno na nutnosti, osobní právo na úspěchu.
     Pokusíme-li se ze slova "národní" vyloupnout jeho smysluplné nejvnitřnější jádro, dojdeme k následujícímu zjištění:
     Náš nynější nejběžnější politický názor spočívá obecné na představě, že státu je sice třeba přiznat tvůrčí, kulturu vytvářející sílu, že však nemá nic společného s rasovými předpoklady, nýbrž že je spíš produktem hospodářských nutností, v nejlepším případě výsledkem politické vůle k moci. Takové základní pojetí vede ve svých logických důsledcích nejenom k podcenění původní rasové prasíly, nýbrž i k nedostatečnému ocenění osobnosti. Neboť odmítnutí rozličností jednotlivých ras vzhledem k jejich všeobecným kulturotvorným silám musí nutně přenést tento veliký omyl i na hodnocení jednotlivce. Domněnka o rovnosti ras se stane základem pro stejné posuzování národů a dále pro lidské jednotlivce. Proto také mezinárodní marxismus není nic jiného, než Židem Karlem Marxem zprostředkované přenesení jistého, již déle existujícího světonázorového postoje a pojetí do formy určitého politického vyznání víry.
     Bez podkladu takového všeobecně již existujícího otrávení by nikdy nebyl možný udivující politický úspěch tohoto učení. Karel Marx byl skutečně pouze ten jedinec mezi miliony lidi, který v bahně zvolna skomírajícího světa s rybářským pohledem proroka rozpoznal podstatné jedovaté látky, uchopil je, aby je jako černý mág vložil do koncentrovaného roztoku sloužícímu k rychlejšímu zničení nezávislého bytí svobodných národů na této zemi. To všechno samozřejmě ve službách své rase.
     Marxistické učení je zkrácený duchovní extrakt dnes obecně platného světonázoru. Již z tohoto důvodu je jakýkoliv boj našeho takzvaného občanského světa proti tomuto učení nemožný, ba směšný, neboť i tento občansky svět je v podstatě prolezlý všemi těmito
     jedovatými látkami a klaní se světovému názoru, který se od marxistického obecně odlišuje pouze mírou a osobami. Občanský svět je marxistický, věří však na možnost vlády určité skupiny lidí (buržoazie), zatímco marxismus plánovitě usiluje o převedení celého světa do židovských rukou.
     Naproti tomu národní světonázor uznává význam lidstva v jeho rasových prazákladech. Ve státu vidí principiálně jenom prostředek k dosažení cíle, a za svůj cíl považuje zachování rasového bytí lidstva. Tím nevěří v žádném případě na nějakou rovnost ras, nýbrž rozpoznává v jejich rozdílnosti vyšší nebo nižší hodnotu a tímto poznáním se cítí být zavázán vyšší vůli, jež ovládá toto universum, požadovat vítězství lepších a silnějších a žádat zánik horších a slabších. Tím vzdává principiálně hold aristokratické základní myšlence přírody a věří na platnost tohoto přírodního zákona pro všechny jednotlivé živé bytosti. Tento světonázor rozpoznává nejen různé hodnoty jednotlivých ras, ale i různé hodnoty jednotlivých lidí. Z masy si pro sebe vybírá význam osobnosti, čímž působí vzhledem k dezorganizovanému marxismu organizátorsky. Věří v nutnost idealizace lidstva, neboť pouze v ní spatřuje předpoklad pro bytí tohoto lidstva. Avšak nemůže přiznat právo na existenci etické ideji, pokud tato idea představuje nebezpečí pro rasový život nositele vyšší etiky, neboť v zbastardělém a znegrovatělém světě by byla také všechna lidská krásna a vznešenosti, jakož i veškeré představy idealizované budoucnosti našeho lidstva, navždy ztraceny.
     Lidská kultura a civilizace jsou v této části světa nerozlučně vázány na existenci Árijce. Jeho vymření nebo zánik spustí na tuto planetu černý závoj bezkulturní doby.
     Podkopávání stavu lidské kultury prostřednictvím zničení jejich nositelů se však jeví z hlediska národního světonázoru jako nejproklatější zločin. Odváží-li se kdo vložit ruku na nejvyšší podobenství Pána, dopouští se zločinu na dobrotivém stvořiteli tohoto zázraku a napomáhá vyhnání z ráje.
     Tím odpovídá národní světový názor nejvnitřnější vůli přírody, neboť ona vytváří tuto svobodnou hru sil, která musí vést k trvalému vzájemnému vyššímu pěstění, až nakonec bude tomu nejlepšímu lidstvu dána prostřednictvím získaného vlastnictví této země volná cesta k tomu, aby se zaobíralo věcmi, jež leží zčásti nad ním, zčásti mimo něj.
     Všichni tušíme, že ve vzdálené budoucnosti mohou pro lidstvo vyvstat problémy, k jejichž zvládnutí bude povolána nejvyšší rasa jakožto velkopanský lid, užívající o prostředky a možnosti celé zeměkoule.
     Je samozřejmé, že takto všeobecné konstatování smyslu obsahu národního světového názoru může vést k tisícerému výkladu. Ve skutečnosti sotva najdeme nějaké novější politické seskupení, které by se nějakým způsobem tohoto světonázoru nedovolávalo. Avšak již samou svou existencí dokazuje tento světonázor rozdílnost svého pojetí vůči všem ostatním. Tak vystupuje proti marxistickému světonázoru, vedeného jednotnou hlavní organizací, směsicí nejrůznějších koncepcí, která je již ideově málo působivá vůči semknuté nepřátelské frontě. Vítězství však nebudou vybojována takto slabošskými masami! Teprve vystoupí-li proti internacionálnímu světonázoru, řízenému politicky organizovaným marxismem, stejně organizovaný a řízený světonázor národní, přikloní se při stejné bojové energii vítězství na stranu věčné pravdy.
     Organizační podchycení světového názoru se může uskutečnit vždy pouze na základě jeho určitého formulování a tím, čím jsou dogmata pro víru, tím jsou pro vznikající politickou stranu stranické zásady.
     Pro národní světový názor musí být vytvořen nástroj, který mu zaručí možnosti bojového zastupování, podobně jako marxistická stranická organizace uvolňuje cestu internacionalismu.
     Že stranické zázemí národního pojmu je předpokladem k vítězství národního světonázoru, dokazuje nejlépe skutečnost, kterou přiznávají - přinejmenším nepřímo - dokonce i nepřátelé takového propojení se stranou. Právě ti, kteří neúnavně zdůrazňují, že na národní světový názor nemá patent žádný jednotlivec, nýbrž že jiskří nebo "žije" v srdcích bůhví kolika milionů lidi, dokazují tím, že skutečnost všeobecné existence takových představ ani v nejmenším nebrání vítězství nepřátelského světového názoru, který je však klasicky zastupován politickou stranou. Kdyby tomu bylo jinak, musel by německý národ už dnes slavit gigantické vítězství a nestál by na pokraji propasti. Internacionálnímu světonázoru dopomohla k úspěchu skutečnost, že je zastupován útočně organizovanou politickou stranou, důvodem neúspěchu opačného světonázoru bylo jeho dosavadní nedostatečně jednotně formované zastupování. Nikoliv v neomezené volnosti výkladu všeobecného názoru, nýbrž pouze ve vymezené a tím shrnuté formě politické organizace může světový názor bojovat a vítězit.
     Proto jsem viděl svůj úkol zejména v tom, z rozsáhlé a nezformované látky všeobecného světového názoru vyloupnout hlavní ideje a zformulovat je do víceméně dogmatických forem, které se ve svém jasném vymezení hodí k tomu, aby jednotně spojovaly lidi, kteří se k tomu zaváží. Jinými slovy: Nacionálně Socialistická Německá Strana Pracujících přejímá ze základních myšlenek všeobecného národního světového názoru podstatné věci, a berouc v úvahu praktickou skutečnost, dobu a existující lidský materiál a jeho slabosti, vytváří z nich politické vyznání víry, které v takto umožněném pevném organizačním podchycení velké lidské masy vytváří předpoklady pro vítězné prosazení tohoto světového názoru.