6. kapitola
VÁLEČNÁ PROPAGANDA
Při svém pozorném sledování veškerého politického dění jsem se vždy mimořádně zajímal o propagandistickou činnost. Spatřoval jsem v ní nástroj, jenž právě socialisticko-marxistické organizace ovládaly s mistrnou šikovností a uměli ji používat. Poznal jsem už záhy, že správné používání propagandy je skutečné umění, jež bylo občanským stranám cizí. Jenom křesťanskosociální hnutí, hlavně za časů Luegera, se naučilo s tímto nástrojem virtuózně zacházet a vděčilo mu za velmi mnoho úspěchů.
Teprve během války bylo možné pozorovat, k jak příšerným výsledkům mohla vést správně používaná propaganda. Bohužel to bylo možné studovat jenom na druhé straně, neboť činnost naší strany byla v tomto směru více než skromná. Úplné selhání veškeré agitace na německé straně, které muselo bít do očí především každému vojákovi, bylo pro mě podnětem k tomu, abych se ještě intenzivněji otázkou propagandy zabýval. Času k přemýšlení bylo přitom víc než dost, praktické vyučování nám ale poskytoval nepřítel, a to bohužel až příliš dobře. Neboť co se u nás zameškalo, to dohnal protivník s neslýchanou obratností a vskutku geniální vypočítavostí. Na této nepřátelské válečné propagandě jsem se velmi mnoho naučil. Avšak v hlavách těch, jež se měli poučit především, nezanechala tato doba žádné stopy, částečně se domnívali, že jsou příliš chytří, než aby se učili od jiných, částečně jim k tomu chyběla vůle.
Byla u nás vůbec nějak propaganda? Na tuto otázku mohu odpovědět pouze tak, že bohužel nebyla. Vše, co se v tomto směru dělo, bylo nedostatečné a špatné od samotného počátku tak, že to přinejmenším bylo k ničemu, pokud to přímo nepřinášelo škodu. Ve formě nedostatečné, v podstatě psychologicky špatné: to je výsledek pozorné analýzy německé válečné propagandy. Již v základní otázce nebylo zcela jasno: je propaganda prostředek nebo účel? Je to prostředek a proto musí být posuzována z hlediska účelu. Její forma musí být účelně přizpůsobena cíli, který podporuje a jemuž slouží. Je jasné, že z hlediska všeobecné potřeby může být význam různý. Cíl, za který se ve válce bojovalo, byl nejvznešenější a nejvyšší, jaký si člověk může představit: byla to svoboda a nezávislost našeho národa, zajištění jeho výživy pro budoucnost - a čest národa, něco, co navzdory všem dnešním opačným názorům přece jen existuje či mělo by existovat, neboť národy beze cti ztratí dříve nebo později svobodu i nezávislost, což odpovídá vyšší spravedlnosti, protože generace bezectných lumpů si nezasluhují žádnou svobodu. Kdo ale chce být zbabělým otrokem, nesmí a ani nemůže mít žádnou čest, protože tato by zakrátko propadla všeobecnému opovržení.
Německý národ vedl zápas o lidské bytí a účelem válečné propagandy bylo podporovat tento boj, jejím cílem muselo být napomoci k vítězství.
Bojují-li národy o svou existenci na této planetě, jedná se o osudovou otázku bytí či nebytí, v tomto případě jsou veškeré humanitní či estetické úvahy nicotné. Neboť tyto představy se nevznášejí v éteru, nýbrž vycházejí z lidské fantazie a jsou vázány na člověka. Jeho odchodem z tohoto světa se rozplývají i tyto pojmy v nicotu, neboť příroda je nezná. Avšak i mezi lidmi jsou vlastní pouze několika málo národům či lépe rasám a to v té míře, jak tyto pojmy vycházejí z jejich citu. Humanita a estetika by zašly i ve světě obývaném lidmi, pokud by tento svět ztratil ty rasy, jež jsou tvůrci a nositeli těchto pojmů. Tím mají tyto pojmy v boji národa o bytí na tomto světě jen podřadný význam, pro formy tohoto boje nejsou určující, jakmile by mohly ochromovat sebezáchovnou sílu bojujícího národa.
K otázce humanity se vyjádřil již Moltke v tom smyslu, že humanita ve válce spočívá v krátkosti děje, takže jí nejvíce odpovídá nejostřejší způsob boje. Pokusí-li se někdo vstoupit do těchto věcí se žvásty o estetice, může se mu dostat pouze jediné odpovědi: osudové otázky významu boje národa o existenci ruší veškeré závazky vůči kráse. Nejméně krásné, co může v lidském životě existovat, je a vždycky bude jařmo otroctví. Pociťuje snad švábská dekadence dnešní úděl německého národa jako "estetický"? S Židy se o tomto problému opravdu nemusíme bavit. Celé jejich bytí je zhmotnělý protest proti estetice obrazu Páně. Vyloučíme-li tato hlediska humanity a krásy jako měřítka v boji, potom nemohou být použita ani jako měřítka pro propagandu. Propaganda byla ve válce prostředkem k jistému účelu, což byl boj o bytí německého národa, proto mohla být propaganda posuzována pouze na základě zásad platných pro tento účel. Nejhroznější zbraně byly humánní, pokud sloužily rychlému vítězství a krásné byly pouze takové metody, které pomáhaly zajistit národu důstojnost svobody. To byl jediný možný postoj k otázce válečné propagandy v situaci boje na život a na smrt. Kdyby toto bylo jasné na takzvaných rozhodujících místech, nikdy by nebyla možná taková nejistota ohledně formy a použití této zbraně, neboť propaganda je zbraň, a to vpravdě strašlivá v rukou znalce.
Druhá otázka, která měla přímo rozhodující význam, byla tato: Na koho se má propaganda obracet? Na vědeckou inteligenci anebo na méně vzdělanou masu? Propaganda se má vždy obracet na masu! Pro inteligenci, nebo pro to, co si dnes tak říká, není určena propaganda, nýbrž vědecké poučení. Propaganda je svým obsahem vědou tak málo, jako je plakát uměním. Umění plakátu spočívá ve schopnosti jeho tvůrce, formou a barvou upoutat dav. Plakát zvoucí na uměleckou výstavu má upozornit na umění na této výstavě, čím více se mu to podaří, tím větší je umění plakátu jako takového. Plakát má rovněž zprostředkovat představu o významu výstavy, jeho úkolem však není nahradit vystavované umění. Proto kdo se chce zabývat uměním jako takovým, musí prostudovat víc než jen plakát, nestačí ani pouhá "procházka výstavou". Od takového člověka se očekává, že se důkladným pozorováním zahloubá do jednotlivých děl a poté si o těchto zvolna vytvoří správný úsudek. Podobě je tomu i s propagandou. Úkol propagandy nespočívá ve vědeckém vzdělání jednotlivce, nýbrž v upozornění masy na určité skutečnosti, procesy, nutnosti apod., jejichž význam má dostat do jejího povědomí. Umění nyní spočívá výhradně v tom, dosáhnout toho tak vhodným způsobem, aby vzniklo všeobecné přesvědčení o realitě jisté skutečnosti, nutnosti určitého procesu, správnosti určité nutnosti atd. Jelikož však propaganda jako taková není a nemůže být sama o sobě nutností, protože jejím úkolem je stejně jak v případě plakátu upoutat masu a nikoliv poučovat vědecky vzdělané a o vzdělání usilující jednotlivce, musí se její působení obracet vždy spíš na cit a méně na takzvaný rozum. Každá propaganda musí být lidová a její duchovní úroveň se musí přizpůsobit úrovni chápání těch nejomezenějších mezi těmi, na něž se obrací. Její čistě duchovní úroveň musí být tím nižší, čím početnější je masa lidí, jimž je určena. Jedná-li se však o to, aby do okruhu její působnosti byl vtažen celý národ, jak je tomu v případě válečné propagandy, je na místě velká pozornost při vyhýbání se příliš vysokým duchovním nárokům. Čím skromnější je její vědecký balast a čím více se orientuje na cítění masy, tím výraznější je její úspěch. Tento je nejlepším důkazem správnosti či nesprávnosti propagandy, nikoliv uspokojení několika učenců či estetických učedníků. Umění propagandy spočívá právě v tom, že chápe citový svět představ velké masy a nachází psychologicky správnou formou cestu k získání pozornosti a poté srdcí této masy. Že to naši vševědi nechápou, je důkazem jejich lenosti v myšlení nebo domýšlivosti. Pochopíme-li nutnost orientace propagandy na nejširší masy, vyplývá z toho pro nás následující ponaučení: Je nesprávné chtít dát propagandě mnohostrannost nějakého vědeckého školení. Vnímavost velké masy je velmi omezená, schopnost porozumění malá, zapomnětlivost však velká. Vzhledem k těmto skutečnostem se musí účinná propaganda omezit vždy pouze na velmi málo bodů a tyto heslovitě opakovat tak dlouho, až určitě i ten poslední mezi adresáty si dokáže představit oč jde. Jakmile tato zásada není respektována a propaganda chce být mnohostranná, roztříští se účinek, poněvadž množství nabízené látky není pro masu stravitelné ani zapamatovatelné. Tím se výsledek oslabuje a v posledku i ruší. Čím vyšší má být linie znázornění, tím psychologicky správnější musí být stanovení taktiky.
Bylo například zásadně nesprávné zesměšňovat protivníka, jak o to usilovala především propaganda rakouských a německých humoristických listů. Zásadně nesprávná proto, poněvadž reálné setkání s protivníkem muselo ihned vzbudit zcela jiné přesvědčení, což se pak nejstrašnějším způsobem vymstilo, neboť teď se cítil německý stát pod bezprostředním dojmem protivníkova odporu oklamán tvůrci své dosavadní osvěty a namísto posílení bojového ducha nebo jeho upevnění se dostavil pravý opak. Člověk klesal na mysli.
Naproti tomu válečná propaganda Angličanů a Američanů byla psychologicky správná. Již tím, že národu představovala Němce jako Barbary a Huny, připravovala jednotlivé vojáky na hrůzy války a pomáhala mu vyvarovat se zklamání. Potom i ta nejstrašnější zbraň, jež byla proti němu použita, se jevila jako potvrzení předchozí osvěty a posilovala také víru ve správnost tvrzení jeho vlády a na druhé straně stupňovala hněv a nenávist proti zlořečenému nepříteli. Neboť šeredný účinek zbraně, který poznal ze strany protivníka, se mu jevil jako důkaz již známé "hunské" brutality barbarského nepřítele, aniž by ho to alespoň na okamžik přimělo k přemyšlení, že jeho zbraně snad, ba dokonce pravděpodobně, mohou působit neméně příšerně.
Anglický voják se nemohl cítit tak, že by byl z domova nesprávně informován, což se bohužel stávalo vojákovi německému, až tento nakonec odmítal všechno, co ze strany propagandy přicházelo jako
"podvod" a "křeč". To vše bylo důsledkem toho, že k propagandě byl odvelen první osel, který se namanul (nebo to byli i "jinak" chytří lidé), namísto aby nahoře pochopili, že pro tuto práci jsou vhodní jen ti nejgeniálnější znalci lidských duší. Německá válečná propaganda nabízela nepřekonatelný názorný příklad téměř opatrně působící "osvěty", což bylo důsledkem naprosté absence psychologicky správného uvažování. Zato u protivníka se ale mohl velmi poučit každý, kdo s otevřenýma očima a neotupělým vnímáním zpracovával čtyři a půl roku trvající příval nepřátelské propagandy.
Nejhorší to však bylo s pochopením nejdůležitějšího předpokladu každé propagandistické činnosti: totiž zásadě subjektivní jednostranné stanovisko této činnosti ke každé otázce, kterou zpracovávala. V této oblasti se hned na začátku války hřešilo shora dolů tak, že člověk měl právo pochybovat o tom, zda tolik nesmyslů lze připisovat pouze hlouposti.
Co byste řekli například reklamnímu plakátu, který má propagovat nové mýdlo, přitom však chválí také mýdlo staré. Člověk by nad tím jen potřásl hlavou.
Stejně tak to ale bylo i s politickou reklamou. Úkolem propagandy není například zvažovat různá práva, ale výhradný důraz na právo jedno, jež propaganda zastupuje. Není jejím úkolem zjišťovat objektivní pravdu, pokud je výhodné pro druhou stranu a předkládat jí mase v doktrinářské upřímnosti, nýbrž nepřetržitě sloužit pravdě vlastní.
Bylo od základu špatné vinu na vzniku války vysvětlovat z takového hlediska, že za rozpoutání této katastrofy nelze činit odpovědným jenom Německo, nýbrž správné by bylo tuto vinu beze zbytku svalovat na protivníka, dokonce i kdyby to neodpovídalo skutečnosti, ačkoliv tomu tak opravdu bylo.
Jaký byl důsledek této polovičatosti? Široká masa národa nesestává z diplomatů nebo z učitelů státního práva, ba ani ne výhradně z rozumných lidí schopných úsudku, nýbrž stejně tak z kolísajících, pochybujících a nejistých nebožáků. Jakmile jednou vlastní propaganda přizná jen záblesk pravdy na druhé straně, ihned je dán důvod k pochybnostem o vlastní pravdě. Masa není schopna rozlišovat, kde končí cizí bezpráví a začíná bezpráví vlastní. V takovém případě znejistí a stává se nedůvěřivou, obzvláště tehdy, nedopustí-li se protivník stejného nesmyslu a veškerou vinu podsouvá nepříteli. Co je potom přirozenějšího než to, že vlastní národ začne věřit víc nepřátelské propagandě než vlastní? Žádný jiný národ není tolik posedlý objektivitou jako Němci! Neboť každý Němec se bude snažit o to, a.by se nedopustil na protivníkovi bezpráví, nehledě na nebezpečí těžké újmy a dokonce i zničení vlastního národa a státu. Že to tak na rozhodujících místech přirozeně nebylo myšleno, to si masa vůbec neuvědomí. Národ má ve své převážné většině natolik feminizační charakter, že jeho myšlení a konání je určováno více citovým vnímáním než střízlivou úvahou. Toto vnímání ale není komplikované, nýbrž velmi jednoduché a uzavřené. Není tu přílišné diferenciace, nýbrž rozlišování pozitivní nebo negativní, láska nebo nenávist, právo nebo bezpráví, pravda nebo lež, ale nikdy napůl tak a napůl onak nebo částečně atd. Skvělou znalostí primitivního způsobu vnímání široké masy se vyznačovala anglická propaganda, která se tomuto dokázala přizpůsobit a způsobem stejně bezohledným jako geniálním zajišťovala předpoklady pro morální pevnost vojska na frontě, dokonce i v případech největších neúspěchů, přičemž dokázala také prezentovat nepřítele jako jediného viníka na vypuknutí války: byla to lež, které se věřilo proto, že byla předkládána s bezpodmínečnou, drzou, jednostrannou tvrdošíjností citově chladnému, vždy extrémně rozpoloženému, velkému národu.
Jak velmi byl tento druh propagandy účinný, to ukázala nejlépe skutečnost, že ještě po čtyřech letech dokázala držet v šachu protivníka, přičemž začínala dokonce nahlodávat náš vlastní národ. Naší propagandě takový úspěch nebyl dán a nelze se tomu skutečně divit. Už ve své vnitřní dvojznačnosti nesla zárodek neúčinnosti. Z hlediska jejího obsahu bylo málo pravděpodobné, že by vzbudila v masách žádoucí dojem. Doufat, že by se tímto pacifistickým odvarem mohlo podařit nadchnout lidí až k smrti, to snad dokázali jen naši duchaplní "státníci". Ubohý produkt naší propagandy byl neúčelný a dokonce i škodlivý. Ale veškerá genialita okázalé propagandy nepovede k úspěchu, není-li brán neustále ostrý zřetel na jednu fundamentální zásadu. Propaganda se musí omezit na nejnutnější obsah a tento neustále opakovat. Vytrvalost je v tomto případě, stejně jako u mnoha jiných věcí na světě, prvním a nejdůležitějším předpokladem úspěchu. Právě v oblasti propagandy se nesmíme nechat svést estéty nebo otupělými lidmi: prvními proto, že obsah propagandy v její formě a výrazu by zakrátko byl přitažlivý spíš pro čajové dýchánky než pro široké masy, před těmi druhými je třeba se mít úzkostlivě na pozoru proto, že nedostatek jejich vlastních nových pocitů je vede k hledání stále nových podnětů. Tyto lidí brzy všechno omrzí, přejí si změnu a nedokáží se nikdy vcítit do potřeb dosud neznuděného světa, či tento dokonce pochopit. Patří vždy k prvním kritikům propagandy či lépe jejího obsahu, který se jim zdá příliš zastaralý, příliš otřepaný, jindy zase přežitý atd. Chtějí stále něco nového, hledají změnu a tím se stávají smrtelnými nepřáteli každého účinného politického ovlivňování masy. Neboť jakmile se organizace a obsah propagandy začnou řídit podle jejich představ, ztrácí propaganda jakoukoliv semknutost a rozpadá se.
Propaganda tu však není proto, aby obstarávala panstvu průběžně zajímavou změnu, nýbrž aby přesvědčovala, a to masy. Ty však potřebují při své těžkopádnosti vždy určitý čas, než jsou schopny vzít nějakou na vědomí a pouze tisícerým opakováním jednoduchých pojmů si ji zapamatuji.
Žádná změna se nikdy nesmí týkat obsahu toho, co se propaguje, nýbrž musí vyjadřovat vždy totéž. Heslo musí být osvětlováno ze všech stran, avšak na konci toho všeho musí být zase totéž heslo. Pouze tak může a bude propaganda působit jednotně a celistvě.
Hlavní linie, která se nikdy nesmí opustit, nechává nazrávat konečný úspěch a to prostřednictvím jejího stále stejného a důsledného zdůrazňování. Potom ale s údivem zjistíme, k jak neskutečným a sotva pochopitelným výsledkům taková vytrvalost vede. Úspěch každé reklamy, až v obchodu či v politice, je podmíněn dobou trvání, pravidelností nasazení a neroztříštěností.
Válečná propaganda nepřítele nám může být vzorem: byla omezena na několik málo hledisek, výhradně orientovaná na masy a praktikovaná s neúnavnou vytrvalostí. Během celé války byla používána stejná základní myšlenka jakož i prováděcí formy, jež se jednou osvědčily jako správné, aniž by kdy došlo k nepatrné změně. Zpočátku se drzostí svých tvrzeni zdála bláznivá, později se stávala nepříjemnou a nakonec se jí věřilo. Po čtyřech a půl letech vypukla v Německu revoluce, z jejíchž klíčových hesel vycházela nepřátelská válečná propaganda. V Anglii však pochopili ještě něco. Že možný úspěch této duchovní zbraně spočívá v jejím masivním nasazeni.
Úspěch však pokryje veškeré náklady. Propaganda u nich platila za zbraň prvního řádu, zatímco u nás to byl chléb nezaměstnaných politiků a hrdinů z protekčních míst.
Její úspěch byl nakonec roven nule.