3. kapitola

VŠEOBECNÉ POLITICKÉ ÚVAHY Z MÉ VÍDEŇSKÉ DOBY


     Dnes jsem přesvědčen, že - s výjimkou zcela mimořádného nadání - muž nemá být veřejně činný v politice před svým třicátým rokem. To proto, že až do této doby si vytváří obecnou platformu, ze které zkoumá různé politické problémy a stanoví svůj vlastní postoj k nim. Teprve po získání základního světového názoru a tím i stálosti vlastního pojetí jednotlivých otázek má nebo smí se muž vnitřně politicky vyzrálý podílet na politickém vedeni obce.
     Není-li tomu tak, vydává se v nebezpečí, že své dosavadní stanovisko bude muset jednoho dne v zásadních otázkách změnit, anebo proti svému vědomi a svědomí setrvat na stanovisku, které rozum a přesvědčení dávno odmítají. v prvním případě je to trapné pro něho osobně, poněvadž teď sám kolísá a právem už nemůže očekávat, že mu jeho stoupenci budou stejně pevně věřit jako předtím, pro ty, které řídí, vede takový pád jejich vůdce k bezradnosti a nezřídka k pocitu určitého zahanbení i vůči těm, proti kterým bojuje. v druhém případě nastává to, co dnes tak často vidíme: tou měrou, jak vůdce sám už nevěří tomu, co říká , je jeho argumentace prázdná a plytká, ale zato vulgárnější ve volbě prostředků: Zatímco on sám už nepomýšlí na vážnou obranu svého politického přesvědčeni (člověk přece neumírá za něco, čemu sám nevěří), požadavky na jeho stoupence rostou a jsou stále nestydatější, až on nakonec obětuje poslední zbytek svého vůdcovství a skončí u politiků, to znamená u dolního druhu lidí, jejichž jediným smýšlením je bezcharakternost spolu s drzou dotěrností a s často neslušně vyvinutým uměním lhát.
     Dostane-li se naneštěstí pro slušné lidi takový chlapík do parlamentu, musíme už od počátku vědět, že podstata politiky spočívá pro něj pouze v heroickém boji o trvalé vlastnictví této láhve s mlékem pro jeho život a rodinu. Čím více potom jeho žena a děti na této lahvi lpí, tím urputněji bude bojovat o svůj mandát. Každý jiný člověk s politickými instinkty se už proto stává jeho osobním nepřítelem, v každém novém hnutí větří možný počátek svého konce a v každém větším muži další nebezpečí.
     O tomto druhu parlamentních štěnic promluvím ještě důkladněji. I třicetiletý muž se bude muset v životě ještě hodně učit, ale bude to pouze doplnění a výplň rámce, který mu stanový jeho zásadní světonázor. Jeho učení už nebude žádným přeškolováním, nýbrž doškolením a jeho stoupenci nebudou muset propadat stísněnému pocitu, že jím byli dosud špatně vedeni, nýbrž naopak: patrný růst vůdce jim poskytne uspokojení, poněvadž jeho učeni znamená jen prohlubování jejich vlastního názoru. To ale je v jejich očích důkazem správnosti názoru dosavadního. Vůdce, který poznal nesprávnost platformy svých obecných politických názorů a musí ji tedy opustit, jedná rozumně pouze tehdy, je-li ochoten vyvodit z poznání dosavadních chybných názorů poslední důsledek. Musí v tomto případě odstoupit od výkonu další politické činnosti. Protože se už jednou zmýlil v základních poznatcích, může se to stát i podruhé. V žádném případě už nemá právo požívat důvěry spoluobčanů nebo ji dokonce vyžadovat. Jak málo se ovšem dnes taková slušnost vyskytuje, o tom svědčí celková zvrhlost lůzy, která se v této době cítí být povolána "dělat" do politiky. Sotva kdo z nich je k tomu povolán.
     Kdysi jsem se vyhýbal veřejným vystoupením, i když myslím, že jsem se zabýval politikou víc než mnozí jiní. Jen v nejužším kruhu jsem mluvíval o tom, co hýbalo mým nitrem nebo co mne přitahovalo. Tyto promluvy v úzkém kruhu měly v sobě mnoho dobrého: naučil jsem se sice méně "mluvit", ale zato poznávat lidi v jejich často neskutečně primitivních názorech a námitkách. Přitom jsem neztrácel čas a možnost školit se a dál se vzdělávat. Příležitost k tomu nebyla nikde v Německu tak příznivá, jako ve Vídni.
     Všeobecné politické myšleni bylo ve staré podunajské monarchii zprvu větší a rozsáhlejší než ve starém Německu téže doby, s výjimkou části Pruska, Hamburku a pobřeží Severního moře. Pod označením "Rakousko' chápu v tomto případě ono území habsburské říše, které diky Německému osídlení nejenže dalo historický podnět k vytvoření tohoto státu, ale výhradně toto obyvatelstvo mělo potřebnou sílu, která tomuto politicky a kulturně tak umělému útvaru dávala po mnoho staletí vnitřní kulturní život. Postupem doby závisel stát a jeho budoucnost stále více na udržení tohoto zárodku budoucí říše.
     Jestliže dědičné země tvořily srdce habsburské říše, které hnalo čerstvou krev do krevního oběhu státního a kulturního života, pak Vídeň byla mozkem a vůlí zároveň.
     Už ve vnější okázalosti Vídně spočívala síla vládnoucí královny, která sjednocovala tento národnostní konglomerát, aby nádherou a vlastní krásou dala zapomenout na zlé příznaky stáří celého státu. Až říší zmítaly krvavé boje jednotlivých národností, cizina a zvláště Německo vidělo pouze přívětivý obraz tohoto města. Klam byl o to větší, že Vídeň prožívala v té době již svůj poslední a největší viditelný rozmach. Pod vedením vskutku geniálního starosty ožila úctyhodná rezidence císaře staré říše ještě jednou zázračným mladým životem. Poslední velký Němec, kterého zrodil národ kolonistů východní Marky, nepatřil oficiálně do řad takzvaných "státníků, avšak tím, že tento Dr. Luear jako starosta "říšského hlavního a rezidenčního města Vídně" podával jeden nevídaný výkon za druhým a lze říct ve všech oblastech komunálního hospodářství a kulturní politiky, posílil srdce celé říše a oklikou se vlastně stal větším státníkem než všichni tehdejší takzvaní "diplomaté" dohromady.
     Jestliže se mnohonárodnostní země jménem "Rakousko" přece jen zhroutilo, nemluví to proti politickým schopnostem Němectví ve staré východní Marce, nýbrž byl to nutný výsledek nemožnosti udržet natrvalo pomoci deseti milionů lidí padesátimiliónový stát různých národností, k čemuž nebyly dány včas naprosto přesné podmínky. Rakouský Němec myslel víc než ušlechtile. Byl vždy zvyklý žít v rámci velké říše a neztratil nikdy cit pro úkoly s tím spojen‚. Byl jediný v tomto státě, kdož viděl za hranicemi té které korunní země ještě hranice říše, když ho osud oddělil od společné Německé vlasti, stále se ještě pokoušel zvládnout obrovsky úkol: udržet pro němectví to, co si jeho předkové kdysi v nekonečných bojích vybojovali na východě. Přitom je třeba uvážit, že se tak mohlo stát pouze rozdělenou silou: srdce a vzpomínky těch nejlepších nikdy nepřestaly cítit se svou společnou mateřskou zemi, jejíž zbytek teď zůstal domovem.
     Už všeobecný obzor rakouských Němců byl poměrně široký. Jejich hospodářské vztahy zahrnovaly často téměř celou mnohotvárnou říši. Téměř všechny velké podniky byly v jejich rukou, řídící personál, technici a úředníci se většinou rekrutovali právě zde. Byli také nositeli zahraničního obchodu, pokud židovstvo nevztáhlo ruku na tuto pravlastní doménu. Politicky drželi stát ještě pohromadě. Služba v armádě vedla do dáli za těsné hranice domova. Rakousko-německý rekrut narukoval patrně k Německému regimentu, ale regiment mohl být ležením v Hercegovině zrovna tak jako ve Vídni nebo v Haliči. Důstojnický sbor byl stále ještě německý, vyšší úřednictvo převážně také. Německé byly i uměni a věda. Nehledě na kýč nejnovějších uměleckých směrů, jehož produkci by bez problémů zvládl i národ negrů. Pouze Němec byl vlastníkem a šiřitelem skutečného uměleckého smýšleni. v hudbě, architektuře, sochařství a malířství byla Vídeň nevyčerpatelnou studnicí, která, aniž kdy vyschla, zásobovala celou monarchii.
     Němci byli také nositeli veškeré zahraniční politiky, odhlédneme-li od několika Maďarů. Přesto byl marný každý pokus udržet tuto říši, poněvadž chyběl zásadní předpoklad pro to, aby mohl rakouský mnohonárodnostní stát existoval, jediná možnost, jak překonat odstředivé síly jednotlivých národností je uřídit stát centrálně a tak ho také vnitřně organizovat, neboť jinak není stát myslitelný.
     V různých světlých okamžicích přišlo pochopení z "nejvyšších míst" pouze proto, aby bylo většinou v krátké době zase zapomenuto nebo jako těžko proveditelné odsunuto stranou. Jakákoliv myšlenka více federativního uspořádání říše se musela nutně minout účinkem, protože chyběl zárodek silné státní zastřešující moci. K tomu přistupovaly ještě další podstatné‚ vnitřní předpoklady rakouského státu a to vztahy k Německé říši v Bismarkově pojetí. V Německu se jednalo pouze o překonání politických tradic, protože společný kulturní základ tu byl vždy. říše zahrnovala především příslušníky jednoho národa, pomineme-li pramalých cizích střípků.
     V Rakousku tomu bylo naopak. Tady neexistovala politická vzpomínka na vlastni velikost jednotlivých zemí - s výjimkou Maďarska - buď to vůbec, nebo byla houbou času smazána nebo přinejmenším rozmazána a nezřetelná. Zato se vyvinuly v tomto století nacionalismu v různých zemích národnostní síly, jejichž překonání bylo o to těžší, že se na okrajích monarchie začaly tvořit národní státy, spřízněné s jednotlivými rakouskými národnostními střípky rasově a měly tedy větší přitažlivost, než tomu bylo možné naopak pro rakouské Němce. Sama Vídeň už nemohla natrvalo v tomto boji obstát. S rozvojem Budapešti jako velkoměsta dostala Vídeň soupeřku, jejímž cílem už nebyla celá společná monarchie, ale posílení jedné její části. V krátké době měla následovat Praha, potom Lvov, Ljubljana atd. Se vzestupem těchto kdysi provinčních měst na velkoměsta jednotlivých zemí se vytvářela také střediska jejich kulturního života. Tím se dostalo národněpolitickým instinktům duchovni základny a duchovního prohloubení. Jednou musel přijít okamžik, kdy tyto hnací síly se staly silnější než síla společných zájmů a Rakousko bylo ztraceno. Průběh tohoto vývoje je možné sledovat od smrti Josefa II. Tempo tohoto vývoje bylo závislé na řadě faktorů, které spočívaly zčásti v monarchii samé, zčásti byly výsledkem zahraničněpolitického postavení říše.
     Jestliže vůbec byla vůle začít boj za udržení tohoto státu a zvítězit v něm, potom mohla vést k cíli pouze bezohledná a vytrvalá centralizace. Bylo třeba zásadně stanovit jednotný úřední státní jazyk, který zdůrazňuje čistě formální sounáležitost a která představuje technický pomocný prostředek, bez nějž nemůže jednotný stát existovat. Rovněž tak škola a vyučování mohly jen tímto způsobem vypěstovat jednotné státní smýšleni. Toho se nedalo dosáhnout jednou za deset nebo dvacet let, nýbrž se muselo počítat ve staletích, tak jako ve všech kolonizátorských otázkách, kde je důležitější vytrvalost než síla okamžiku.
     Rozumí se samo sebou, že jak státní správa tak i politické vedení by musely být vykonávány přísně jednotně.
     Bylo pro mne nesmírně poučné zjistit, proč se tak nestalo, nebo lépe řečeno, proč to nebylo učiněno. Jen ten, kdo zavinil toto opomenutí, měl vinu na zhroucení Rakouska.
     Staré Rakousko bylo více než jiný stát vázáno na rozsah svého řízení. Neboť tady chyběl fundament národního státu, který má v síle národa stále ještě moc, jež ho udrží i když selže vedení. Jednotný národní stát může někdy díky přirozenému konservatismu svého obyvatelstva a s ní spojená odolnosti snášet kupodivu velmi dlouhá období nejhorší správy a vedení státu, aniž by se tím nějak vnitřně zhroutil. Je to jako by v takovém těle už nebyl duch, jako by byl mrtev, odumřel, až se najednou domněle mrtvá opět zvedne a dá ostatnímu lidstvu znamení své nezničitelné životní síly.
     Jinak je tomu ale v říši, která sestává z různých národů a nedrží ji pohromadě společná krev, nýbrž společná pěst. Tady každá slabost vedení nekončí zimním spánkem státu, ale probuzením všech individuálních instinktů, jež jsou v krvi a nemohly se v předchozí době rozvíjet. Jen staletí společné výchovy, společné tradice, společné zájmy atd. mohou zmírnit toto nebezpečí. Proto jsou takové státní útvary - čím mladší jsou - více závisle na moci vedení a často, jako dílo význačných násilníků a hrdinů ducha, se již po smrti svého velkého zakladatele rozpadají. Ale ani po staletích trváni není toto nebezpečí překonáno, jen dřímá, aby se najednou probudilo, jakmile slabost společného vedení, síla výchovy a vznešenost tradice už nemohou přemoci rozmach touhy různých kmenů po vlastním životě.
     Je tragickým osudem Habsburského Domu, že toto nepochopil. Jen jednomu z nich ukázal osud pochodní na budoucnost jeho země, potom však tato pochodeň uhasla navždy.
     Josef II., římský císař národa německého, si uvědomoval s velkými obavami, že jeho dům, vytlačený na samý okraj říše, by jednoho dne zmizel ve víru Babylonu národů, kdyby neodčinil v poslední hodině to, co otcové zameškali. S nadlidskou silou se vzepřel tento "přítel lidí" proti nedbalosti předků a pokusil se za deset let dohnat to, co bylo zameškáno za staletí předtím. Kdyby mu bylo dopřáno alespoň čtyřicet let pro jeho dílo a kdy alespoň dvě generace po něm v tomto díle pokračovaly stejným způsobem, pravděpodobně by se zázrak podařil. Avšak když po deseti letech vlády zemřel, umořen na těle i na duchu, šlo s ním do hrobu i jeho dílo, aby už nikdy neprocitlo a zesnulo navždy v kapucínské hrobce. Jeho následníci na tento úkol nestačili ani duchem, ani odhodláním. Když potom v Evropě vzplanuly první revoluční příznaky nové doby, začaly se postupně přenášet i na Rakousko. A když nakonec vypukl požár, byl rozdmýchávána nikoliv sociálními, společenskými nebo obecně politickými příčinami, ale spíš národnostními hnacími silami.
     Revoluce roku 1848 mohla být už všude třídním bojem, avšak v Rakousku to byl počátek boje rasového. Němci tehdy zapomněli na svůj původ nebo ho neuznávali, dali se do služeb revolučního vzbouření a tím zpečetili svůj osud. Pomáhali probouzet ducha západní demokracie, který je v krátké době připravil o základy jejich existence. Vytvořením parlamentního zastupitelského orgánu bez předchozího stanovení a upevněni společného státního jazyka byl položen základní kámen konce převahy němectví v monarchii. Od tohoto okamžiku byl ztracen i stát. Vše, co nyní následovalo, bylo jen historickým procesem rozpadu jedné říše. Sledovat tento rozklad bylo otřesné i poučné zároveň. V mnoha tisících forem probíhal výkon rozsudku dějin. Velká část lidí byla slepá k procesu rozpadu a to jen potvrdilo vůli Bohů ke zničení Rakouska.
     Nechci se tu ztrácet v podrobnostech, není to úkolem této knihy. Chci jen důkladně sledovat ony procesy, které obsahují stále stejné příčiny zkázy národů a států a mají význam také pro naši dobu a které nakonec napomohly k zajištění základů mého politického myšleni.
     Mezi institucemi, na kterých bylo rozežírání rakouské monarchie nejzřetelnější, a to i pro měšťáky, kteří jinak nejsou nadáni zvlášť ostrým zrakem, byla na prvním místě ta, která měla být nejsilnější - parlament, v Rakousku zvaný Říšská rada. Vzor této korporace má svůj původ v Anglii, v zemi klasické "demokracie". Odtud bylo převzato celé toto obšťastňující zařízení a přesazeno pokud možno beze změny do Vídně.
     V poslanecké a panské sněmovně slavil anglický dvoukomorový systém své vzkříšení. Když kdysi Berry nechal vyrůstat anglický parlamentní palác z vln Temže, sáhl do dějin britské světové říše a vytáhl odtud šperk pro 1200 výklenků, konsol a sloupů své nádherné stavby. V sochařském a malířském umění se stal dům lordů a dům lidu chrámem slávy národa.
     První potíž Vídně začíná už tady. Neboť když Dr. Hansen dokončil poslední štít na mramorovém domě nové sněmovny národů, pro okrasu mu nezbylo již nic jiného než pokusit se o výpůjčku z antiky. Římští a řečtí filozofové krášlí teď tuto divadelní budovu "západní demokracie" a v symbolické ironii se přes dva domy rozjíždějí do čtyř světových stran kvadrigy a skýtají tak nejlepší obraz někdejšího ruchu uvnitř i venku.
     Neboť "národnosti" by považovaly za urážku a provokaci, kdyby v tomto díle byly velebeny rakouské dějiny, podobně jako v říši samotné se osmělili až po dunění bitev světové války umístit na Wallotově stavbě Říšského sněmu v Berlíně nápis s věnováním německému národu.
     Když jsem v necelých dvaceti letech vešel poprvé do nádherné stavby na Franzensringu, abych byl jako divák a posluchač přítomen schůzi poslanecké sněmovny, byl jsem zachvácen pocity velké nevole.
     Parlament jsem nenáviděl odjakživa, ale vůbec ne jako instituci jako takovou. Naopak, jako svobodomyslný člověk jsem si nedovedl jiný způsob vlády představit, neboť myšlenka na nějakou diktaturu by mi při mém vztahu k habsburskému domu připadala jako zločin proti svobodě a rozumu. Nemálo k tomu přispěla má náruživá četba novin, která mi, aniž bych to sám tušil, naočkovala obdiv k anglickému parlamentu, kterého jsem se nemohl jen tak zbavit. Důstojnost, se kterou se tam i v dolní sněmovně věnují svým úkolům (jak nám to krásně líčil náš tisk), mi silně imponovala. Mohla snad existovat nějak vznešenější forma vlády jednoho národního společenství?
     Právě proto jsem byl nepřítelem rakouského parlamentu. Považoval jsem formu celého jeho vystupování za nedůstojnou velkého vzoru. Teď k tomu přibylo následující:
     Osud němectví v rakouském státě z visel na jeho postavení v Říšské radě. Až do zavedení všeobecného a tajného hlasovacího práva existovala v parlamentu ještě německá majorita, i když bezvýznamná . Už tento stav byl na pováženou, protože vzhledem k národně nespolehlivému postoji sociální demokracie vystupovala tato v kritických otázkách týkajících se němectví vždy proti německým národním zájmům, aby si neodradila stoupence z jednotlivých národů. Už tehdy nemohla být sociální demokracie považována za německou stranu. Se zavedením všeobecného volebního práva přestala existovat i jistá číselná německá převaha. Odněmčování státu už nestálo nic v cestě.
     Národní pud sebezáchovy mi už tenkrát bránil, aby z tohoto důvodu zvlášť miloval zastoupení, v němž němectví nebylo zastupováno, nýbrž zrazováno. Ale to byly nedostatky, jako mnohé jiné, jež nelze připisovat věci samé, nýbrž rakouskému státu. Už dříve jsem se domníval, že ani případné obnovení německé většiny v zastupitelských orgánech státu nebude mít zásadní význam, pokud starý stát bude existovat. S takovým postojem jsem poprvé vstoupil do prostor posvátných i sporných. Ovšem pro mne byly posvátné jen díky vznešené nádherné stavbě. Zázračné helénské domy na německé půdě. Ale vzápětí jsem byl pobouřen, když jsem viděl to ubohé divadlo, jež se konalo před mýma očima! Bylo přítomno několik stovek těchto zástupců lidu, měli právě zaujmout stanovisko k jakési důležité hospodářské otázce. Stačil mi jeden den a měl jsem podnět k přemýšlení na týdny. Obsah předneseného byl na skutečně skličující "výši", pokud vůbec tomu žvanění bylo rozumět, neboť někteří pánové nemluvili německy, nýbrž svými slovanskými mateřskými jazyky či jejich dialekty. Měl jsem příležitost to, co jsem dosud znal jen z četby novin, slyšet na vlastní uši. Vzrušený dav křičící jeden přes druhého ve všech tóninách, zdivočelá masa, a nad tím vším nevinný starý strýc, snažící se v potu tváře se zvonkem v ruce vykřikovat vážné prosby i hrozby, aby zjednal domu opět důstojnost.
     Musel jsem se smát.
     O několik týdnů později jsem tam byl opět. Obraz se změnil, nebyl k poznání. Sál byl úplně prázdný. Dole se spalo.. Několik poslanců bylo na svých místech, zívali jeden na druhého, jeden mluvil. Přítomen byl místopředseda sněmovny a hleděl evidentně znuděn do sálu.
     Rok klidného pozorováni stačil k tomu, abych svůj původní názor na podstatu této instituce beze zbytku změnil a v tomto se utvrdil. Vnitřně už jsem nezaujímal postoj ke znetvořené formě parlamentarismu, kterou tato myšlenka v Rakousku měla, ne, teď už sem nemohl parlament jako takový uznávat. Až dosud jsem viděl neštěstí rakouského parlamentu v absenci německé majority, nyní jsem ale viděl neblahý osud v podstatě této instituce vůbec.
     Napadla mne tehdy celá řada otázek. Začal jsem se důkladně seznamovat s demokratickým principem stanovení většiny jako základu celé této instituce. Nemenší pozornost jsem ale věnoval i duchovním a morálním kvalitám oněch pánů, jež byli vyvoleni svými národy, aby sloužili tomuto účelu. Poznal jsem tak současně instituci i její nositele. Během několika let jsem si pak z poznatků a názorů vytvořil plastický obraz "nejdůstojnějšího" jevu nové doby: parlamentáře. Vštípil jsem si ho ve formě, která už nikdy poté nedoznala podstatné změny.
     Také tentokrát mě praktická výuka zkušenosti uchránila od toho, že jsem se neutopil v teorii, jež se mnohým jeví na první pohled tolik svůdná, avšak přesto patři k úpadkovým jevům lidstva. Demokracie dnešního západu je předchůdcem marxismu, který by bez ní byl nemyslitelný. Dává živnou půdu tomuto světovému moru, v jehož prostředí se nákaza šíří. Ve své vnější formě, v parlamentarismu, vytvořila směšný výplod z bláta a ohně, ale oheň, jak se bohužel zdá, už asi vyhořel.
     Musím být osudu víc než vděčný, že mi i tuto otázku předložil k řešení ještě ve Vídni, neboť je možné, že by mi byla odpověď v tehdejším Německu příliš usnadněna. Kdybych byl poznal směšnost této instituce zvané "parlament" nejdříve v Berlíně, propadl bych možná opaku a zdánlivě bez důvodu se postavil na stranu těch, kteří spatřovali blaho říše ve výhradné podpoře síly myšlenky císařství a přesto stáli, cizí a slepí, proti lidu a době.
     V Rakousku toto možné nebylo. Tady se nedalo tak lehce upadat z jedné chyby do druhé. Jestliže byl parlament neschopný, platilo to pro Habsburky ještě mnohem víc - v žádném případě méně. Pouhým odmítáním "parlamentarismu" to zde nekončilo, neboť pak zůstávala otevřen otázka: co teď ? Odmítnutí a odstranění Říšské rady by znamenalo, že celá vládni moc by zůstala habsburskému domu - pro mě zcela nesnesitelná myšlenka. Obtížnost tohoto zvláštního případu mne přivedla k důkladnějším úvahám o tomto problému, což by se jinak asi v tak mladém věku nestalo.
     Na prvním místě a nejvíc jsem přemýšlel o zřejmé absenci jakékoli zodpovědnosti jednotlivých osob. Parlament učiní nějaké rozhodnutí, jehož důsledky mohou být sebezhoubnější a nikdo za to nenese odpovědnost, nikdo nemůže být nikdy hnán k zodpovědnosti. Nebo je snad zodpovědností to, že po nějakém krachu odstoupí vláda, která to zavinila, nebo se změní koalice či dokonce se rozpustí parlament? Cožpak může vůbec byt kolísající většina lidí volána k zodpovědnosti? Cožpak není myšlenka každé odpovědnosti vázána na osobu? Může se v praxi stát, že vedoucí osoba ve vládě je volána k zodpovědnosti za činy, jejichž původ a provedení je připisováno výlučně na konto vůle a náklonnosti většiny lidí?
     Anebo: nemá být úkolem vedoucího státníka plodit tvůrčí myšlenky, namísto aby tento úkol spočíval v uměni vysvětlovat genialitu svých návrhů stádu beranů s dutými hlavami a pak si vyžebrávat jejich souhlas?
     Je kritériem státníka, zda ovládá uměni přemlouvání tak dobře, jako umění státnické moudrosti v přijímáni velkých směrnic a rozhodnutí? Je neschopnost vůdce dokázána tím, že se mu nepodařilo získat pro určitou ideu většinu náhodně více či méně čistými způsoby dohromady sehnaného houfu? Pochopil vůbec tento houf nějakou myšlenku dříve, než úspěch prokázal její velikost? Není snad každý geniální čin na tomto světě viditelným protestem génia proti netečnosti masy? Co má ale udělat státník, kterému se nepodaří vlichotit se houfu natolik, aby získal jeho přízeň pro své plány? Má si je koupit? Anebo se má vzhledem k hlouposti svých spoluobčanů vzdát realizace životně důležitých úkolů a stáhnout se do ústraní, nebo má zůstat? Nedostává se v takovém případě skutečný charakter do neřešitelného konfliktu mezi poznáním a slušností, nebo lépe řečeno poctivým myšlením? Kde tu vede hranice oddělující obecnou povinnost od závazku osobní cti? Nemusí si každý opravdový vůdce zakázat, aby byl takovým způsobem degradován na politického kšeftaře? A naopak: nemusí se teď každý kšeftař cítit povolán "dělat" do politiky, poněvadž konečnou zodpovědnost neponese on, nýbrž nějaký neuchopitelný houf? Nemusí vést náš většinový princip k demolici vůdcovské myšlenky vůbec? Domnívají se lidé, že pokrok tohoto světa pochází z mozků většin a ne z hlav jednotlivců? Nebo snad můžeme v budoucnosti tento předpoklad lidské kultury postrádat? Nejeví se snad dnes nezbytnější než kdykoliv dříve?
     Parlamentní princip většinového rozhodování odmítá autoritativní osobnost a staví na její místo počet daného houfu a hřeší tím proti základním aristokratickým myšlenkám přírody, přičemž ovšem její názor na šlechtu nemusí být v žádném případě ztělesněn v dnešní dekadenci našich současných horních deseti tisíc.
     Jaké zpustošení tato instituce moderního parlamentarismu místo vládnutí způsobuje si ovšem čtenář židovských novin nedovede představit, pokud se nenaučil samostatně myslet a analyzovat. Tento tisk je v prvé řadě příležitostí pro neuvěřitelné zaplavování celého politického života podřadnými jevy našich dnů. Zatímco opravdový vůdce se bude stahovat z politické činnost, která většinou nemůže spočívat ve výkonné tvůrčí práci, ale spíše v licitaci a handrkování o přízeň většiny, bude právě tato činnost vyhovovat malému duchu a přitahovat ho. Čím nepatrnějšího ducha a schopností takový obchodník s kůžemi dnes je, čím jasněji mu vlastní názor ozřejmuje ubohost jeho vlastního zjevu, tím více bude chválit systém, který od něj nevyžaduje sílu a genialitu obra, nýbrž spíše bere za vděk mazanosti vesnického rychtáře a dokonce vidí raději tento druh moudrosti než tu, jíž měl Perikles.
     Přitom se nemusí takový hlupák nikdy trápit odpovědností za své působení. Je této starosti zbaven, neboť dobře ví, že až je výsledek jeho "státnického" žvanění jakýkoliv, jeho konec je už dávno zapsán ve hvězdách: jednoho dne bude muset uvolnit místo jinému, právě takovému duchu jako je on sám. Neboť znamením takového úpadku je mimo jiné to, že počet velkých státníků narůstá právě tou měrou, jakou klesá měřítko jednotlivce. S rostoucí závislostí na parlamentních většinách se bude muset ale zmenšovat, poněvadž velcí duchové budou odmítat být blízcí lidí neschopných a žvanilů, a naopak, reprezentanti hlouposti, tj: hlouposti, nenávidí nic víc než hlavu, která nad nimi vyniká.
     Je vždy příjemný pocit vědět, že v čele městského zastupitelstva v Kocourkově je vůdce, jehož moudrost odpovídá úrovni přítomných: každý je rád, že se může čas od času blýsknout svým duchem, ale především, může-li být mistrem Petr, proč tedy ne taky jednou Pavel?
     Nejniterněji však odpovídá tento vynález demokracie jedné naši vlastnosti, jež přerostla v poslední době v ostudu, totiž zbabělosti velké části našeho takzvaného "vůdcovství". Jaké štěstí, když se mohou při všech skutečných a alespoň trochu významných rozhodnutích schovat pod šosy takzvané majority!
     Podívejme se na jednoho takového politického rošťáka, jak ustaraně si vyžebrává souhlas většiny ke každému konání, aby si tak zajistil potřebné druhy ve zbrani a mohl ze sebe shodit břemeno odpovědnosti. To je také hlavní důvod, proč je takový druh politické činnosti muži v jádru slušnému a odvážnému odporný a proč ho nenávidí, zatímco všechny bídné charaktery přitahuje. Kdo nechce osobně převzít zodpovědnost a hled úkryt, je zbabělý lump. Bude-li se jednou vedení národa skládat z takových ubožáků, velice brzy se to zle vymsti. Nikdo nebude mít odvahu rozhodně jednat, každý raději přijme nejpotupnější zneuctěni, než aby se vzchopil k nějakému rozhodnutí, už tu přece není nikdo takový, kdo by byl ochoten, dát svou osobu a svou hlavu do služeb realizace bezohledného rozhodování.
     Neboť jedno nesmí být zapomenuto: majorita nemůže ani zde nahradit skutečného muže. Je vždy pouhou zástupkyni hlouposti a zbabělosti. Jako sto prázdných hlav nenahradí jednoho moudrého, tak ze sta zbabělců nevyjde hrdinské rozhodnutí.
     Avšak čím menši je zodpovědnost jednotlivých vůdců, tím větší je počet těch, kteří se budou i přes svou ubohou úroveň rovněž cítit být povolání, dát národu k dispozici své nesmrtelné síly. Ano, už vůbec nebudou mu.set čekat, až přijdou konečně i oni na řadu, stojí v nekonečné frontě a s bolestnou lítostí počítají ty, kteří stojí před nimi a téměř vypočítávají hodinu, kdy se podle lidského uváženi dostanou na tah. Touží tedy po každé změně v úřadu, o němž sní a jsou vděční za každý skandál, který tu řadu před nimi proklestí. Jestliže však někdo nechce z obsazeného místa odstoupit, pociťují to téměř jako porušení svaté smlouvy společné solidarity. Pak začnou být zlomyslní a nedají pokoj až do té doby, kdy je ten nenasyta konečně svržen a dá své teplé místo k dispozici. Zato se hned tak brzy na žádné místo nedostane. Neboť je-li jedna z těchto stvůr přinucena vzdát se svého místa, bude se ihned pokoušet vsunout se znovu někam do řady čekajících, pokud ji nezadrží pokřik a nadávky ostatních. Výsledek toho všeho jsou děsivě rychlé změny na nejdůležitějších místech a úřadech takového státu, tedy skutečnost, která v každém případě působí nepříznivě, někdy až katastrofálně. Neboť tomuto mravu padne za oběť nejen hlupák a člověk neschopný, ale často i opravdový, skutečný vůdce, jestliže osud vůbec ještě dokáže takového člověka na toto místo dosadit. Jakmile to jednou vejde ve známost, zešikuje se ihned sevřena obranná fronta, zejména když taková hlava, aniž by pocházela z vlastních řad, si přesto troufá proniknout do vznešené společnosti. Tito lidé tu chtějí být jen sami mezi sebou a jako společného nepřítele nenávidí každého, kdo by mohl být jedničkou mezi nulami. A v tom ohledu je instinkt tím ostřejší, čím více může chybovat kdekoliv jinde.
     Důsledkem bude stále se rozšiřující duchovní zbídačování vedoucích vrstev. Co z toho plyne pro národ a pro stát, může každý zvážit sám pokud ovšem sám nenáleží k téže skupině "vůdců". Staré Rakousko vlastnilo parlamentní vládu v čisté podobě. Předsedové vlád byli sice jmenováni císařem a králem, avšak toto jmenováni nebylo ničím jiným než výkonem parlamentní vůle. V licitaci a handrkování o jednotlivá ministerská místa bylo však Rakousko typickou západní demokracií. Výsledky odpovídaly do praxe převedeným zásadám. Zejména výměny jednotlivých osobností probíhaly ve stále kratších intervalech, až se staly skutečnou honbou. Stejnou měrou klesala velikost "státníků, až konečně zůstal onen malý typ parlamentního kšeftaře, jehož státnická hodnota byla stále více měřena a uznávána podle toho, jak se mu dařilo slepovat dané koalice, tj. provádět ty nejpokleslejší politické obchody, které výhradně dokážou zdůvodnit vhodnost těchto zástupců lidu pro politickou práci.
     V této oblasti zprostředkovávala vídeňská škola ty nejlepší dojmy. Neméně mě přitahovalo porovnávání schopností a znalostí těchto zástupců lidu s úkoly, které na ně čekaly. Ovšem bylo třeba se chtě nechtě blíže zabývat duševním horizontem těchto národních vyvolenců, přičemž nebylo možné vyhnout se procesům vedoucím k odhalení těchto skvostných jevů v našem veřejném životě a nevěnovat jim nutnou pozornost. Také způsob, jakým byly skutečné schopnosti těchto pánů dávány do služeb vlasti a byly používány, tedy technický proces jejich činnosti, stál za důkladné studium a prozkoumání.
     Celkový obraz parlamentního života se jevil o to žalostnější, čím větší bylo odhodlání proniknout do vnitřních vztahů a studovat osoby a věcné základy bezohlednosti s ostrou objektivitou. Ano, to je velmi vhodné vzhledem k instituci, jejíž nositelé poukazují v každé druhé větě na "objektivitu" jako jediný správný základ veškerých úvah a stanovisek. Podívejme se na tyto pány a zákony jejich hořkého bytí a budeme se divit výsledku.
     Neexistuje žádný jiný princip, který - objektivně vzato - je tak nesprávný, jako princip parlamentní. Můžeme přitom dospět až k tomu, jak se páni zástupci lidu ke svému úřadu a důstojenství dostávají, nehledě na způsob jejich volby. Že se tu jedná skutečně jenom o nepatrný zlomek naplnění obecného přání či dokonce požadavku, svitne ihned každému, komu je jasné, že politické znalosti široké masy nejsou naprosto vyvinuté natolik, aby samy o sobě dospěly k určitým obecným politickým názorům a vyhledaly osoby, jež tu připadají v úvahu.
     Ať už výrazem "veřejné mínění" označujeme cokoliv, spočívá jeho význam jen v nepatrné míře ve vlastních zkušenostech nebo dokonce v poznatcích jednotlivce, nýbrž naopak v představě, jež vzniká jako důsledek nesmírně důrazné a vytrval‚ tzv. "osvěty". Podobně jako je víra výsledkem výchovy, neboť v lidském nitru potřeba či vyznání (konfese) jen dřímá, tak i politický názor masy je konečným výsledkem někdy až zcela neuvěřitelně houževnatého a důkladného zpracování duše a rozumu.
     Zdaleka největší podíl na politické "výchově", kterou označujeme velmi případným slovem "propaganda" připadá na konto tisku. Ten obstarává v první řadě tuto "osvětovou práci" a představuje tak svého druhu školu pro dospěl‚. Toto vyučování ale není v rukou státu, nýbrž zčásti v drápech nanejvýš méněcenných sil. Ve Vídni jsem měl jako mladý člověk nejlepší příležitost dobře poznat majitele a duchovní producenty tohoto stroje na výchovu mas. Zpočátku jsem se musel divit, v jak krátkém čase bylo této velmoci umožněno vyrábět určité mínění, i když se přitom jednalo o naprostou falzifikaci nepochybně existujících všeobecných vnitřních přání a názorů. Za několik dnů se ze směšné věci udělala významná státní akce, a naopak, v téže době propadly do zapomnění životně důležité problémy, lépe řečeno byly z paměti a vzpomínek masy vykradeny.
     Během několika týdnů se podařilo vyčarovat z ničeho nějak jména, spojit s těmito jmény neuvěřitelné naděje široké veřejnosti a dokonce jim zajistit takovou popularitu, jaké se skutečně významným mužům nedostalo za celý život, jména, která před měsícem nikdo neznal ani z doslechu, zatímco v téže době staré, osvědčené osobnosti státního nebo veřejného života i při nejlepším zdraví pro svět zemřely nebo byly zahrnuty tolika bídnými potupami, že jejich jménům hrozilo stát se symboly nějaké zcela určité podlosti či darebáctví. Tento hanebný židovský způsob, jak vylít ze stovek míst najednou čestnému člověku na čistý oděv kbelíky nejnižších špinavých pomluv a zneuctění, je třeba prostudovat a osvětlit, aby byla správně oceněna nebezpečnost těchto novinářských lumpů.
     Není nic, co by takovému duševnímu loupežnému rytíři nebylo vhod, aby se dostal ke svým povedeným cílům. Bude čmuchat do nejsoukromějších rodinných záležitosti a nedá pokoj dříve, dokud jeho instinkt vyhledávání lanýžů nevyhrabe nějaký neblahý případ, jež je pak určen k tomu, aby učinil konec nešťastné oběti. A nenajde-li se přes důkladné očmuchávání ani ve veřejném a ani v soukromém životě vůbec nic, sáhne takový chlapík prostě k pomluvám, v pevné víře, že vždycky něco na oběti ulpí a že stonásobným opakováním nactiutrhačných řečí, o které se postarají jeho kamarádi ve zbrani, je oběť ve většině případů znemožněna, přitom tito lumpové nepodniknou nic z věrohodných a pro jiné pochopitelných důvodu. Bůh chraň! Takový strašák zaútočí na své okolí velmi darebáckým způsobem a zahalí se do mraku počestných a úlisných frázi, žvaní o "novinářské povinnosti" a o jiných lživých věcech. Dokonce se odvažuje nudně žvanit na zasedáních a kongresech, tedy na akcích, kde se tato pohroma vyskytuje ve větším počtu, o zcela zvláštní, totiž žurnalistické "cti", o níž se tam nashromážděná pakáž navzájem ujišťuje. Tato lůza však fabrikuje z více než dvou třetin takzvané "veřejné mínění', z jehož pěny pak vystupuje parlamentní Afrodité.
     Pro správné vyléčení těchto praktik a jejich prolhané nepravdivosti by bylo třeba napsat celé knihy. Nejlépe a nejsnáze vysvětlíme tento nesmyslný a nebezpečný lidský zmatek, jestliže porovnáme demokratický parlamentarismus se skutečnou germánskou demokracií.
     Pozoruhodnost prvního spočívá v tom, že je zvoleno řekněme pět set mužů, v poslední době i žen, kterým ve všem přísluší poslední slovo. Jsou tak prakticky vládou, neboť i když volí vládní kabinet, jež navenek řídí správu státních záležitosti, je toto pouhé zdání. Ve skutečnosti nemůže tato takzvaná vláda podniknout žádný krok, aniž by si zajistila svolení všemocného shromáždění. Z tohoto důvodu ji také nelze činit za nic odpovědnou, neboť konečné rozhodnutí nečiní vláda, nýbrž parlamentní většina. Vláda je každopádně pouhou vykonavatelkou vůle většiny. Její politické schopnosti lze vlastně posuzovat pouze podle toho, jak dokáže přetáhnout většinu na svou stranu nebo jak se dokáže přizpůsobit vůli této většiny. Tím ale klesá z úrovně opravdové vlády na úroveň žebračky vzhledem k majoritě. Ano, její nejnaléhavější úkol teď spočívá pouze v tom, aby si případ od případu buďto zajišťovala přízeň dané většiny, anebo vytvářela většinu novou, vládě více nakloněnou. Správnost záměrů vlády sama o sobě nehraje roli. Tím je prakticky vyloučena jakákoliv zodpovědnost. K jakým důsledkům to vede, vyplývá ze zcela prosté úvahy: výsledkem vnitřní skladby oněch pěti set zvolených zástupců lidu podle jejich povolání nebo dokonce schopností je rozháraný a navíc většinou ubohý obraz. Nelze přece uvěřit tomu, že tito vyvolenci národa jsou také vyvolenci ducha nebo alespoň rozumu! Doufám, že se nikdo nedomnívá, že z volebních lístků voličů, kteří jsou všechno jiné než plní ducha, vyrostou hned po stovkách nějací státníci. Vůbec je třeba ostře vystoupit proti nesmyslu, že ve všeobecných volbách se zrodí géniové. Za prvé, v jednom národě se najde jen jednou za velmi dlouhé období jeden jediný skutečný státník a nikoliv hned sto a více současně, za druhé, odpor mas je proti každému géniovi přímo instinktivní. Spíš projde velbloud uchem jehly, než-li se prostřednictvím voleb "objeví" skutečně velký muž. To, co skutečně přesahuje normální míru širokého průměru, se ve světových dějinách obvykle ohlásí samo. Tady však hlasuje pět set lidi více než skromného formátu o nejdůležitějších záležitostech národa, dosazují vlády, které si pak musí obstarávat schválení tohoto shromáždění v každém jednotlivém případě a v každé zvláštní otázce. Politiku tedy dělá ve skutečnosti oněch pět set. A podle toho ta politika také většinou vypadá .
     Avšak i když ponecháme stranou genialitu těchto zástupců a pomyslíme na to, jak různé problémy ve zcela protichůdných oblastech čekají na vyřešení a rozhodnutí, pochopíme, jak neschopná musí být vládní instituce, která i poslední rozhodovací právo přenáší na masové shromáždění lidi, z nichž má vždy jen nepatrný zlomek znalosti a zkušenosti v projednávané záležitosti. Nejdůležitější hospodářská opatření se předkládají fóru, jehož členové mají asi jen z jedné desetiny ekonomické vzdělání. To však neznamená nic jiného, než vložit konečné rozhodnutí do rukou lidí, kterým k tomu chybí jakékoliv předpoklady.
     Tak je tomu i ve všech ostatních otázkách. Vždy rozhoduje většina lidí neznalých věci a neschopných. Skladba této instituce zůstává neměnná, zatímco projednávané problémy se týkají všech oblastí veřejného života, což by předpokládalo stálou změnu poslanců, kteří tyto problémy posuzují a rozhoduji o nich. Je přece nemožné, aby stejní lidé rozhodovali o záležitostech dopravy a stejně tak třeba o otázkách vysoké zahraniční politiky. Museli by to být univerzální géniové, jací se objeví sotva jednou za století. Bohužel se ale většinou nejedná o "hlavy", nýbrž o omezené, domýšlivé a nafoukané diletanty, o duševní polosvět nejhoršího druhu. Odtud také prameni ona nepochopitelná lehkomyslnost, se kterou tito pánové mluví a rozhoduji o věcech, jež by i velkým duchům daly důvod k starostlivým úvahám. Nejzávažnější opatření pro budoucnost státu, ba i národa, se tu provádějí tak, jakoby na stole ležela rozehraná partie karet a nikoliv osud rasy.
     Bylo by však jistě nespravedlivé domnívat se, že každý poslanec nějakého parlamentu by byl zatížen tak nepatrným pocitem odpovědnosti. Ne, vůbec ne. Ale tím, že tento systém nutí jednotlivce zaujímat stanoviska k otázkám, kterým nerozumí, kazí mu postupně charakter. Nikdo nenajde odvahu prohlásit: "Pánové, myslím, že této otázce nerozumíme. Alespoň já osobně vůbec ne." Ostatně nic by se nezměnilo, protože upřímnost by stejně nenašla pochopení a ostatní by si asi tím čestným oslem nenechali zkazit všeobecnou hru, ale kdo zná lidi, pochopí, že v takto osvícené společnosti nikdo nechce být ten nejhloupější a v určitých kruzích se čestnost rovná hlouposti.
     Tak bude i tento zpočátku čestný zastupitel přinucen dát se na dráhu všeobecné prolhanosti a podvodů. Právě přesvědčeni, že čestnost jednotlivce by na věci vůbec nic nezměnila, umrtví každé čestné pohnutky, které by se snad mohly u někoho projevit. Nakonec si ještě namlouvá, že on osobně zdaleka ještě není ten nejhorší a že svou spoluúčastí snad zabrání něčemu horšímu.
     Samozřejmě lze namítnout, že jednotliví poslanci v té či oné věci sice nemají zvláštní znalosti, ale jejich stanoviska jsou formulována frakcí, jež řídí politiku svých poslanců a poradí jim, že mají své zvláštní výbory, které jsou odborníky poučovány víc než dost. Na první pohled to souhlasí. Ale vnucuje se otázka: proč volíme pět set lidí, jestliže pouze několik z nich má potřebnou moudrost k zaujetí stanoviska v důležitých Záležitostech? Ano, v tom je jádro pudla.
     Cílem našeho dnešního parlamentarismu není vytvořit shromážděni moudrých, ale spíš sestavit hejno duševně závislých nul, jejichž ovládání podle určitých směrnic je o to lehčí, čím větší je omezenost jednotlivců. Jenom tak lze dělat v dnešní době stranickou politiku v tom špatném smyslu. Jen tak je možné, že utajený původce se drží vždy v pozadí, aniž by mohl být volán k odpovědnosti. Neboť každé, i pro národ škodlivé rozhodnutí nebude připsáno na vrub jednoho z těchto lumpů, nýbrž svaleno na bedra celé frakce.
     Tím odpadá jakákoliv praktická odpovědnost, neboť ta může spočívat pouze v závazku jednotlivce a nikoliv na parlamentní žvanírně. Toto zařízení může být milé a ceněné jenom nejprolhanějšími a denního světla se štítícími jezevci, zatímco každý čestný, přímý a k osobní odpovědnosti připravený člověk ho musí nenávidět.
     Tento druh demokracie se stal také nástrojem rasy, která se pro své interní cíle musí bát slunce dnes i v budoucnu. Jenom Žid může vychvalovat zařízení, jež je špinavé a falešné jako on sám.
     Proti tomu stojí skutečná germánská demokracie svobodné volby vůdce s jeho závazkem plně převzít veškerou odpovědnost za své konání. V této demokracii neexistuje žádné hlasováni majority o jednotlivých otázkách, nýbrž rozhodování jediného člověka, který pak svým majetkem a životem stojí za svým rozhodnutím. Bude-li vznesena námitka, že za těchto předpokladů se jen ztěží najde někdo, kdo bude ochoten věnovat se tak riskantnímu úkolu, je třeba odpovědět: Bohu díky, v tom je přece smysl germánské demokracie, aby se ten první nedůstojný snaživec a morální zbabělec nedostal oklikou k vládě nad svými soukmenovci, ale aby už jen samotná velikost převzaté odpovědnosti odradila neschopné a slabochy. Kdyby se ale přece jenom nějaký takový chlápek pokusil sem vloudit, lze jej lehce objevit a nevybíravě okřiknout: Pryč, zbabělý lumpe! Ustup, umažeš schody, neboť hlavní schodiště do panteonu dějin není pro pokrytce, nýbrž pro hrdiny! K tomuto názoru jsem se dopracoval po dvouletém navštěvování Vídeňského parlamentu. Potom už jsem tam nechodil.
     Vláda parlamentu měla hlavní zásluhu na oslabování habsburského státu v posledních letech. Čím více byla jeho zásluhou potlačována nadvláda němectví, tím více se prosazoval systém vzájemného protivenství národů. V Říšské radě to probíhalo vždy na úkor Němců a tím ovšem i v neprospěch Říše, neboť na přelomu století muselo být jasné i tomu nejprostšímu člověku, že přitažlivost monarchie už nedokáže zvládat odstředivé síly jednotlivých zemí. Naopak. Čím nedostatečnější byly prostředky, které mohl stát vynakládat na své udržení, tím více rostlo pohrdání tímto státem. Nejenom Maďarsko, ale i jednotlivé slovanské provincie se již tak málo identifikovaly se společnou monarchii, že její slabost už nebyla pociťována jako vlastní hanba. Spíše tu byla jakási radost z příznaků začínajícího stáří, doufalo se víc v její smrt než v její uzdravení.
     Parlament ještě zabraňoval úplnému zhrouceni, avšak za cenu nedůstojných ústupků a splnění jakéhokoliv vyděračství, jež pak musel zaplatit Němec, v říši pak byla co nejšikovněji dohrávána partie jednotlivých národů proti sobě. Nicméně všeobecná vývojová linie směřovala proti Němcům zvláště však od doby, kdy se stal následníkem trůnu arcivévoda František Ferdinand. Díky následnictví získal jistý vliv a čechizace, probíhající od shora dolů, dostala plán a řád. Tento příští panovník se pokoušel všemi prostředky napomáhat odněmčení, nebo je sám podporoval či alespoň kryl. Zvláště německá města byla oklikou přes státní úřednictvo pomalu ale jistě zahrnuta do ohrožených, jazykově smíšených zón. I v Dolním Rakousku postupoval tento proces stále rychleji a Vídeň už byla pro mnoho Čechů jejich hlavním městem.
     Vůdčí myšlenka tohoto nového Habsburka, jehož rodina mluvila česky (choť arcivévody, bývalá česká hraběnka, pocházela z kruhů, kde byl protiněmecký postoj tradicí), bylo zřídit ve střední Evropě pozvolna slovanský stát, který měl být, za účelem ochrany proti ortodoxnímu Rusku, postaven na přísně katolických základech. Tím se náboženství zase jednou dostalo do služeb čistě politické myšlenky, jak tomu bylo u Habsburků dost často, myšlenky nešťastné, alespoň z německého pohledu. Výsledek byl v mnoha ohledech víc než smutný. Ani Habsburský dům, ani katolická církev nedostaly oček vanou odměnu. Habsburk přišel o trůn, tím o velký stát. Neboť tím, že koruna ve svých politických záměrech postavila do svých služeb také náboženské momenty, vyvolala ducha, jehož sama zpočátku nepovažovala za možného. Jako odpověď na pokusy vymýtit ve staré monarchii všemi prostředky němectví, vyrostlo v Rakousku staroněmecké hnutí. V osmdesátých letech dosáhl také v monarchii svého vrcholu manchersterský liberalismus v židovském pojetí. Reakce naproti tomu přišla, jak bylo v Rakousku zvykem, v první řadě nikoliv ze sociálních, nýbrž z nacionálních pozic. Pud sebezáchovy přinutil němectvo k obraně v nejostřejší formě. Až v druhé řadě začínaly mít vliv také hospodářské aspekty. Ze všeobecného politického zmatku se vylouply dva stranickopolitické útvary, jeden byl zaměřen více nacionálně, druhý více sociálně, oba však velmi zajímavé a poučné pro budoucnost.
     Po skličujícím konci války 1866 se zabýval Habsburský dům myšlenkou odvety na bojišti. Jen osud císaře Maxe Mexického, jehož pád přivodili Francouzi přičemž jeho nešťastná expedice se připisovala především Napoleonu III., vyvolala velké pobouřeni a zabránila užšímu sblížení s Francii. Nicméně Habsburk tehdy číhal. Kdyby se válka 1870/71 nestala tak ojedinělým vítězným tažením, byl by se Vídeňský dvůr asi odvážil krvavé odvety za Sadovou. Ale když došly první zvěsti z bojiště, zázračné, neuvěřitelné a přece pravdivé, tu poznal "nejmoudřejší" ze všech monarchů nevhodnou dobu a tvářil se neupřímně dobrotivě.
     Neboť hrdinský boj těchto dvou let přinesl ještě další a větší zázrak. U Habsburků nebylo změněné stanovisko upřímné, bylo vynuceno vnějšími okolnostmi. Zato německý Žid ve staré východní Marce byl hluboce uchvácen vítězstvím a viděl před sebou oživlý sen svých otců, stávající se nádhernou skutečností. Neboť nemylme se: skutečně německy smýšlející Rakušan poznal od této chvíle, že Hradec Králové byl tragickým, ale zároveň nutným předpokladem pro znovu vybudování Říše, která už neměla být a také nebyla zatížena hnilobným marasmem starého svazku. Na vlastním těle pociťoval, že Habsburský dům ukončil své dějinné posláni a že nová říše si zvolí za císaře jen toho, kdo v hrdinném zápalu může "Koruně Rýna" nabídnout svou hlavu. Je třeba děkovat osudu a chválit jej za to, že ji dal v léno potomku domu, který už jednou dávno daroval v osobě Bedřicha Velikého národu světlý symbol slávy.
     Když ale po velké válce Habsburský dům rázně přistoupil v monarchii k přímému, ale neúprosnému mýcení nebezpečného, jednoznačně smýšlejícího Němectva - neboť toto by byl nutně výsledek slavizační politiky - vzplanul odpor k zániku odsouzeného národa způsobem, jaký novější dějiny nepoznaly. Poprvé se stali rebely muži nacionálně a patrioticky smýšlející. Rebely nikoliv proti národu ani proti státu, ale proti způsobu vládnutí, jež podle jejich přesvědčení muselo vést k zániku jejich národa.
     Poprvé v novějších německých dějinách se oddělil zemský dynastický patriotismus od nacionální lásky k vlasti a národu. Bylo zásluhou všeněmeckého hnutí německého Rakouska.
     V devadesátých letech, že jasně a jednoznačně konstatovalo, že státní autorita má právo vyžadovat úctu a ochranu jen tehdy, jestliže je v souladu se zájmy národa, nebo je alespoň nepoškozuje. Státní autorita nemůže být samoúčelná, neboť v takovém případě by každá tyranie na tomto světě byla nenapadnutelná a posvátná.
     Vede-li vládní moc pomocnými prostředky národ k zániku, potom je vzpoura nejen právem, ale i povinností každého příslušníka takového národa. Otázka, kdy takový případ nastává a kdy nikoliv, nebude rozhodnuta teoretickými pojednáními, nýbrž silou a úspěchem.
     Každá vládní moc si nárokuje povinnost udržovat státní autoritu, ať je sebehorší a i kdyby tisíckrát zradila zájmy národa. Proto národní pud sebezáchovy může používat v boji za nabytí svobody či nezávislosti stejná zbraně, jakými se ji pokouší protivník zadržet. Boj "legálními" prostředky je veden jen tak dlouho, dokud i hroutící se moc takové používá, ale není třeba bát se použit i jiné prostředky, používá-li je i protivníci. Obecně se nemá nikdy zapomínat, že udrženi státu nebo dokonce vlády není nejvyšším cílem lidského bytí, cílem je uchování druhu. Je-li ale druh v nebezpečí, je-li utiskován, nebo hrozí-li mu dokonce odstraněni, potom otázka legality hraje jen podřadnou roli. Může se pak stát, že i když vládnoucí moc tisíckrát používá ve svém konání takzvané "legální prostředky", přesto je pud sebezáchovy utiskovaných vždy vyšším ospravedlněním jejich boje všemi dostupnými zbraněmi. Lidské právo ruší státní právo. Je-li ale národ ve svém boji o lidská práva poražen, znamená to, že byl na váhách osudu shledán příliš lehkým pro štěstí udržet se dále na tomto pozemském světě. Neboť kdo není ochoten nebo schopen bojovat za své bytí, tomu určila věčně spravedlivá prozřetelnost jeho konec.
     Svět tu není pro zbabělé národy. Jak snadné je pro tyranii navléci si pláštík takzvané "legality", ukázalo se nejjasněji a nejzřetelněji na příkladu Rakouska.
     Legální státní moc se opírala tehdy o Němcům nepřátelskou půdu parlamentu - a o rovněž Němcům nepřátelský panovnický dům. V těchto dvou faktorech byla ztělesněna veškerá státní autorita. Bylo nesmyslné chtít z těchto míst změnit osud rakousko-německého národa. Podle našich ctitelů jediné možné "legální" cesty by to znamenalo zřeknutí se boje, neboť tento by nebyl proveditelný legálními prostředky. Znamenalo by to ale také konec Němců v monarchii - a to ve velmi krátké době. Skutečně jen díky zhrouceni státu bylo němectví uchráněno tohoto osudu. Avšak obrýlený teoretik by raději zemřel pro svoji doktrínu, než pro svůj národ. K hrůze všech teoretických doktrinářů a jiných státních fetišistů tehdejší členové všeněmeckého hnutí v Rakousku tímto nesmyslem důkladné zametli, což zůstává jejich zásluhou. Zatímco se Habsburkové všemi prostředky pokoušeli dostat se němectvu na kobylku, zaútočila tato strana dokonce na "vznešený" panovnický dům a to bezohledně. První ze všech provedla sondu v tomto shnilém státě a otevřela oči statisícům. Její zásluhou byl nádherný pojem "láska k vlasti" osvobozen z objetí této smutné dynastie. V první době svého nástupu měla mimořádně mnoho příznivců, jejich počet hrozil přerůst ve skutečnou lavinu. Ale úspěch nevydržel. V době mého příchodu do Vídně bylo toto hnuti už překonáno křesťansko-sociální stranou a stalo se dokonce téměř zcela bezvýznamným. Celý tento proces zrodu a zániku všeněmeckého hnuti na jedné straně a neslýchaného vzestupu křesťansko sociální strany na straně druhé měl pro mě mimořádný význam jako klasický objekt studia.
     Když jsem přišel do Vídně, byly mé sympatie zcela na straně všeněmeckého sněmu. Velmi mi imponovalo, že měl někdo odvahu zvolat v parlamentu "sláva Hohenzellernovi" a rovněž mě těšilo, že stále ještě někdo považoval Rakousko za přechodně oddělenou součást německé říše a nenechal projít ani okamžik, kdy by toto také veřejně neprohlásil. Vzbuzovalo ve mě radostnou naději, že byli lidé, kteří ve všech otázkách němectví bezohledně přiznávali barvu a nikdy se nesnižovali ke kompromisům. Byla to podle mého názoru jediná ještě schůdná cesta k záchraně národa. Nechápal jsem, že hnutí po tak nádherném vzestupu tolik kleslo. Ještě méně jsem chápal, že se křesťanskosociální strana ve stejné době stala tak obrovskou silou. Byla právě na vrcholu své slávy.
     Když jsem se chystal porovnat obě tato hnutí, dal mi i v tomto případě osud, urychlen mojí neútěšnou situací, tu nejlepší výuku pro pochopení příčin této hádanky.
     Začnu u dvou mužů, kteří byli vůdci a zakladateli oněch dvou stran: Georg von Schtinerer a Dr. Karl Lueger. Čistě lidsky vzato oba převyšují rámec a úroveň takzvaných parlamentních zjevů. V bahně všeobecné politické korupce zůstal jejich život čistý a neporušený. Mé sympatie byly nejdříve na straně všeněmeckého Schtinerera, a1e pozvolna se obracely rovněž ke křesťanskosociálnímu vůdci.
     Když jsem porovnával jejich schopnosti, by1 tehdy Schtinerer, jak se mi zdálo, lepší a důkladnější myslitel v zásadních problémech.
     Rozpoznal nezbytný konec rakouského státu správněji a jasněji než kdokoliv jiný. Kdyby jeho v úvahy poslouchali lépe zejména v říši, když varoval před habsburskou monarchií, nebylo by došlo k neštěstí světové války Německa proti celé Evropě. Schtinerer rozpoznával vnitřní podstatu problémů, o to víc se však mýlil v lidech.
     Zde byla silná stránka Dr. Luegera. Byl mimořádným znalcem lidi a vystříhal se toho, aby je viděl lepší než jsou. Počítal tedy více s realitou života, zatímco Schtinerer pro ni měl jen malé pochopení. Všechno, co si myslel, bylo teoreticky vzato správné, ale protože mu chyběla síla a pochopeni toho, že teoretické poznatky je třeba zprostředkovat masám a to formou odpovídající jejich chápáni, které je a zůstane omezené, zůstávalo všechno poznáni jen prorockou moudrostí, aniž se stalo praktickou skutečností.
     Tato absence faktické znalosti lidí vedla později k chybnému hodnocení sil celého hnutí i prastarých institucí. Schtinerer nakonec ovšem poznal, že se jedná o světonázorové otázky, ale nepochopil, že vhodnými nositeli těchto téměř náboženských názorů mohou být především vždy jen široké masy lidu. Viděl bohužel jen ve velmi malém rozsahu mimořádnou omezenost bojové vůle takzvaných "měšťanských kruhů", což bylo dáno už jejich hospodářským postavením a z toho vyplývající obavou, že mají co ztratit a proto se drží zpátky. Ale světonázor bude mít přece vyhlídku na vítězství jen tehdy, jestliže je tu široká masa jako nositelka nového učení a je ochotna postoupit nutný boj. Ve všech těchto věcech byl Dr. Lueger opakem Schtinerera. Důkladná znalost lidi mu pomáhala správně oceňovat možné síly a tím zůstal uchráněn před přílišným podhodnocením stávajících institucí, dokonce snad právě proto se naučil používat tyto instituce jako pomocné prostředky pro dosaženi svých cílů. Také velmi dobře chápal, že politická bojová síla dnešních vyšších měšťanských vrstev je malá a nedostačující k tomu, aby vybojovala vítězství novému velkému hnutí. Proto ve své politické činnosti kladl důraz na získání vrstev, jejichž existence byla ohrožena, což znamenalo spíš povzbuzeni bojové vůle než její ochromení. Byl rovněž ochoten použít všechny stávající mocenské prostředky a naklonit si mocné instituce tak, aby z těchto starých zdrojů síly získával užitek pro vlastní hnutí. Zaměřil svou novou stranu především na střední stav, ohroženy zánikem, čímž si získal stoupence velmi obětavé i opravdu bojovné. Jeho nesmírně moudrý vztah ke katolické církvi mu získal mladší duchovni v takovém rozsahu, že stará klerikální strana byla nucena vyklízet pole, anebo, chytřeji, připojit se ke straně nové a získávat tam pozvolna pozici za pozicí.
     Kdybychom ale jen toto považovali za charakteristiku podstaty tohoto váženého muže, velmi bychom mu křivdili. Neboť nebyl jen obratný taktik, ale měl vlastnosti skutečně velkého a geniálního reformátora. Byl však omezen přesnou znalostí stávajících možnosti jakož i vlastních schopností. Tento skutečně významný muž si vytyčil velmi praktický cíl. Chtěl dobýt Vídeň. Vídeň byla srdcem monarchie, z tohoto města proudil ještě život do nemocného a starého těla vetché říše. Čím zdravější bude srdce, tím více ožije celé tělo. Zásadě správná myšlenka, která však mohla být použita jen po určitou omezenou dobu. A v tom byla slabost tohoto muže. Co vykonal jako starosta města Vídně, je v nejlepším slova smyslu nesmrtelné, monarchii tím však zachránit nemohl - bylo příliš pozdě. To viděl jeho odpůrce Schtinerer jasněji. Nač prakticky Dr. Lueger sáhl, báječně se zdařilo, co si od toho sliboval, to se nedostavilo. Co chtěl Schtinerer, to se mu nepodařilo, čeho se obával, to se bohužel strašným způsobem dostavilo. Tak ani jeden z obou mužů nedosáhl svého cíle: Lueger už nemohl zachránit Rakousko a Schtinerer už nemohl zachránit německy národ před pádem. Je neskonale poučné pro dnešní dobu studovat příčiny selhání obou stran. Je to účelné zejména pro mé přátele, poněvadž v mnoha bodech jsou dnešní poměry podobné těm tehdejším a je možné vyhnout se chybám, které kdysi vedly ke konci hnutí jednoho a k neplodnosti druhého.
     Zhrouceni všeněmeckého hnutí v Rakousku mělo podle mne tři příčiny:
     Za prvé nejasná představa o významu sociálního problému pro novou, svou podstatou revoluční stranu. Protože Schtinerer a jeho přívrženci se obraceli v prvé řadě na měšťanské vrstvy, mohl být výsledek jen slabý a mírný. Německé měšťanstvo je zvláště ve svých vyšších kruzích, aniž to jednotlivci tuší, pacifistické, jedná-li se o vnitřní záležitosti národa nebo státu. V dobrých časech, to znamená v tomto případě je-li dobrá vláda, je toto smýšlení základem dobré hodnoty těchto vrstev pro stát, v časech špatné vlády však působí přímo zhoubně. Už jenom proto, aby bylo možné vést skutečně vážný boj, muselo se všeněmecké hnutí věnovat především získávání mas. Protože to nečinilo, ztratilo onen rozmach, který taková vlna potřebuje, nemá-li brzy opadnout. Pokud ale nová strana nemá tuto zásadu na zřeteli od počátku a nerealizuje ji, ztrácí později možnost zameškané dohonit. Přijme-li strana velký počet umírněných měšťanských živlů, bude se vnitřní postoj hnutí řídit podle nich a ztratí další vyhlídky na získání větších sil ze širokých lidových vrstev. Tím se ale takové hnutí nedostane dál než k rýpaní a kritice poměrů. Už nikdy nenalezne onu téměř náboženskou víru spojenou se stejnou obětavostí, na jejich místo se dostane snaha o "pozitivní spolupráci", to znamená v tomto případě uznání stávající situace a pozvolné zmírnění tvrdosti boje a konečně přistání u shnilého míru.
     Tak tomu bylo i se všeněmeckým hnutím, protože od počátku nepřičítalo hlavní význam získávání stoupenců ze širokých mas. Stalo se "měšťanským, vybraným, umírněně radikálním". Z této chyby vyrostla druhá příčina jeho rychlého zániku. V době nástupu všeněmeckého hnutí byla situace němectví v Rakousku již zcela zoufalá . Rok od roku se stával parlament stále více institucí pomalé zkázy německého národa. Každý pokus o záchranu v hodině dvanácté mohl mít alespoň malou naději na úspěch pouze za předpokladu, že tato instituce bude odstraněna. Pro hnuti tím vyvstala principiální otázka: vstoupit do parlamentu a - dá-li se to tak vyjádřit - "vytunelovat jej zevnitř", anebo vést boj zvenčí útokem na toto zařízení? Vést boj proti takové moci zvenčí znamená vyzbrojit se neotřesitelnou odvahou a připravit se na nekonečné oběti. Chytit býka za rohy a dostat mnoho těžkých ran, někdy padnout k zemi a zase se zvednout se zlámanými údy, až teprve po nejtěžším zápase se vítězství přikloní na stranu smělého útočníka. Jen velikost obětí získá pro věc nové bojovníky, až nakonec vytrvalost bude odměněna vítězstvím. K tomu je ale potřeba dětí národa ze širokých mas. Pouze oni jsou odhodlaní a dostatečně houževnatí, aby tento boj dobojovali až do krvav‚ho konce. Tuto širokou masu však všeněmecké hnutí nemělo a tak mu nezbylo nic jiného, než vstoupit do parlamentu.
     Nebylo by správné myslet si, že toto rozhodnutí bylo výsledkem dlouhých vnitřních pochybnosti či úvah, ne, nemyslelo se na nic jiného. Účast na tomto nesmyslu byla jen odrazem všeobecných, nejasných představ o významu a vlivu účasti v instituci, která už v principu byla považována za nesprávnou. Nejspíš si slibovali ulehčení osvěty širokých lidových vrstev, dostanou-li příležitost mluvit na "fóru celého národa". Také se zdálo, že útok na kořeny zla bude úspěšnější, než útok zvenčí. Domnívali se také, že bezpečnost jednotlivých předních bojovníků bude pod ochranou imunity větší, takže síla útoku by se tím mohla zvýšit. Ve skutečnosti se věci ovšem měly jinak. Fórum, o kterém mluvili všeněmečtí poslanci, se nezvětšilo, ale spíše zmenšilo, neboť každý mluví jen pro ten okruh lidí, který ho chce poslouchat, nebo ke kterým se dostane reprodukce řečeného prostřednictvím tisku. Největší bezprostřední fórum posluchačů však není posluchárna parlamentu, nýbrž velké, veřejné shromáždění lidu. Neboť tam se nalézají tisíce lidí, kteří přišli, aby si poslechli, co jim chce řečník říct, naproti tomu v zasedacím sále poslanecké sněmovny je jich jen pár set a to většinou jen proto, aby obdrželi diety a v žádném případě proto, aby do sebe nechali nalévat moudrosti ostatních pánů "zástupců lidu". Především je to ale pořád stejné publikum, které se už ničemu nepřiučí, poněvadž kromě rozumu k tomu zde chybí i sebemenší vůle.
     Žádný z těchto zástupců lidu nikdy sám ze sebe nevzdá čest lepší pravdě a nedá se do jejích služeb. Ne, neučiní to ani jediný z nich, ledaže by měl důvodnou naději, že si tím zachrání svůj poslanecký mandát na další období. Teprve tehdy, když už je jasné, že jeho dosavadní strana dopadne v příštích volbách špatně, vydá se tento výkvět statečnosti na cestu a bude se rozhlížet, zda a kde by se dostal k nějaké straně nebo směru, který dopadne ve volbách lépe, ovšem tuto změnu pozice doprovází obvykle průtrží morálních zdůvodnění. Zdá-li se, že nějaká stávající strana natolik ztrácí přízeň lidu a hrozí jí tak velký propad, že pravděpodobně utrží ve volbách zničující porážku, dávají se na velký pochod: parlamentní krysy opouštějí stranickou loď. Nemá to co dělat s lepším věděním nebo úmyslem, pouze s jistým věšteckým nadáním, jež parlamentní štěnici v pravý čas varuje a pouští ji opakovaně do jiné teplé stranické postele. Mluvit před takovým "fórem" znamená jen házet perly oněm známým zvířatům. To se ale opravdu nevyplatí! Neboť úspěch nemůže být jiný než nulový.
     A tak to také bylo. Všeněmečtí poslanci se mohli umluvit: účinek nebyl naprosto žádný. Tisk o nich buď zcela mlčel, anebo roztrhal jejich projevy tak, že zmizela jakákoliv souvislost, ba překrucoval dokonce smysl, jež se pak vytrácel a veřejné mínění dostávalo tak velmi špatný obraz o smyslu nového hnutí. Nemělo význam to, co jednotliví pánové říkali, význam mělo to, co se o nich dalo číst v tisku, což byl pouhý výtah z jejich projevů, jež zkreslen tiskem mohl působit jen nesmyslně. Mohl - a měl. Přičemž jediné fórum, před kterým mluvili pravdu, sestávalo z pěti set členů parlamentu. To mluví samo za sebe. Nejhorší ale bylo následující: všeněmecké hnuti mohlo počítat s úspěchem jen tehdy, kdyby od prvního dne pochopilo, že se tu nesmí jednat o novou politickou stranu, nýbrž o světový názor. Neboť pouze světonázor mohl najít sílu k vybojování tohoto obrovského zápasu. Toho jsou jako vůdci schopni jen ty nejlepší a nejodvážnější hlavy. Není-li boj za světový názor veden obětavými hrdiny, nenajdou se zakrátko ani k smrti odhodlaní bojovníci. Kdo bojuje pouze za svou vlastní existenci, nezajímá se příliš o společnost.
     Aby si hnuti tento předpoklad udrželo, musí každý vědět, že hnutí může nabídnout čest a slávu z pohledu potomků, ale přítomnosti nemá co nabídnout. Čím více postů a míst má hnuti na rozdávání, tím větší je přiliv podřadných lidi, až nakonec tito političtí příležitostní dělníci zaplaví stranu tak, že někteří poctiví bojovníci už staré hnutí vůbec nepoznávají a naopak ti noví odmítají někdejší bojovníky jako obtížné "nepovolané". Tím je ovšem "mise'" takového hnutí vyřízena.
     Když se všeněmecké hnutí upsalo parlamentu, dostalo "parlamentáře" namísto dřívějších vůdců a bojovníků. Tím kleslo na úroveň běžné politické strany a ztratilo sílu čelit mučednickým vzdorem neblahému osudu. Místo boje se naučilo "mluvit a vyjednávat". Nový parlamentář to začal již zakrátko pociťovat jako pohodlnější, ne tak riskantní, povinnost vybojovávat nový světový názor "duchovními" zbraněmi parlamentní výřečnosti, oproti tomu, aby se v případě potřeby vrhl do boje s nasazením vlastního života - do boje, jehož výsledek byl nejistý a v každém případě nevýnosný.
     Když už se tak sedělo v parlamentu, začali přívrženci venku doufat a čekat na zázraky, které nepřicházely a ani přicházet nemohly. Brzy začali být netrpěliví, protože to, co slyšeli od svých poslanců, neodpovídalo v žádném případě očekávání voličů. To se dalo lehko vysvětlit, neboť nepřátelský tisk nedával lidu pravdivý obraz působení všeněmeckých zastupitelů. Čím více noví zástupci lidu přicházeli na chuť mírnějšímu způsobu "revolučního" boje v parlamentu a zemských sněmech, tím méně byli ochotni vrátit se do nebezpečné osvětové práce v širokých vrstvách národa. Masové shromáždění, jediná cesta k opravdu účinnému, bezprostřednímu ovlivňování a tedy jedině možnému získávání velkého počtu lidí, bylo stále víc odsunováno do pozadí.
     Tak jako byla tribuna parlamentu zaměňována za pivní stůl zasedacího sálu, aby se řeči z tohoto fóra lily nikoliv do lidu, ale do hlav jeho takzvaných "vyvolených" zástupců, tak přestávalo i všeněmecké hnutí být hnutím lidovým a brzy pokleslo na úroveň klubu akademických výkladů, které téměř nikdo nebral vážně.
     Špatný dojem, který zprostředkovával tisk, nebyl už odpovídajícím způsobem korigován osobní schůzovní činností jednotlivých pánů, až posléze slovo "všeněmecký" znělo v uších širokých mas nepěkně. Avšak - a to ať si nechají říct všichni ti dnešní rytířští pisálkové a hejskové - největší převraty na světě nebyly nikdy řízeny husím brkem. Ne, peru zůstalo stále vyhrazeno tyto děje teoreticky zdůvodňovat.
     Ale síla, která uváděla do pohybu historické laviny náboženského a politického dění, to byla odpradávna kouzelná moc mluveného slova. Široké masy národa podlehnou především síle řeči. Všechna velká hnutí jsou hnutí lidová, jsou to vulkanické erupce lidských vášní a duchovního vnímání, podnícené buďto krutou bohyní nouze nebo zapáleny pochodní slov vržených masám lidu, slov, jež nejsou limonádovými výlevy estetizujících literátů a Ivů salonů. Osudy národů dokáže změnit jen bouře horké vášně, ale vzbudit takovou vášeň umí jen ten, kdo ji sám nosí v srdci.
     Vášeň sama daruje svému vyvolenci slova podobná úderům kladiva, která otvírají brány srdce lidu. Koho ale vášeň opustí a jeho ústa zůstávají němá, toho nebe nevyvolilo zvěstovatelem své vůle. Až se tedy drží každý písař svého kalamáře, aby byl činný "teoreticky", stačí-li mu na to rozum a schopnosti: vůdcem se však nenarodil a nebyl vyvolen.
     Hnutí, které má velké cíle, se musí úzkostlivě snažit, aby neztratilo souvislost se širokými lidovými masami. Každou otázku musí zvažovat právě z tohoto hlediska a v tomto směru činit rozhodnutí. Musí se vyhýbat všemu, co by mohlo snížit či oslabit jeho působeni na masy, nikoliv snad z "demagogických" důvodu, nýbrž z prostého poznání, že bez obrovské síly národních mas není žádná velká idea uskutečnitelná, byť by byla sebe posvátnější a vznešená. Pouze tvrdá skutečnost musí určovat cestu k cíli, ať se nám to libí nebo ne. Vyhýbat se nepříjemným cestám znamená na tomto světě minout se cíle.
     Když všeněmecké hnutí, díky svému postoji k parlamentu, přeložilo těžiště své činnosti z národa do poslanecké sněmovny, ztratilo budoucnost a získalo laciný okamžitý úspěch. Zvolilo lehčí boj a tím už nebylo hodno konečného vítězství.
     Promyslel jsem tyto otázky velice důkladně již ve Vídni a poznal, že jsou hlavní příčinou zhroucení tohoto hnuti, které bylo podle mého názoru povoláno k tomu, aby se ujalo vedení němectva, právě v tom, že neuznalo tyto skutečnosti. Hlavní dvě chyby, na kterých všeněmecké hnutí ztroskotalo, byly navzájem příbuzné. Nedostatečná znalost vnitřních hnacích sil velkých převratů vedla k podcenění významu širokých mas lidu, z toho vyplynul nepatrný zájem o sociální otázky i nesprávné nedostatečné získávání duší z nižších vrstev národa. A také nesprávný postoj k parlamentu, který všechny tyto chyby podporoval.
     Kdyby poznali nesmírnou sílu, která je vlastni mase jako nositelce revolučního odporu ve všech dobách, pracovali by v sociální a propagandistické sféře jinak. Pak by také těžiště hnutí nebylo v parlamentu, nýbrž v dílně a na ulici.
     Tvrdý boj, který všeněmecké hnutí vedlo proti katolické církvi, je vysvětlitelný pouze nedostatečným pochopením duchovní podstaty lidu: Prudký útok nové strany proti němu měl následující příčiny: Jakmile se habsburský dům s konečnou platnosti rozhodl přetvořit Rakousko na slovanský stát, sahalo se k jakýmkoliv prostředkům, jež se zdály být v tomto směru vhodné. Také náboženské instituce zapřáhal bez skrupulí tento nesvědomitý panovnický dům do služeb nové "státní ideje". Používání českých farností a jejich duchovních správců bylo jen jedním z mnoha prostředků na cestě ke všeobecné slavizaci Rakouska. Odehrávalo se to asi takto: I) do ještě německých obcí byli dosazováni češti faráři, kteří pomalu ale jistě nadřazovali zájmy českého národa nad zájmy církví a stávali se zárodkem procesu odněmčování! Německé duchovenstvo zklamalo v tomto směru téměř úplně. Nejen že bylo z hlediska němectví v tomto boji naprosto nepoužitelné, ale nedokázalo se ani bránit útoku těch druhých. A tak bylo němectví oklikou, tj. zneužíváním na jedné straně a nedostatečnou obranou na straně druhé, pomalu ale nepřetržitě zatlačováno do pozadí. Jestliže se toto konalo v malém, ve velkém nebyly poměry o mnoho lepší. Protiněmeckým pokusům Habsburků se vysoký klérus patřičně nebránil a prosazování německých zájmů ustoupilo do pozadí. Obecný dojem nemohl být jiný než ten, že jde o hrubé porušování německých práv katolickým duchovenstvem. Způsobilo to zdání, že církev necítí s německým národem, že se nespravedlivě staví na stranu nepřítele. Podle Schtinererova názoru byl kořen zla v tom, že vedení katolické církve se nenachází v Německu a z toho že vyplývá nepřízeň církve k zájmům našeho národa.
     Takzvané kulturní problémy ustoupily tehdy, jako téměř všechno v tehdejším Rakousku, téměř zcela do pozadí. Rozhodující pro postoj všeněmeckého hnutí ke katolické církvi nebyl ani tak její vztah k vědě apod., jako spíše její nedostatečné zastupování německých práv a naopak stálá podpora zvláště slovanské arogance žádostivosti.
     Georg Schtinerer nebyl polovičatý. Boj proti církvi zahájil s přesvědčením, že jenom tímto lze německý národ zachránit. Hnutí
     "Pryč od Říma" bylo mohutným ale i nejtěžším útokem, který měl zbořit nepřátelskou pevnost. Domníval se, že bude-li tento boj úspěšný, bude překonán neblahý rozkol církve v Německu, přičemž vnitřní síla Říše a německého národa by takovým vítězstvím mohly velmi získat. Avšak ani předpoklad a ani výsledek tohoto boje nebyly správné. Bezpochyby byla národní síla odporu německého duchovenstva ve všech otázkách němectví menší než sila jejich neněmeckých, zejména českých bratří v úřadě. A pouze ignorant mohl nevidět, že německé duchovenstvo sotva napadlo bránit německé zájmy. Rovněž tak musel každý nezaslepený člověk uznat, že to vyplývá v prvé řadě z jisté okolnosti, kterou my Němci všichni těžce trpíme: je to naše objektivita v postoji k naší národnosti stejně tak jako k čemukoliv jinému. Český duchovní se stavěl subjektivně ke svému národu a objektivně k církvi, zatímco německý farář byl subjektivně oddán církvi a zůstával objektivní vůči svému národu. Jedná se o jev, který naneštěstí můžeme sledovat v tisících jiných příkladů. V žádném případě to není pouze zvláštní dědictví katolicismu, nýbrž skutečnost, která u nás v krátké době nahlodává každou, zvláště státní nebo ideovou instituci.
     Porovnejme například postoj, který zaujímá naše úřednictvo k pokusům o národní obrodu, s postojem úřednictva jiného národa v téže otázce. Nebo myslíme si snad, že důstojnický sbor všude na světě by stejným způsobem zastrčil zájmy svého národa za frázi "státní autorita", jak se to děje u nás už pět let zcela samozřejmě a platí to dokonce za zvlášť záslužné? Nezaujímají snad například v židovské otázce obě skupiny stanovisko, které neodpovídá zájmům národa ani skutečným potřebám náboženství? Porovnejme postoj rabína ke všem otázkám jen trochu významným pro židovstvo jako rasu se stanoviskem daleko největší části našeho duchovenstva. S tímto jevem se setkáme vždy, jedná-li se o abstraktní ideje. "Státní autorita", "demokracie", "pacifismus", "mezinárodní solidarita" apod. jsou pojmy, které se u nás téměř vždy stanou tak frigidními, čistě doktrinářskými představami, že každé posuzováni všeobecných národních životních potřeb se děje pouze z jejich hlediska.
     Tento neblahý způsob pohledu na všechny záležitosti pod úhlem už jednou vytvořeného názoru umrtvuje každou schopnost vmyslet se subjektivně do věci, jež objektivně odporuje vlastní doktríně, vede nakonec k úplné záměně prostředku a účelu. Obrací se proti všem pokusům o národní povzneseni, pokud by toto bylo možnou pouze po odstranění špatné, zhoubné vlády, protože to by prý bylo porušením "státní autority". Podle tohoto názoru není státní autorita prostředkem k nějakému účelu, v očích fanatika objektivity je účelem sama o sobě, který vyplní celý jeho život. Rozhořčeně by se postavil proti pokusu o diktaturu, i kdyby jejím nositelem měl být například nějaký Bedřich Veliký a momentální státní umělci parlamentní většiny byli jen neschopnými trpaslíky nebo dokonce podřadnými subjekty, poněvadž zákon demokracie je pro doktrináře posvátnější než blaho národa. Bude tedy hájit nejhorší tyranii, jež ruinuje národ, poněvadž "státní autorita" je v této tyranii momentálně ztělesněná, jindy zase odmítne i požehnanou vládu, pokud neodpovídá pravidlům "demokracie".
     Stejně tak bude náš německý pacifista mlčet ke každému i sebekrvavějšímu znásilňování národa, jež může vycházet i z nějaké volenské moci, a kdyby se dal tento osud změnit pouze odporem, tedy násilím, bylo by to proti duchu jeho mírového společenství. Mezinárodní německý socialista může byt od ostatního světa solidárně vypleněn a bude to kvitovat s bratrskou a nepomyslí na odplatu ani na protest, právě proto, že je - Němec. Toto může znít smutně, ale změnit nějakou věc znamená ji napřed poznat. Stejně tak je tomu se slabošským zastupováním německých zájmů částí kléru. Není to ze zloby nebo ze zlé vůle, není to na povel shora". V takové národní vlažnosti spatřujeme jednak výsledek nedostatečné výchovy k němectví od mládí, jednak naprosté podrobeni se myšlence, která se stala idolem. Tak bude pacifista, věnující se subjektivně a bez výhrad své ideji, hledat při každém i tom nejnespravedlivějším, těžkém ohrožení svého národa nejprve objektivní práva (pokud je to Němec) a nikdy se postaví z pudu sebezáchovy do řad svého stáda a nebude bojovat.
     Nakolik to platí pro jednotlivé skupiny, nám ukáže snad toto: Protestantismus zastupuje zájmy Němectva lépe, má to zakotveno už ve svém zrodu a v pozdější tradici, selhává však v okamžiku, kdy by se měla obrana národních zájmů týkat oblasti, která chybí nebo je z nějakých důvodu odmítána v obecné linii jeho tradic a představ o světě.
     Protestantismus nastoupí k podpoře němectví, pokud se jedná o záležitosti vnitřní čistoty nebo národního prohlubováni, o obranu německé podstaty, německé řeči a také německé svobody, protože to vše je zdůvodněno v něm samém. Okamžitě se ale postaví velmi tvrdě proti všem pokusům zachránit národ ze sevření jeho smrtelného nepřítele, protože jeho postoj k židovstvu je stanoven více méně dogmaticky. Přitom se zde jedná o otázku, bez jejíž vyřešení jsou a zůstanou všechny ostatní pokusy o německou obrodu nebo povznesení zcela nesmyslné a nemožné.
     Měl jsem ve své vídeňské době dost času a příležitostí k nepředpojatému zkoumáni této otázky a mohl jsem si v denním styku tisícero způsoby ověřit správnost tohoto názoru.
     V tamním ohnisku nejrůznějších národností se jevilo velmi jasně, že pouze německý pacifista se pokouší vidět zájmy vlastního národa vždy jenom objektivně, avšak nikdy tak Žid pokud jde o zájmy židovského národa, že pouze německý socialista je "internacionální" v tom smyslu, který mu zakazuje vyžebrávat svému národu spravedlnost u jeho internacionálních soudruhů jinak než kňouráním a fňukáním, avšak nikdy tak Čech nebo Polák apod. Zkrátka, poznal jsem už tehdy, že neštěstí spočívá jen zčásti v těchto učeních, částečně však také v naší nedostatečné výchově k národnímu cítění a tím podmíněné menší oddanosti k národu. Tím odpadá první čistě teoretické zdůvodněni boje všeněmeckého hnutí proti katolicismu.
     Vychovávejme německý národ už od mládí k rozhodnému uzná práv vlastního národa a neotravujme už dětská srdce kletbou objektivity a to i ve věcech svého vlastního "já " a zakrátko se ukáže (za předpokladu radikální národní vlády) že stejně jako v Irsku, Polsku nebo ve Francii bude také v Německu katolík vždycky Němcem.
     Největší důkaz toho nám poskytla ona doba, kdy náš národ vystoupil naposledy k obraně své existence před soudnou stolicí dějin. Pokud tehdy nechybělo vedení shora, splnil náš národ své povinnosti úchvatným způsobem. Protestantský pastor i katolický farář - oba společně nesmírně přispěli k udržení naší síly odporu nejen na frontě, ale ještě více doma. V těchto letech a především v prvním vzplanutí to byla skutečně v obou táborech jen jediná svatá Německá říše, za jejíž existenci a budoucnost se modlil každý ke svému nebi.
     Jednu otázku si mělo všeněmecké hnutí tenkrát položit: Je udržení rakouského němectví při katolické víře možné nebo ne? Jestliže ano, pak by se politická strana neměla starat o náboženské věci, jestliže ne, měla nastoupit náboženská reformace, nikoliv politická strana.
     Kdo se domnívá , že lze dospět k náboženské reformaci oklikou přes politickou stranu, nemá ponětí o vytváření náboženských představ, nemluvě o učení víry a působeni církví. Zde skutečně nelze sloužit dvěma pánům! Přičemž založení nebo zničení nějakého či konfese považuji za podstatně větší čin než založeni nebo zničení státu, neřku-li politické strany.
     Neříkejme, že řečené útoky byly jen obranou proti útokům druhé strany! Jistěže byli ve všech dobách lidé bez svědomí, kteří se nerozpakovali používat náboženství či vyznání jako nástroj svých politických obchodů, ale stejně tak svalovat na náboženství zodpovědnost za nějaké lumpy, kteří ji stejným způsobem zneužívají jako cokoliv jiného pro potřeby svých nízkých pudů.
     Nic se nehodí parlamentnímu darmošlapovi a povaleči lépe, než je-li mu dána příležitost dosáhnout alespoň dodatečně ospravedlnění jeho politické šmeliny. Neboť jakmile je náboženství voláno k zodpovědnosti za osobni špatnost tohoto prolhance a je proto napadána, vyhlašuje hlasitě do všech světových stran své svědectví o tom, jak spravedlivý byl jeho dosavadní postup a jak pouze jemu a jeho výřečnosti je třeba vděčit za záchranu náboženství a církve. Hloupé a zapomětlivé okolí nepozná většinou pro velký křik pravého původce celého boje nebo si na něho již nepamatuje a lump dosáhl svého cíle. Že to nemá s náboženstvím vůbec nic společného, to ví tento lstivý lišák velmi dobře. Bude se tedy o to víc v tichosti smát do dlaní, zatímco jeho čestný, ale nešikovný protivník prohrává, aby si jednoho dne zoufal nad lidskou proradnosti a odešel do ústraní.
     Činit náboženství nebo církev zodpovědnými za pochybení jednotlivce je nespravedlivé i z jiného hlediska. Porovnejme velikost viditelné organizace církve s průměrným chybováním lidé obecně a budeme muset přiznat, že poměr mezi dobrem a zlem je tady lepší než jinde. Jistě, najdou se i mezi kněžími tací, jimž je jejich posvátný úřad jen prostředkem k uspokojování politické ctižádosti, ba kteří v politickém boji často více než politováníhodným způsobem zapomínají, že by měli být strážci vyšší pravdy a nikoliv zastánci lží a pomluv. Ovšem na jednoho nedůstojného připadají tisíce čestných, svému povolání věrně oddaných duchovních pastýřů, kteří v naši prolhané a zpustlé době vyčnívají jako malé ostrůvky ze všeobecného bahna.
     Stejně jako nesmíme odsuzovat církev jako takovou, proviní-li se nějaký zpustlý objekt v sutaně proti mravnosti, nemohu rovněž odsoudit církev za to, že jeden z mnoha jejích služebníků pošpiní a zradí svůj národ, což je jinde téměř běžné. Nezapomínejte zvláště dnes, že na jednoho takového připadají tisíce, kteří s krvácejícím srdcem prožívají neštěstí svého národa a stejně tak jako ti nejlepší z našinců touží po hodině, kdy se zase jednou nebe usměje i na nás.
     Kdo ale odpoví, že se tu nejedná o malé problémy všedního dne, ale o otázky zásadní pravdivosti nebo dogmatického obsahu, tomu mohu odpovědět otázkou: domníváš se, že jsi vybrán osudem, abys zvěstoval pravdu? Pak to čiň, ale měj také odvahu činit tak nikoliv klikou přes politickou stranu - neboť i toto je šmelina - ale postav na místo špatnosti dneška své lepší příští. Chybí-li ti odvaha nebo není-li ti lepší příští jasné, pak jdi od toho, v žádném případě se ale nepokoušej potichu a oklikou přes politickou stranu dělat to, co si netroufáš dělat s otevřeným hledím!
     Politické strany nemají s náboženskými problémy nic společného, pokud jako odrodilci nepodkopávají mravy a morálku vlastní rasy, stejně tak nemá náboženství nic společného s politickými nepřístojnostmi stran. Pokud ovšem církevní hodnostáři používají náboženské instituce nebo i učení k tomu, aby poškozovali národ, nesmíme je na této cestě následovat a musíme bojovat proti tomu všemi prostředky. Politickému vůdci mají být náboženské nauky a instituce jeho národa vždy nedotknutelné, neboť jinak nesmi být politikem, nýbrž reformátorem, má-li k tomu vybaveni! Jiný postoj by především v Německu vedl ke katastrofě. Při studiu všeněmeckého hnutí a jeho boje proti němu jsem tehdy a v dalších letech dospěl k následujícímu přesvědčeni: Nedostatečné pochopení významu sociálních problémů připravilo toto hnutí o skutečně bojové masy lidu, vstup do parlamentu mu vzal jeho velký rozlet a zatížil hnutí všemi slabostmi této instituce, boj proti katolické církvi ho znemožnil v početných nižších a středních kruzích a odcizil ho mnoha nejlepším lidem, které národ má.
     Praktický výsledek kulturního boje v Rakousku se rovná téměř nule. Podařilo se sice urvat církvi na 100 000 členů, avšak tato tím neutrpěla žádnou zvláštní škodu. Nemusela v tomto případě opravdu uronit ani slzu, pro své ztracené "ovečky', neboť ztratila to, co jí už dávno předtím vnitřně plně nenáleželo. Rozdíl mezi reformací kdysi a nyní spočíval v tom, že kdysi se od církve odvrátilo mnoho těch nejlepších lidí z vnitřního náboženského přesvědčení, zatímco teď odešli jen vlažní a to kvůli "úvahám" politického charakteru. A právě z politického hlediska byl výsledek směšný i smutný zároveň.
     Zaniklo jedno nadějné spásonosné politické hnutí německého národa, protože nebylo vedeno s bezohlednou střízlivostí a ztrácelo se v oblastech, které musely vést jedině k roztříštění. Neboť jedno je jisté: všeněmecké hnutí by se snad této chyby nikdy nedopustilo, kdyby mělo více pochopeni pro psychiku širokých mas. Kdyby bylo jeho vůdcům známo, že k vybojování úspěchů nelze ukázat mase, už z čistě duševních pohnutek, dva či více protivníků, protože to pak vede k roztříštění bojové síly, bylo by se všeněmecké hnutí už z tohoto důvodu muselo zaměřit pouze na jediného protivníka. Není nic nebezpečnějšího pro politickou stranu než nechat se vést větroplachy, kteří chtějí vše a ne dosáhnout ničeho.
     I kdyby bylo možné jednotlivým církvím vytknout sebevíc, politická strana nesmí ani na okamžik ztratit ze zřetele, že podle všech dosavadních zkušenosti z dějin se nikdy nepodařilo žádné politické straně v podobné situaci prosadit náboženskou reformaci. Dějiny nestudujeme proto, abychom posléze, když by mělo dojít k praktickému použití těchto poznatků, se na tyto zapomínalo či abychom se domnívali, že věci se teď už mají jinak a že věčné pravdy už nejsou použitelné: naopak, z dějin se učíme právě pro přítomnost. Kdo tohle nedokáže, až si nenamlouvá, že je politický vůdce, je ve skutečnosti plytký, i když většinou velmi domýšlivý trouba a vešker jeho dobrá vůle neomlouvá jeho praktickou neschopnost. Umění všech opravdu velkých vůdců všech dob spočívalo v prvé řadě v tom, že netříštili pozornost lidu, ale soustředili ji vždy na jediného protivníka. Čím jednotnější je nasazení vůle k boji jednoho národa, tím větší je přitažlivost hnutí a tím pádnější je síla střetů. Je součástí geniality velkého vůdce, že umí představit různorodé protivníky jako jednu kategorii, neboť rozlišování různých nepřátel vede u slabších a nejistých povah k pochybnostem o vlastním oprávnění.
     Jakmile se kolísající masa octne v boji proti mnoha protivníkům, dostaví se objektivita a nastoluje se otázka, zda snad všichni ostatní nemají pravdu a jestli vůbec vlastní národ nebo vlastni hnutí jsou v právu. S Tím se dostavuje první ochromení vlastních sil. Je tedy vždy třeba shrnout množství vnitřně rozdílných protivníků tak, aby podle názoru masy stoupenců byl veden boj pouze proti jedinému nepříteli. To posiluje víru ve vlastní právo a posiluje rozhořčení proti útočníkům na toto právo. Že toto někdejší všeněmecké hnutí nepochopilo, stálo ho úspěch.
     Cíl byl stanoven správně, vůle byla čistá , ale zvolená cesta nebyla správná. Hnuti se podobalo horolezci, jež má na zřeteli vrchol, který chce slézt, také na cestu se dává s velkou rozhodnosti a silou, ale nevěnuje pozornost cestě, jeho zrak se upírá k cíli, přičemž mu uniká povaha výstupu a na tom nakonec ztroskotá.
     Opačný poměr byl, jak se zdá , u velké konkurentky všeněmeckého hnutí, u křesťanskosociální strany. Cesta, kterou se dala, byla zvolena moudře a správně, ale chyběla jasná znalost cíle. Téměř ve všech momentech, v nichž všeněmecké hnuti chybovalo, byl postoj křesťanskosociální strany správný a plánovitý. Měla potřebné pochopení pro význam masy a od prvního dne si zajistila alespoň její část, a to veřejným zdůrazňováním svého sociálního zaměřeni. Podstatné orientovala z nižšího a středního stavu a řemeslníků a tím získala věrné, vytrvalé i obětavé stoupence. Vyhýbala se jakémukoliv boji proti náboženským institucím a zajistila si tak podporu mohutné církevní organizace. Tím pádem měla pouze jednoho skutečného protivníka. Byla si vědoma významu velkorysé propagandy a měla vynikající vliv na duševní instinkty širokých mas svých stoupenců. Ale to, že nedosáhla svého vysněného cíle, tj. záchrany Rakouska, bylo způsobeno dvěma chybami, jichž se dopustila na své cestě, a také důsledek nejasnosti cíle.
     Antisemitismus tohoto nového hnutí byl postaven na náboženském, místo na rasovém základě. Důvod, proč k této chybě došlo, byl stejný jako ten, z nějž vycházel druhý omyl. Chtěla-li křesťanskosociální strana zachránit Rakousko, pak podle názoru svých zakladatelů nesměla zastávat rasový princip, protože jinak by prý muselo v krátké době dojít ke všeobecnému rozpadu státu. Vůdcové této strany se domnívali, že zejména situace ve Vídni vyžadovala odstranění všech rozdělujících faktorů a namísto toho zdůrazňování všech jednotících hledisek. Vídeň byla v této době již velmi prostoupena cizím, zejména českým živlem, že jenom nejvyšší tolerance ve všech rasových problémech mohla zabránit tomu, aby se strana nestala protiněmeckou. Mělo-li být zachráněno Rakousko, nebylo možné vzdát se Vídně. Byl učiněn pokus získávat hlavně malé české živnostníky ve Vídni bojem proti manchesterskému liberalismu. Strana se přitom domnívala, že našla přes všechny národnostní rozdíly společné heslo v boji proti židovstvu na religiózním základě. Že boj na takovém základě nedělal Židům velké starosti, bylo jasné.
     S tak povrchním zdůvodněním nebylo nikdy možné dospět k vážnému vědeckému rozboru celého problému. Odradilo to mnoho lidi, jimž musel být antisemitismus tohoto druhu nesrozumitelný. Sílící myšlenka se tím vázala téměř výlučně na duchovně vymezené kruhy, pokud se strana nechtěla odpoutat od čistě citového vztahu dále ke skutečnému poznání. Inteligence se chovala zásadě odmítavě. Věc dostávala stále více takový tón, jako by se v celé záležitosti jednalo jen o pokus nového obrácení Židů či dokonce o projev jakési konkurenční závisti. Tím ale ztratil boj charakter niterného a vyššího zasvěcení a jevil se mnohým, nikoliv těm nejhorším, jako nemorální a zavrženíhodný. Chybělo přesvědčeni, že se tu jedná o životní otázku celého lidstva, na jejímž vyřešení -závisí osud všech nežidovských národů.. V této polovičatosti křesťanskosociální strany se ztrácela hodnota antisemitského postoje.
     Byl to zdánlivý antisemitismus, který byl téměř horší než vůbec žádný, neboť lidé byli ukolébáváni v jistotě, že mají protivníka v hrsti, zatímco ve skutečnosti byli taháni za nos.
     Žid si ale záhy zvykl na tento antisemitismus tak, že kdyby tento nebyl, chyběl by mu více, než ho nyní obtěžoval.
     Mnohonárodní stát vyžadoval větší oběť než zastupování němectví. Člověk nesměl být nacionalista, jestliže nechtěl ve Vídni ztratit půdu pod nohama. Doufalo se, že opatrným obcházením této otázky Ize ještě habsburský stát zachránit, ale právě tímto byl vehnán do zkázy. Hnutí tím ztrácelo obrovský zdroj sil, který dokáže natrvalo doplňovat pouze politická strana s vnitřní hnací silou. Křesťanskosociální strana se však právě tím stala stranou jako každá jiná.
     Sledoval jsem obě hnuti co nejpozorněji, jednu z hloubi srdce, druhou naplněn obdivem pro vzácného muže, který se mi tehdy jevil jako hořký symbol celého rakouského němectví.
     Když obrovský pohřební průvod mrtvého mrtvého starostu od radnice k Ringstrasse, byl jsem i já mezi mnoha sty tisíci diváky této truchlohry. Byl jsem dojat, ale cit mi přitom říkal, že dílo tohoto muže bylo marné, neboť tento stát byl přiveden k nevyhnutelnému zániku. Kdyby dr. Lueger žil v Německu, byl by zařazen mezi velké hlavy našeho národa, ale působil v tomto nemožném státě, což bylo neštěstím pro jeho dílo i pro něj samotného. Když zemřel, vyšlehávaly již na Balkáně plamínky měsíc co měsíc žádostivěji, takže ho milosrdný osud ušetřil, že nemusel spatřit to, čemu chtěl zabránit.
     Já jsem se ale pokusit najít příčiny toho, proč první hnutí selhalo a druhé se setkalo s nezdarem a dospěl jsem k přesvědčení, odhlédneme-li od nemožnosti dosáhnout ve starém Rakousku ještě nějakého upevnění státu, že chyby na obou stranách byly tyto: všeněmecké hnutí mělo jistě pravdu pokud jde o principiální názor na cíl německé obnovy, nemělo však štěstí při volbě cesty k tomuto cíli. Bylo nacionalistické, avšak bohužel nikoliv natolik sociální, aby získalo masy. Jeho antisemitismus ale spočíval na správném poznání významu rasového problému, a to nikoliv na základě náboženských představ. Jeho boj proti určitému vyznání byl naproti tomu fakticky i takticky nesprávný.
     Křesťanskosociální hnutí mělo nejasnou představu o cíli německého obrození, zato mělo rozum a štěstí při hledání cest jako strana. Chápalo význam sociální otázky, mýlilo se v boji proti Židům a nemělo potuchy o síle národní myšlenky! Kdyby křesťanskosociální strana měla kromě svého moudrého poznání širokých mas ještě správnou představu o významu masového problému, jak tomu bylo u všeněmeckého hnutí a kdyby bylo nacionalistické - nebo kdyby všeněmecké hnutí ke svému správnému poznání židovské otázky a významu národní myšlenky přidalo ještě praktickou moudrost křesťanskodemokratické strany, zvláště její postoj k socialismu, výsledkem by bylo takové hnutí, jež by podle mého názoru bylo schopné úspěšně zasáhnout do německého osudu. Příčina toho, že se tak nestalo, spočívala převážně v podstatě rakouského státu.
     Jelikož mému přesvědčení neodpovídala žádná další politická strana, nemohl jsem v následující době vstoupit do některé ze stávajících organizací a bojovat v ní. Považoval jsem již tehdy všechna politická hnutí za pochybná a neschopná uskutečnit obrodu německého národa ve větším a nejenom vnějším rozsahu. Můj vnitřní odpor k habsburskému státu v té době neustále narůstal.
     Čím více jsem se zabýval také otázkami zahraniční politiky, tím více jsem byl přesvědčen, že tento státní. útvar je jen neštěstím pro němectví. Stále jasněji jsem přitom viděl, že osud německého národa nelze rozhodnout zde, nýbrž v říši. To platilo nejen pro obecné politické otázky, ale stejně pro všechny jevy celého kulturního života vůbec.
     Rakouský stát projevoval také v oblasti čistě kulturních nebo uměleckých věcí všechny příznaky únavy, přinejmenším však bezvýznamnosti pro německý národ. Nejvíce to platilo pro oblast architektury. Novější stavební umění nemohlo slavit ve Vídni velké úspěchy, neboť od výstavby Ringstrasse dostávalo už jen bezvýznamné úkoly ve srovnání s rostoucími plány v Německu.
     Začínal jsem žít stále více dvojím životem. Rozum a skutečnost mi přikazovaly prodělat v Rakousku hořkou a požehnanou školu, ale mé srdce bylo jinde. Zmocnila se mne tehdy skličující nespokojenost. Čím víc jsem poznával vnitřní jalovost tohoto státu a nemožnost jeho záchrany, tím víc jsem nabýval jistoty, že tento stát už může přinést německému národu jenom neštěstí. Nabyl jsem přesvědčení, že tento stát musí nutně stísňovat a omezovat každého skutečně velkého Němce a naopak že podporuje každý neněmecký jev. Protivný mi byl ten rasový konglomerát v hlavním městě, protivná celá ta směsice národů: Češi, Poláci, Maďaři, Rusíni, Srbové, Chorvati atd. a mezi tím vším jako věčná bakterie lidstva - Židé a zase Židé. Obrovské město mi připadalo jako ztělesnění krvesmilstva.
     Němčina mého mládí byl dialekt, kterým se mluví i v Dolním Bavorsku, nedokázal jsem ho zapomenout a nenaučil jsem se vídeňský žargon. Čím déle jsem žil v tomto městě, tím více ve mně stoupala nenávist k té cizí směsici národů, která rozežírala toto staré německé město. Myšlenka, že by se tento stát mohl udržet ještě delší dobu, mi připadala přímo směšná.
     Rakousko bylo tehdy jako stará mozaika a tmel držící pohromadě jednotlivé její kaménky byl starý a drolivý, dokud se takové mozaiky nikdo nedotýká, může předstírat svou intaktní existenci, jakmile se však do ní strčí, rozbije se na tisíc střípků. Otázka byla, kdy to někdo udělá.
     Protože moje srdce nikdy netlouklo pro Rakousko, ale vždy jen pro Německou říši, byla pro mne hodina rozpadu rakouského státu počátkem spasení německého národa. Ze všech těchto důvodu vznikala ve mně stále silnější touha odejít konečně tam, kam mne od ranného mládí přitahovala tajná přání a tajná láska.
     Doufal jsem, že si v budoucnu udělám jméno jako stavitel a takto, v malém či velkém rámci - jak mi osud přiřkne - zasvětím své poctivé služby svému národu. Chtěl jsem se také podílet na štěstí být a působit na místě, kde se jednou musí splnit mé nejvroucnější přání: připojení mého milovaného domova ke společné vlasti, k Německé říši.
     Leckdo nebude dnes moci pochopit velikost takové touhy, nicméně obracím se na ty, jímž osud toto štěstí dosud odpírá nebo komu ho krutě odebral, obracím se na ty, kteří zbaveni mateřské země musí osaměle bojovat za svatý statek řeči, kteří jsou za svou věrnost k vlasti pronásledováni a trýzněni a v bolestném pohnuti touží po hodině, kdy se zase vrátí věrné mateřské srdce, obracím se na tyto všechny a vím: vy mne pochopíte!
     Jen ten, kdo na vlastní kůži pocítil, co znamená být Němcem a nesmět náležet milované otčině, může pochopit hloubku touhy, které plane ve všech dobách v srdcích dětí odloučených od mateřské země. Mučí ty, kteří jí propadnou a bude jim odpírat štěstí a spokojenost tak dlouho, dokud se neotevřou brány otcovského domu a ve společné říši nenajde společná krev pokoj a klid.
     Vídeň byla a zůstala pro mne největší a také nejdůkladnější školou mého života. Přišel jsem kdysi do tohoto města téměř jako chlapec a opouštěl jsem je jako klidný a vyrovnaný člověk. Dostal jsem zde základy svého světového názoru a politického způsobu nazírání věcí, obojí jsem později musel doplňovat pouze v detailech, avšak. ani jedno ani druhé mne nikdy neopustilo. Cenu tehdejších učňovských let sám plně oceňuji teprve dnes. O tomto období jsem pojednal poněkud podrobněji proto, že mi poskytlo názornou výuku právě v oněch otázkách, které patří k základům strany, která vznikla ze skromných začátků a ani ne za pět let se chystá stát se velkým masovým hnutírn. Nevím, jaký by dnes byl můj postoj k Židům, k sociální demokracii či lépe k celému marxismu, k sociální otázce apod., kdyby se základ mých osobních názorů nevytvořil tak záhy pod tlakem osudu a také vlastním studiem. Neboť i když neštěstí vlasti přinutí tisíce lidi k přemýšlení o vnitřních příčinách tohoto zhroucení, nevede to nikdy k takové důkladnosti a hlubšímu pochopení, které se zjeví tomu, jež se stal teprve po dlouholetém boji pánem svého osudu.